17. srpna 2011 v 15:28 | Jehane
|
Procházela jsem se zahradou a zahleděla se do koruny vysoké třešně. Pnula se nade mnou jako letitý velikán. Kůra jejího kmene byla rozbrázděná plynoucími roky. Zavřela jsem oči a pohladila ji. Byla zdrsnělá a přitom tak jemná. Tolik pamatovala, byla dávno mrtvá a zároveň v ní proudilo tolik života.
Bylo to tak příjemné lehnout si do heboučké vyhřáté trávy, probírat se jejími jemnými stébly, tak příjemné jako pohlazení. Vítr si pohrával s mými vlasy, vískal je a láskyplně čechral.
Květy sedmikrásek se jemností mohly rovnat kožíškům mladých králíků a mrštnost ještěrky, která se nejprve zvědavě dívala na mou nastavenou ruku a pak se jen zakmitla a zmizela v mechu, mi brala dech.
Zpěv těch malých, drobných, téměř neviditelných, neustále švitořících ptáčků mě naplňoval pocitem sounáležitosti, něhy a nevýslovné krásy. Celá jsem tím pocitem přetékala, jako rybník, kde kapka navíc znamená otevření stavidel.
Chvíli jsem se dívala na kachnu a kačera, kolébali se na hladině malého rybníčku, občas si vyměnili pár slov, občas mlčeli. Dokonale si rozuměli, jako manželé, kteří se dávno věrně milují. Nakonec spolu odletěli, bok po boku.
Na ruku mi usedla muška. Svým sosáčkem zkoumala povrch mé kůže, kousek popošla, zalechtalo to, musela jsem se zasmát, ale nechala jsem ji, ať si zkoumá.
Zaslechla jsem zabzučení včely, šplouchnutí vody - jak do ní skočila žába, cvrlikání, zaštěkání psa, šumění nových lístků v korunách starých vrb, třešní, jabloní a bříz, lehounké, sotva postřehnutelné zašustění trávy - jak se o sebe otřelo pár zelených stébel, na tváři jsem cítila příjemné teploučké, nesmělé doteky slunce, ve vlasech mě vískal vítr. V přírodě prý nalezneme ticho, ale já jsem dnes slyšela téměř ohlušující rámus.
A to byly jen úryvky krásna ...
Krásný dech beroucí okamžik.