Sokolník a Pěnička

17. srpna 2011 v 15:34 | Jehane |  Povídání
Nad vrcholky staletých stromů poletuje malý hnědý ptáček s očky jako černé perličky. Spokojeně cvrliká, ještě několikrát zamává křidýlky, míří k bočnímu křídlu hradu, křídlu pro služebnictvo, a zanedlouho usedá na nízkém kamenném zábradlí balkonu, který patří k místnostem, jež obývá královský sokolník.
Je krásné ráno, slunce svítí do oken a oslňuje svými paprsky opozdilé spáče. Sokolník už je dávno vzhůru. Má sice pomocníky, kteří se o sokoly mají náležitě postarat, dát jim jídlo a vodu, ale kdo by se spoléhal na učně a pacholky. Raději si přivstane a všechno obhlédne sám.
Jen co zpozoruje pěničku na zábradlí balkonu, vychází ven, aby se s ní pozdravil. Už dávno zjistil, že tahle maličká se jeho ruky nebojí a vděčně z ní sem tam sezobne nějaké to nabízené semínko nebo žížalu. Dokonce pohladit po hebkém křidýlku se od něj nechá a slastně se u toho protahuje. Zamiloval si toho ptáčka. Když jej jeden den nevidí, už je mu smutno. Dávno si na sebe zvykli. Takový drobeček oproti jeho sokolům, kteří jsou vycvičeni jedině k lovu. Majestátní, vznešení, vskutku královští ptáci. Ti by se nenechali jen tak beztrestně pohladit po kropenatém bříšku, kdy můžou, klovnou po něm. K sokolům se člověk se zdravým rozumem bez rukavice neodváží. Ale tahle pěnička, to je něco jiného. Taková drobná hebká krása, nevinnost. Očička jako dvě černé perly, těkají ze strany na stranu, jak si jej zvědavě prohlíží. Je bystrá. Nakonec mu vždycky nádherně zacvrliká a odletí si po svém, zatímco on se pustí do vlastní práce. Bude muset s novými sokoly na louku k lesu. Povede dnes jejich výcvik.
"Vypusť kořist!" volá sokolník na pomocníka a zvedá ruku se sokolem vzhůru. Totéž dělá i jeden ze sokolnických učňů a další se k němu hned vzápětí přidávají.
"Ne! Vy ještě ne!"křičí na ně, ale je pozdě. Deset mladých sokolů se vznáší do vzduchu, ke svým pánům jsou připoutáni silnou, dlouhou tkaničkou. Mladý sokolník se dívá za hnědými dravci mohutně mávajícími silnými křídly.
Nad loukou krouží malinký ptáček. Snad to není moje pěnička, sokolové by na ni snadno mohli zaútočit, kdyby se učňům vytrhli. Než je však stačí varovat, aby ptáky drželi pořádně, tři nejdravější sokoli už se vznáší vysoko ve vzduchu s tkaničkou volně povlávající ve vzduchu.
"Sokola musíte držet pořádně!" hubuje je vrchní sokolník a už přikládá píšťalku ke rtům. Dravci však nevypadají, že by chtěli příkazu píšťalky uposlechnout.
Teď! Teď si všimli drobného hnědého ptáčka. Kořist! Kořist! Nesmí uniknout!
"Zpátky, nechte ji na pokoji!" svolává dravce rozzlobený sokolník. Sokolnická píšťalka hvízdá, co dech stačí. Sokoli toho nedbají. Blíží se k ubohé pěničce.
Malý ptáček už ví, že je zle. Jeho malá křidýlka nestačí k tomu, aby velkým ptákům unikl. Zoufale, přezoufale bije křidýlky o vzduch. Ze zobáčku uniká zoufalé zapípání.
A už jsou tady! A už klovou! Ostré zobáky, ostré jako sama smrt! Peříčka poletují vzduchem. Křídlo se barví krví. Vzduchem létají i kamínky a plaší rozvášněné sokoly. Pěnice už nemá sílu se bít. Poraněné křídlo ji neunese. Padá. Padá dolů. Neúprosně se blíží zem.
