Osud sám snad tomu chtěl,
by potulný bard píseň pěl
o rytíři, jenž odešel
pro jméno své dámy se bít.
Šedavý prach mu pláštěm byl,
jejž nohama svýma rozvířil.
Jak vlk by žal svůj k luně vyl
svou dámu v srdci nemít.
Vytasil rytíř svůj věrný meč,
když rohu hlas zahájil lítou zteč.
Probil se řadami nepřátel, leč
ze zad byl zákeřně zabit.
Potulný bard bitvu uviděl,
tu dámu o rytíři zpravit šel,
o jeho činech a smrti pěl
chtě zvukem své loutny je oslavit.
Osud sám snad tomu chtěl,
by potulný bard tu píseň pěl
o pošetilci, jenž odešel,
pro jméno své dámy se kdesi bil,
pak pravicí svou ji pozdravil,
a čelo své slávou ověnčil.
Za ženu chtěl si ji vzít.