Krajem prochází Dobrá Vůle. Zná srdce lidí. Zná srdce zvířat, neboť i ta znají ušlechtilý cit... Zželelo se jí drobného ptáčka. Ví, že dívce z lidského světa se dá lépe pomoci než drobnému ptáčku s na smrt potrhaným křidýlkem.
Sokolník se nestará o sokoly vzdalující se nad lesem. Nezajímá ho, že přišel o tři drahocenné dravce. Však si vycvičí nové, lepší. Jediné, co jej teď zajímá, je malý ptáček, který se právě zřítil někam támhle do houštiny. Snad ještě žije! Snad se mu ještě bude dát pomoci.
Jaký je však jeho úžas, když v houštině mezi keři spatří ležet dívku s paží poraněnou od drápů a zobáků. Po pěničce není v celém okolí ani stopy. Přece viděl, jak se do ní sokoli pustili! Snad se jim nemohla ubránit a uletět! Viděl, jak bezmocně padá k zemi, viděl to! A místo ptáčka nachází drobnou dívenku v hnědavých šatech. Skoro ho napadlo, že bude mít oči jako dva černé korálky, zvědavě těkající ze strany na stranu. Tolik připomíná jeho milovanou pěničku. Nedokáže si to vysvětlit jinak, než že dívka tady musela odpočívat a jeden z dravců ji napadl. Bere ji do náručí a shání se po svém koni. Jeden z provinilých učňů mu jej přivádí, zřejmě se chce svému učiteli zavděčit, aby jej ze služeb nevyhodil. Mladík zlehka vyskakuje do sedla a nechává si podat zraněnou dívku. Musí honem na hrad. Královský lékař se o ni určitě postará, vždyť je to jeho přítel.
Cvrčci. Zaštěkání psa. Noční tma. Ševelení listí na stromech. Zavřená víčka jemně hladí měsíční svit pronikající do pokoje velikým oknem. Zdi! Klec! Zmatek! Co se to děje?
Dívka před sebe natahuje zdravou ruku. Prsty? Hladká kůže? Žádná peříčka! Co se to děje? Proč by vlastně chtěla mít peříčka? K čemu by je potřebovala? Zvláštní. Podivné. Ale ten pocit ... Zřejmě to byl všechno jen sen. Ale paže bolí. Krutě v ní bodá. Zranění se zaceluje jen pozvolna. Prý ještě tak týden, než bude moci sundat obvaz. Ale ta slabost. Spát, spát...
Prvního dne, když se probrala, seděl u ní. Ten, koho znala. Ten, koho byla zvyklá denně vídat. Nepamatovala si, odkud jej zná, ani proč je zvyklá jej vídat.
"Kdo jsi?" zeptal se.
Odpověděla pokrčením ramen.
"Jak se jmenuješ?"
Odpověděla pokrčením ramen.
Mladík se zamračil. "Nic o sobě nevíš? Něco přece vědět musíš!" tázal se jemně, jako se tážeme dítěte.
Odpověděla pokrčením ramen.
"Co krčíš rameny, mluvit neumíš?" divil se tehdy.
Zavrtěla hlavou. Nikdo ji tomu neučil, alespoň co si byla schopná vzpomenout. Její černá očka - dva korálky - těkala neklidně po veliké prostoře obehnané kameny. Tak to tedy vypadá uvnitř. Nevěděla proč, ale byla si jistá, že kdysi ji velmi zajímalo, jak to vypadá uvnitř, tam, co svět ohrazovalo zábradlí kamenného balkonu.
"Připomínáš mi jednoho ptáčka" svěřil se jednoho dne mladý sokolník dívce. "Byla to pěnice. Sedávala den co den tady na zábradlí. Cvrlikala mi do oken a zvěstovala nové ráno stejně spolehlivě jako hvězda denice. Dokonce pohladit se nechala, ale jen ode mne. Stačilo ji jedinkrát zahlédnout a den byl rázem krásnější, byť třeba pršelo a celé nebe bylo šedé. Ona byla jiskřička krásy, zosobnění něhy, nevinnost sama. Ale jednoho dne, vlastně ten den, kdy jsem tě našel, se do ní pustili mladí sokoli a zabili ji. Je mi po ní smutno" přiznal se. "Je to zvláštní, ale máš její oči." zadíval se na ni s takovou láskou, s jakou se dívával na drobného ptáčka. Až se začervenala a sklopila ty zvědavé černé korálky k peřinám.
Nové ráno. Slunce stoupá zpoza obzoru. Zpívání ranních ptáků. Shon na nádvoří. Čerstvý ranní vzduch protkaný pavučinami mlžných oparů. Štěkot psů. Pokřikování děveček, sluhů, dětí. Šplouchání vody u studně. Jen já jsem zavřená v kleci. Sama sobě cizí. Nikdo se mnou nemluví, protože ani já nemluvím.
Sama. Samotna. Samotinká. Kameny a klece.
Sokolník přichází po rozednění. Bývám dávno vzhůru. Poví pár krásných slov a odchází za prací. Sama, sama celý dlouhý den. V kleci. Samota.
"No tak, slečinko, jen se trochu usměj." povídá zvesela lékař prohlížející dívku. "Ručka se hojí dobře, brzy tě pustím ven."
Po té zprávě se dívka doopravdy ze srdce usmívá. Konečně pryč z klece! Sokolník ji určitě doprovodí ven na čerstvý vzduch. Dnes už ví, že se jmenuje Štěpán. A jí začal říkat Pěničko. To jméno se k ní hodí, líbí se jí. A líbí se jí i sokolník. Zná ho, jistě ho zná. Ale odkud? Sám přece říkal, že ji poprvé spatřil ten den, co ji našel v houštině. Tehdy co sokoli zabili malého ptáčka. Ubohá pěnička! Třeba jí ukáže les. Možná se rozpomene.
A možná nerozpomene. Temnota, mlha, zapomnění, nic, prázdno. Prázdno ve mně i ve vzpomínkách. Jen Štěpán, sokolník, kterého jsem si oblíbila. Jeho jméno je všechno, jen ne samota. Těší se, dívka, těší se na další ráno i na večery, kdy si navykl přicházet a přeptat se, jestli jí nic nechybí.
A večer potom vyběhne na nádvoří. Sedne si ke kašně a v záři zapadajícího slunce si rozčeše vlasy. Drobnou ručkou přejíždí po krásném hřebenu, který jí dnes sokolník věnoval. Sedne si ke kašně a kolem ní se budou slétat ptáci, jako tomu bývá, když postává na balkoně, a ona jim bude vyprávět jejich řečí ...
Je poledne. Samota tíží. Ale večer samotu zažene. Přijde a prohodí pár slůvek.
Je poledne. Dívka stojí na balkoně. Připadá jí tak důvěrně známý. Nechápala, proč se Štěpán tolik vylekal, když ji jednou našel sedět na zábradlí. Sedí se jí tam příjemně, má takový krásný pocit kolem srdce. Z výšek nemá strach. A kdyby se snad zapotácela? Nebude padat. Poletí!
Je poledne. Bříšky prstů přejíždí po kamenném zábradlí. Vítá ji. Zve ji. Sednout si na ně, roztáhnout křídla ... Dveře do pokoje se prudce otevírají. Dívka má provinilý pohled, ale Štěpán si ho nevšímá. Něco jiného mu leží na srdci.
"Pohleď, jaké štěstí tě potkalo, jaká pocta!"
Dívka zprudka zvedá provinile sklopenou hlavu. Její oči se usmívají. Je připravená mu naslouchat.
"Představ si, sám král si tě vyhlédl jako nevěstu pro svého syna."
Nadšení v okamžiku střídá zděšení. Dívčiny oči se v hrůze rozevírají doširoka. Divoce vrtí hlavou. Očka těkají ze strany na stranu jako vyděšenému ptáčkovi.
"Co se bojíš." chlácholí ji Štěpán. "Král je dobrý panovník, laskavý ke svým poddaným, o to laskavější bude k manželce svého nejstaršího syna. Princ prý tě předevčírem v podvečer zahlédl u kašny, když sis česala vlasy a hvízdala jednu z těch tvých podmanivých písniček. Pokud si tě nezamiloval už tehdy, určitě si tě zamiluje brzy. Vždyť kdo by si nezamiloval tak krásnou a křehkou bytost!"
Dívka opět vrtí hlavou. Netouží po tom, aby ji miloval nějaký princ, kterého snad v životě neviděla. Kéž by si ji zamiloval sokolník, ale v to už přestala doufat. Byl k ní pozorný, to ano, opatroval ji a staral se o ni, měl ji rád. Ale jen rád. Rychlým pohybem jej bere za ruku a přikládá si ji k tváři. Usmívá se - jaksi plaše - a zvedá svá veliká černá očka k jeho obličeji. Taky se na ni usmívá a jemně ji pohladí po jemném líčku.
"No tak, neměj strach, je to naopak veliká pocta, měla by ses radovat. A ne být smutná. Vím, je to veliká změna a možná na ni nejsi připravená, ale časem si na všechno určitě zvykneš." Objímá ji rukou kolem ramen. "Pospěš si, měla by ses jít upravit. Král ti nechal přinést slavnostní šat, brzy pro tebe pošle." Pohladí ji po tmavých vlasech a spěchá z místnosti, aby se dívka mohla převléct.
Dívka zdrceně usedá na okraj lůžka a zoufale, nešťastně hledí do prázdna. Kdyby tak uměla plakat, kdyby tak uměla mluvit. Ale obojí je jí cizí. Bolest, bolest, nesmírná bolest. A ta tíha okolo srdce.
Perly, drahé kameny, brokát, samet, jemné hedvábí, zlato, stříbro, čelenky, diadémy, korále, náhrdelníky, prsteny, truhlice, kameny, široké zdi, mříže v oknech, chlad a šero. Klec! Klec! Pozlacená klec! Není kam uniknout!
Srdéčko poplašeně tluče, hrdlu se nedostává dechu. Útlé prsty nervózně žmoulají okraje širokých hnědých rukávů. Co dělat. Co dělat! Nemá kam jít, bude se muset podvolit. Nešťastně kloní hlavu a bolestně přivírá oči. Ze rtů utíká hluboký vzdech. Drobnou ručkou přejíždí po těžkých šatech z brokátu a saténu, nejjemnějšího plátna. Ach ach! Zachvacuje ji děs.
Celá rozechvělá vyskočí a vybíhá na balkon. Na prahu se zastavuje. Na dvoře vidí Štěpána. Stojí tam a směje se. A není sám. Naproti němu stojí nějaká děvečka a ti dva se drží za ruce.
Dívka na balkoně najednou není schopná pohybu, podlamují se pod ní nohy a sesouvá se k podlaze.
Štěpán a děvečka spolu někam odběhli.
Když si je dívka konečně jistá, že se dokáže opět postavit na nohy, odevzdaně, jako ve snách, s pohledem prázdným, upřeným do nekonečna se vrací do komnaty a nejistými prsty se souká do nových šatů. Sluší jí, dodávají jí na vznešenosti a něžné, křehké kráse. Drobná, ale přesto majestátní a nezvykle krásná, opředená tajemnem jako dávná kněžna z bájí. Usedá na pelest a sedí nehnutě, dokud si pro ni nepřijdou. Jako by čekala na popravu. Skoro by si přála, aby tehdy ti sokoli roztrhali ji, nemuselo by jí teď srdce pukat.
Ano, skutečně je krásná a kolem ní se vznáší oblak vznešenosti. Škoda, že nemluví, určitě by vyšlo najevo, že je to zatoulaná dcerka některého velmože, ne-li přímo knížete či krále. Ale musí pocházet zdaleka, podobá se vzácnému cizokrajnému ptáku. I pohyby má takové ladné, není-li skutečně urozená, pak ať nejsem králem, myslí si vladař, když ji spatřuje. Ta dodá mému synu na vznešenosti a lesku. Ano, po jejím boku bude jednou pravým panovníkem této země, co naplat, že prozatím je to takový nekňuba. Vedle ní z něj vyroste opravdový následník trůnu, mohl by se od ní učit, jak má vystupovat pravý šlechtic!
Princ postává za trůnem svého otce a pohledem utíká široce otevřeným oknem do zahrad. Mnohem raději by trávil čas lovem v lesích, anebo se jen tak projížděl nazdařbůh planinami a houštinami a podél potoků a bystrých říček. Že ta holka musela přivandrovat zrovna teď. Pěkná je, to ano, líbila se mu, když ji zahlédl u kašny, nepředpokládal však, že jej s ní otec hned bude chtít oženit, když se o ní zmiňoval. Udrží se vůbec v sedle? Unudím se k smrti, pokud s ní budu muset vysedávat den co den v komnatách!
Žalem zdrcená dívka, smířená s osudem pozvedá oči a dívá se na svého ženicha. Na toho, koho jí král vybral.
Žal, zoufání, temnota, samota, mrtvo, chlad po lásce, prázdno, moře beznaděje, tíha smutku na křídlech, pomalé kroky tíživé věčnosti, chmury.
Možná ji odmítne, zadoufala, malý plamínek naděje se zamihotal v průvanu ... a zhasl. Pohled na jeho otce vyvrací jakékoli pochyby. Princ, sám ještě chlapec, není dost silný, aby se otcově rozkazu vzepřel. Tohoto chlapce jí vybrali za manžela. Koho si vybrala ona, ten jí nebyl souzen. Musí za to, že žije, obětovat Dobré Vůli lásku výměnou za prázdnotu? Zemřít žalem. Utrápit se. Anebo utéct. Daleko, daleko, daleko za obzor!
"Přistup blíž, neboj se", oslovuje laskavě váhající dívku král.
"Běž uvítat svou snoubenku", šeptá rozzlobeně svému synovi. Ten se neochotně vydává vstříc drobné, bledé dívce postávající uprostřed komnaty na rudém koberci.
"Vítej, panno, v domě mého otce." Žádný cit, jen povinnost. Podvolí se, musí se podvolit otcovu přání. Byl tak vychován. Odvádí ji k trůnu, kde už pro ni stojí připraveno zdobené křesílko vystlané polštáři.
Po několika slovech na uvítanou nechává král uvést dívku do komnat, které jí byly na hradě přichystány. Má k ruce spoustu služebných, které se na ni po očku dívají. Nerozumí jejím posunkům, nerozumí jejímu mlčení.
Nenávist, strach, pohledy stranou, ostražitost, zvědavé pozorování cizinky, slova šeptem, dívka nerozumí. Otáčí hlavu k oknu, touží být sama. Sama mezi stromy a ptáky, těmi milovanými tvory. Vztahuje ruku k obzoru, jako by jej chtěla pohladit a naklání hlavu na stranu. Snaží se zachytit alespoň jemnou ozvěnu vánku prohánějícího se v hájích a pod pírky rozepjatých křídel.
Stromy, vysoké, vysoké do nebe, tráva hebká, šumí a houpe se ve vánku, vlní ve větru, polehává ve vichřici, ptáčci, zpěváci, noční lovci. A všichni její přátelé. Luční květy, lesní mech. Jehličí a listí. Domove, daleký, předaleký domove! Kde jenom jsi!
Svatba se blíží, není sice proč spěchat, ale také není proč otálet. Hosté se pomalu sjíždějí. Každý den hostiny, plesy, turnaje, zábavy. Dívce se z toho točí hlava, ne však štěstím. Utéct! Uniknout! Není kam, jen chladné zdi, zdi bez srdce, vysoké hradby, mřížoví v oknech. Klec, klec. A sil ubývá.
"Pojeď se mnou na lov" zve jednoho dne princ svou snoubenku. Nezajímá ho, jestli chce či nechce, je to povinnost, musí se jí zeptat. Otec poručil.
Dívka přikyvuje. Alespoň na chvíli uniknout z klece a dostat se do míst, která kdysi milovala... Pamatuje si na to, přestože se vzpomínky halí do husté mlhy. Síla i příchuť onoho pocitu však zůstává.
Na nádvoří jsou připraveni koně. I některé odvážnější ženy se chystají na lov, manželka zdejšího správce a několik dalších dam. Ještě si upravují čelenky ve vlasech a uhlazují záhyby šatů, hladí koně po hebkých nozdrách a nechávají se dvornými podkoními vysadit do sedel. Koně netrpělivě podupávají a frkají, stříhají ušima.
Nad cimbuřím krouží rorýs, z houští cvrliká konipásek, za bránou se chvěje tráva, listí ve stromoví se třepotá, lesní přítmí láká a vábí k návštěvě.
Pojďme ulovit jelena dvanácteráka! - zve přítomné lesní roh a jeho hluboký, táhlý hlas zahajuje lov. Princ se ani nestará, jestli jeho snoubenka udanému tempu stačí. Řítí se v čele jízdy, na nic nedbá. Dívka je vzadu mezi svými dámami.
Cval, koňský dech a zafrkání, kůň pohazuje hřívou, cval a dusot desítek kopyt, prach a kamínky. Tolik radosti! Při divoké jízdě zapomíná na veškeré trápení. Šťastná divoženka, rozesmátá. Smích jí zvoní mezi rty. Tolik volnosti! Vlasy se jí uvolňují zpod síťky, ve které je měla pevně, přísně spoutané. Tolik svobody!
V cestě je padlý strom. Přitáhnout uzdu, zhoupnout se v sedle, nadlehčit ve třmenech a... skok! Smích, smích, zvonivý smích.
Z houštiny se ozývá zuřivý štěkot. Psovodi uvolňují vodítka. Lovci vyslídili kořist. A opravdu, za několik okamžiků z přítmí buků, habrů, olší, lísek a javorů vyskakuje jelen se vznešenou hlavou ozdobenou korunou z dvanáctera paroží. Dívka cítí jeho strach, jako by byl její vlastní. Ten pocit ji děsí! Přitahuje koni uzdu. Kůň se vzpíná, nechce se podvolit jemnému tahu dívčích rukou. Dívka ještě zahlédne, jak se jelen vznáší do vzduchu nad další padlý strom, který tvoří zátaras na cestě, zadní nohy vylétají vzhůru. Na druhé straně se znova odráží nohama od země, mizí. Houština jeho útěk na chvíli skryje, ale psi půjdou dále po jeho stopě... Jelen dnes neuteče, nemá kam.
Jen kratičký okamžik, tak kratičký, že se sotva stačila nadechnout. Jediná vteřina, ve které se jelen vznesl, letěl nad kmenem stromu a zase dopadl na zem. Ta chvíle jí připomněla doby, kdy sama uměla létat…
Lesem se toulá kůň bez jezdce. Tu se zastaví, tu popoběhne, tam spase trochu tuhé lesní trávy, pohodí hlavou a kopytem v měkké zemi vyryje brázdu.
Princ, opojený radostí z uštvání krásného jelena, jehož paroží přibude jako další z mnoha trofejí na stěnu loveckého sálu. Vrací se do hradu, aniž by se zajímal, kde zůstala jeho budoucí paní.
Až po nějaké době přivádí pacholek zatoulaného koně zpět do koníren a po vznešené dívce začíná být sháňka. Všichni, kdo právě nemají nic důležitějšího na práci, vyráží do lesů hledat princovu ztracenou snoubenku…
Nad vrcholky staletých stromů poletuje malý hnědý ptáček s očky jako černé perličky, na jednom křídle mu chybí několik peříček. Spokojeně cvrliká, ještě několikrát zamává křidýlky, míří k bočnímu křídlu hradu, křídlu pro služebnictvo a zanedlouho usedá na nízkém kamenném zábradlí balkonu, který patří k místnostem, jež obývá královský sokolník…
"Co ty tady děláš" raduje se mladý sokolník.
"Dlouho jsem tě neviděl, bál jsem se, že tě sokoli roztrhali" stýská si drobnému ptáčkovi, který se, tak jako dříve, beze strachu z lidské ruky nechá pohladit po lesklých křidýlkách. "Tolik se mi po tobě stýskalo" usmívá se.
Ptáček zacvrliká na pozdrav i odpověď.
"Už mi nikdy neodlétej, moje milovaná pěničko!" sklání se k ní se zamilovaným pohledem.
Dobrá Vůle prochází krajem, na rtech lehký úsměv, v srdci pokoj. Vše je konečně opět tak, jak by mělo být…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama