Dvojitá krádež

27. září 2011 v 12:24 | Jehane |  Povídání

Dvojitá krádež


"Zaplatíme" houkl Marek na číšníka. Byl nejvyšší čas vyrazit domů.
"Budete platit zvlášť nebo dohromady?" zazněla obvyklá otázka.
Než jsem se stačila nadechnout k odpovědi, vyřešil to za mě Marek.
"Dohromady" a vytáhl z peněženky patřičný obnos.
"Marku, dohodli jsme se přece, že si bude platit každý sám za sebe!" zasyčela jsem na něho podrážděně, když se číšník vzdálil. Andrea a Janča se na sebe ušklíbly. Tyhle naše věčné tahanice už je pomalu přestávaly bavit. Jako by si říkaly: "už je to tu zase".

Vytáhla jsem z peněženky padesátku, že Markovi za svůj čaj zaplatím. "Necháš to!" nechtěl o něčem takovém ani slyšet a zatvářil se naoko pohoršeně. "Příště pozveš ty mě" pokrčil rameny. Oba jsme přitom dobře věděli, že příště bude platit zase on, ať si říká, co chce. Všechno bral vždycky na lehkou váhu. Šašek! Měl vlastní kapelu, kde hrál první housle. Doopravdy, byl to houslista! Ale na klasiku nesáhl už léta. Nicméně díky moderní hudbě - baskytara, klavír, nějaký ten buben, zpěvačka se sametovým altem, a k tomu romantické housle - měl na svých amatérských koncertech téměř vždy plno. Marek, tak trochu sebestředný, na první pohled jaksi plachý, ale to byla jen maska. Kosmopolitní - to označení jsem pro něj před časem vymyslela. Hodilo se k němu, myslím, že ho to slovo docela dobře vystihovalo. Všude byl, všechno znal a každý ho znal. Ale v něm samotném se člověk nevyznal. Nikdy jsem nebyla schopná zahlédnout byť jen na jedinou vteřinu jeho pravé já. Byli jsme kamarádi už od střední školy. Měl neuvěřitelné charisma a díky tomu spoustu kamarádů. Ale měl taky přátele?

Ať už však byl, jaký byl, bylo mi s ním vždycky příjemně. Dalo se s ním povídat prakticky o čemkoliv. Vzhledem k tomu, že jsme měli spoustu společných zájmů, témata se zdála být nevyčerpatelná. A když už jsme je přece vyčerpali, vždycky jsme se dokázali zabavit na dostatečně dlouhou dobu citací dialogů z našich oblíbených komedií. Nevídala jsem se s ním tak často, jak bych bývala chtěla, ale těch pár náhodných setkání a posezení u čaje mi muselo stačit. Byla jsem za to v duchu vděčná. Mé kamarádství za ta léta naprosto nepozorovaně přerostlo v něco hlubšího, ačkoliv jsem se ze všech sil snažila zakazovat si to. Ale člověk city neuhlídá. Zdivočelá chemie se nedá rozumem ovládnout, natož zkrotit. Za všechno mohly ty jeho šedé oči.

Už zase jsem zabředávala do svých citových úvah točících se stále kolem jednoho tématu. Jako melodie, kterou posloucháte tak dlouho, až se vám omrzí. Nikam to nevedlo. Jen se mi rozostřil zrak a přicházela jsem o jedinečné okamžiky, kterých bylo tak zoufale málo. Na poslední chvíli jsem si uvědomila, že na mě sestra mluví. Asi svou otázku opakovala podruhé. Dívala se na mě lehce netrpělivě.

"Tak co, Viky, zvedáme se?" vypoulila na mě Janča oči. Tohle měla ve zvyku od doby, co jí bylo asi deset let. Tehdy byla přímo posedlá jakýmsi seriálem. Bezhlavě se zamilovala do mužného, udatného a neohroženého hlavního hrdiny, jehož přízvuk, způsob mluvy, dokonce i gesta přijala bezvýhradně za své a ani se vzrůstajícím časovým odstupem se jich úplně nevzdala.

"Jo, jo, jasně" snažila jsem se poslušně vrátit do reality. "Už se zvedám."
Natáhla jsem se pro svetr a pospíchala za ostatníma. V poklusu jsem se snažila z kapsy kalhot vydolovat klíček ke kolu. Naše oblíbená kavárna nevlastnila stojan na kola, tak jsme je se sestrou musely zamykat ke sloupkům dopravního značení. Naštěstí si toho zatím žádný strážník nevšiml, anebo mu to bylo upřímně jedno. Každopádně tenhle stav věcí nám vyhovoval. Zvykly jsme si na tu trochu vzrušení v našich jinak nevýrazných životech.

Slunce stálo nízko nad obzorem. Ještě tak půl hodiny a začne se smrákat. Měla jsem své dva roky staré kolo opravdu ráda, tak jsem s ním pro jistotu zajížděla za roh a přivazovala je ke sloupku schovávajícímu se zpola za křoví. Trochu jsem zalomcovala klíčem ve svém postarším, rezavějícím zámku, olámala pár větviček a odvedla si kolo k silnici, kde na mě čekal zbytek naší sešlosti.

"Viki, někdo mi ukradl kolo" ozvala se Janča vedle mě.
"Jasan, dobrý pokus", odbyla jsem ji. Ráda takhle vtípkovala, ale už jsem ji za ta léta společného dospívání přece jen znala natolik dobře, abych jí na to ještě skočila. Před pěti lety možná, ale teď už rozhodně ne.
"Naskoč a uháníme domů. Víš, že rodičové už určitě přecházejí po domě jako lvi v kleci. Řekly jsme jim, že přijdeme už před deseti minutami." Otočila jsem se na sestru. Koukala na mě, v ruce rozbitý zámek od kola.
"Zatraceně!" ulevila jsem si. Znala jsem desítky různých mnohem jadrnějších nadávek, ale nikdy jsem je nevyslovovala nahlas. A tak všechna ta jadrnost výbušně bublala někde uvnitř. Až jednou vybublá napovrch, lidi okolo pod tou tlakovou vlnou popadají na zem jako tabulky domina. Všichni tři jsme nevěřícně zírali na Janču a rozbitý zámek v její ruce. To jediné po jejím kolu zbylo.

Začínala jsem se zahřívat. Kroť se! Uklidňovala jsem se. Jsem povahou mírná osůbka, ale nespravedlnost mě dokáže vytočit na takovou míru, že ze mě pak mají hrůzu i mí nejbližší přátelé, kteří jsou ode mě na leccos zvyklí.
"Do háje! Řekni mi, kdo mohl chtít ukrást takovou herku!" soptila jsem. Nezuřila jsem ani tak kvůli tomu, že sestře kolo ukradli, jako spíš kvůli tomu, že nejsme kdoví jak zámožná rodina a nové kolo si prostě momentálně nemůžeme dovolit.
Rozzuřilo mě, že někdo může být tak arogantní, bezohledný a drzý! Co teď?
"Nenahlásíme to na policii?" pokoušela se Andrea o racionální uvažování.
Marek si promnul zátylek a ohlédl se na obě strany chodníku, jako by čekal, že se mu podaří zahlédnout mizejícího zloděje.
"Policajti mají stanici nedaleko odtud, můžeme tam zaskočit rovnou" navrhl.
"Nemá to cenu. To kolo už bylo stejně staré. Nebylo ani pojištěné" zavrtěla jsem hlavou.

Janča se přehrabovala v kabelce. Nemohla najít papírové kapesníčky. V očích ji pálily slzy. Stejně jako já nesnášela brečet na veřejnosti. Docela jsem ji chápala, naprosto normální reakce, ale byla jsem si jistá, že rodiče to vezmou v pohodě. Byli to oba rozumní lidé, taková věc se může stát komukoliv. Ale stejně to byl blbý pocit, kdyby se to stalo mně, cítila bych se bezmocná, neschopná, naprosto k ničemu. Chápala jsem, jak se musí cítit moje mladší sestra. Měla jsem chuť něco pořádně nakopnout, uběhnout tryskem deset kilometrů nebo si z plných plic zakřičet. Neudělala jsem nic z toho, jen jsem zatínala pěsti, až jsem si od nehtů otlačila do dlaní drobné rýhy. Něco s tím přece musí jít udělat! Policie v tomhle nepomůže. Staré kolo nikdo hledat nebude. Zapíšou si to, zeptají se na tisíce nedůležitých podrobností a celý případ odsunou do kolonky "neobjasněno". Mají přece spoustu horších případů k okamžitému prošetřování. Kolo mělo cenu leda tak na to, aby se rozebralo a prodalo na součástky, a ani to by nikomu nevyneslo víc než pár usmolených korun. Proč se s tím dotyčný vůbec obtěžoval? Všechno to bylo tak zbytečné! Zbytečná krádež, zbytečné cokoliv podnikat.

"Rozdělíme se" zasáhla jsem rozhodně do debaty, kterou ti tři během mého tichého uvažování stačili rozproudit. Janča už sahala po mobilu, aby informovala rodiče o svém nejnovějším problému. Nechápavě se ke mně otočili. Připadala jsem si jako hlavní hrdinka nějaké krimi epizody, kterou dávají na primě v půl páté večer. Tohle byla bohužel ta nejskutečnější realita.

"Rozdělíme se" zopakovala jsem svůj návrh. "Sednu na kolo a budu pročesávat jednu část města. Ty", otočila jsem se k Markovi, "zaběhneš domů pro svoje kolo a vezmeš si další část města. Andy ty bydlíš daleko, ale mohla bys doprovodit ségru aspoň na půl cesty a koukejte při tom na všechny strany, oči otevřené. A pro všechny případy po cestě brnkněte domů, že nás zatím ještě nemají čekat." Připadala jsem si jako ostřílený vyšetřovatel. Vyhrabala jsem ze zaprášených koutků mé mysli všechny vzpomínky na své oblíbené, převážně britské, detektivní seriály a pokusila se tvářit aspoň trochu suverénně. No tak lidi, přece vím, co dělám. Nevím sice, ale kdo to na mě pozná? Pokud existuje alespoň nepatrná naděje, že by se kolo mohlo najít, tak jí musíme využít! Zmocnila se mě bojovná nálada, tep se zrychluje, bystří se smysly. Prostě to zkusíme. Celý život bych si vyčítala, že jsem mohla něco udělat a nechala jsem to plavat jen proto, že se mi zdálo, že na to nemám, že je to blbost.

Silou vůle jsem se přinutila zklidnit roztěkané myšlenky. Kdybych chtěla ukrást kolo, jak bych na to šla? Ne nadarmo se mi říkalo Zlodějská sestra. Můj starší bratr byl mezi svými přáteli známý jako Zloděj. Nikdo už si nepamatoval, jak ta přezdívka vznikla, a ti tři zasvěcení, kdo si na to ještě vzpomínali, to tvrdošíjně odmítali nám ostatním prozradit. Podezírala jsem je, že v tom bude něco naprosto banálního, ale fakt, že mlčeli jako hrob, dělal celou věc ohromně tajemnou a zajímavou. Jedno však bylo jisté, přezdívka se svým prapůvodním významem rozhodně neměla nic společného.

Jakožto Zlodějská sestra jsem se pokusila vžít do své role a uvažovala jsem, co bych s kolem udělala. Jak už jsem podotkla, bylo to staré kolo, takové to tříčtvrteční. Janča se při jízdě na něm i při své drobné postavě téměř kopala kolenem do brady. Často si na to stěžovala, ale nic naplat. Ještě takové dva roky s ním měla vydržet, než se podaří při všech našich vysokoškolských a dalších výdajích uvolnit pár korun na nové, kvalitní kolo. Teď je odsouzená k tomu, aby celé ty dva roky prochodila pěšky. Bydleli jsme na malém městě, ale i tady kolo dost podstatně zkvalitňovalo život. Do centra to bylo přibližně deset minut po silnici, pěší si na to bude muset vyšetřit půl hodiny. Autobusy jsou drahé. Jednou či dvakrát do týdne se s hromadnou dopravou dalo počítat, ale každý den? To by se udělala díra do kapsy.

Znovu jsem se podívala na zámek. Jednoduchý, obyčejný, drátěný obojek obalený plátem pružné gumy. Přesto ten člověk musel mít pořádnou páru. Zámek byl jednoduše roztržený. Tak, to bychom měli. Nějaký svalovec si to rázoval po poměrně využívané ulici, uviděl kolo, starou rozvrzanou herku, které rezaví řetěz, přehazovačka stávkuje a barva už dávno z červené oprýskala na prapodivnou změť fleků. Zkratuje mu v hlavě, roztrhne bezpečnostní řetěz poutající kolo k sloupku dopravní značky zákaz zastavení a... A co? Co dál? Nic mě nenapadalo. Nemáme na to. Všechno to je naprostá blbost, jen jsem si chtěla zahrát na profi vyšetřovatele, na které koukám každý pátek večer v televizi. Představuju si pohádky jako malé dítě. Co si chci dokázat?

Andy, Marek a Janča na mě koukali, jako by čekali na další odborné pokyny vedoucí k dopadení zloděje a nalezení odcizeného kola. Oni mi věří! To uvědomění mě zasáhlo téměř stejnou silou jako zoufání sotva před pár okamžiky. Zkusíme to! I kdyby to byla jen pohádka, která nám po pěti minutách akce začne připadat příliš infantilní. Musíme to zkusit.

"Tak jo, do toho!" zavelela jsem. Janě to kupodivu trochu zvedlo náladu. Oči už ztratily skelný lesk. Zavěsila se do Andy, mávla na mě a vydala se i s kamarádkou směrem k domovu, oči otevřené, ale v duchu zaobírající se spoustou sebeobviňujících výmyslů. Ta momentálně není dobrý pozorovatel. Ale co, třeba se ji Andrei aspoň podaří cestou uklidnit. To taky stojí za snahu.

"Tak hodně zdaru" poplácal mě Marek po paži a ukázal palcem nahoru. Taky se otočil k domovu, aby vyvedl svého bujného oře, superkolo se spoustou chytrých udělátek a umělecky vyvedenou značkou Merida, za které utratil celé své letní úspory, co mu zbyly po koncertech, a vydal se spolu se mnou na beznadějný lov ničemných darebáků.

Nadechla jsem se. V očích odhodlání, v celém těle oheň spravedlivého rozhořčení. Já toho zmetka dostanu!
Projela jsem kdoví kolik ulic, obhlídla nepočítaně temných zákoutí, ale kolo stále nikde. Pohled na hodinky, pohled k západu. Deset minut a bude po slunci. Až padne tma, budu muset celou akci odvolat. Nemá to cenu! Už zase jsem pomalinku podléhala panice. Nemá to cenu! Jezdím tady křížem krážem a nic. Ten, kdo kolo ukradl, ho určitě dobře schoval. Je to na nic. Nechtělo se mi však smířit s tím, že bych neuspěla. Prohra? Nepřípustné! Po městě tu běhá opravdový zloděj, který naši rodinu obral o poctivě vydřené úspory a já bych to měla nechat jen tak? Nikdy! A už se mě zmocňoval vztek. Ten nejlepší pocit pro vytrvání. Já ho dostanu! A až ho najdu, tak, tak...

Tak co? Co vlastně udělám, až toho zloděje najdu? Tak daleko jsem ve svých plánech nedošla. Dokázala jsem si živě představit, jak před sebou najednou spatřím rozložitého, ramenatého zloducha tlačícího vedle sebe mrňavé kolo mé sestry. Co udělám, až ho vypátrám? Přijedu k němu a řeknu: pardon, ale to kolo není vaše, okamžitě mi ho vraťte? Najednou mi to všechno přišlo směšné, absurdní, zoufale nedomyšlené.

Nakonec stejně budu muset zavolat policii. Přece si nebudu nic nalhávat. Jsem jenom obyčejná holka, slabá, netrénovaná. Nikdy jsem nedělala žádný bojový sport ani jsem nechodila do posilovny. Mimochodem u nás se tomu říká mučírna, což by mělo vypovídat mnohé o mém vztahu k posilovnám a tělocvičnám, a v neposlední řadě taky o mé tělesné konstituci. V životě jsem se prala jenom se sourozenci. Jak si představuju, že přemůžu nejméně stokilového vypracovaného svalovce? Jen jsem ze sebe přede všemi udělala blbce.

Ach, Bože, pomoz mi to kolo najít! Když už ne kvůli mně, kvůli mé ješitnosti a touze po slávě, tak alespoň kvůli mé rodině!

Dobře. Ještě pět posledních minut a vzdám to, rozhodla jsem se. Nedalo se nic dělat. Slunce už zapadlo a město se pomalu utápělo v soumraku. Brzy se začnou žhavit pouliční lampy a já nedohlédnu dál, než kam mi posvítí baterka napojená na dynamo. Pět minut a budu muset utratit zbytek kreditu, který mi v mobilu zbývá, na odvolání pátrací skupiny. Byla to neradostná vyhlídka a já stále častěji volala k Bohu, aby se zastal práva proti bezpráví. Jsem věřící, volání o pomoc mi dodávalo velkou naději i tam, kde už lidé obyčejně žádnou nevidí. Poslední ulice vedoucí k náměstí. Pak to vzdám.

Zabočila jsem za roh. Přede mnou se rozevřelo náměstí v celé své kráse. Zašedlé koule pouličních lamp se sotva začaly zbarvovat do temně oranžové, než přejdou do oslnivě bílého halogenového odstínu. Nápisy nad hospodami, bary a restauracemi, kterých tu bylo dohromady asi pět, světla z oken bytovek a záře dohasínajících červánků podtrhovala podmanivou eleganci tohoto historického místa. Vždycky jsem obdivovala vysoký, barokní morový sloup uprostřed náměstí. Ohrazený zdobeným kovovým mřížovím dodával celému místu majestátní atmosféru s nádechem tajemna. Kdoví proč mi morové sloupy vždycky připadaly tak nějak zvláštně tajemné. Kolo...

Kolo? KOLO! Nemožné! Ve chvíli, kdy jsem odpískala celou akci jako zrušenou, tu najednou stojí přímo přede mnou, ledabyle opřené o zeď před zapadlou rohovou hospůdkou. Skoro jako by se mi vysmívalo. Ty sjíždíš celé město křížem krážem, rozčiluješ se, nervuješ, a já si tu zatím beze spěchu stojím opřené o zeď už kdoví kolik času...

Tak ten prevít se jenom potřeboval přepravit do hospody! Krev ve mně už opět pozvolně docházela k teplotě varu. Hospoda na rohu náměstí byla od místa krádeže vzdálená asi pět minut svižné chůze. Jaká ironie! Chtělo se mi mlátit hlavou o zeď. Chtělo se mi smát, křičet, nadávat a skákat. V prvním okamžiku nerozvážného usuzování mě to táhlo do hospody. Mé podvědomí volalo po odplatě, jako na divokém západě...

Rozrazím lítací dveře, vkráčím dovnitř s rukama připravenýma na koltech, těžké boty významně klapou při každém mém kroku ve ztichlé putyce. "Kdo to byl" přeplněným, zakouřeným lokálem se rozlehne můj dunivý hlas, který nenechá nikoho na pochybách, proč jsem přišel, já, ruka zákona. Od protějšího stolu obloženého špinavými sklenicemi naplněnými zlatavou tekutinou s větším podílem čistého líhu, než co by obyčejný člověk snesl, se zvedne chlap s mohutným knírem a kloboukem staženým do tváře. Pomalým, okázalým pohybem zakloní hlavu, aby na mě viděl, zpod klobouku se na mě dívají nelítostné oči zabijáka, v ústech líně převaluje párátko ...

Je čas vrátit se zpátky do reality. Co by se asi stalo, kdybych provedla svou vysněnou přepadovou akci? Docela určitě bych skončila někde pod stolem, přinejmenším s rozbitou hlavou, kolem mě spousta střepů a krve. Spravedlnost si bude muset přijít na své docela obyčejnějším způsobem. Statečné hrdinské skutky dnes prostor pro seberealizaci nedostanou.

Přede mnou stojí kolo. Vypadá jako kolo mé sestry, stejný tříčtvrťák s oprýskaným lakem, zarezlým řetězem, stejná přehazovačka, stejný výrobce, bez blatníků. Snažila jsem se rozpomenout na jakýkoliv výraznější detail, znamínko krásy, které by mi bezpečně potvrdilo, že je to beze vší pochyby kolo mé sestry.

Před hospodou stojí dva štamgasti. Dívají se po mně. Docela mě znervózňují.
Mám to! Pod sedlem je několik zářezů, nechtěně jsme je tam s taťkou před časem vyrobili, když jsme se snažili zvednout sedátko alespoň o pár centimetrů, aby se na tom křápu ještě chvíli dalo jezdit, aniž by si při tom člověk vymlátil veškeré kousací příslušenství. Nedočkavě jsem se sehnula, abych se přesvědčila. Vteřina napětí... Jsou tam! Hurá! Nemůžu tomu uvěřit! Našla jsem ukradené kolo, to snad není možné. Ještě chvíli jsem přemýšlela, jestli mě opravdu neklame zrak. Ne, nemůžu se mýlit. Stojí tady kolo nápadně podobné kolu, co patří mé sestře, není zamčené a jsou na něm jisté poznávací znaky. Díky, Bože! Co dál?

Nenapadlo mě nic chytřejšího než ukrást si kolo zpátky. Prostě ho seberu a zdrhám pryč. Štamgasti na mě stále podezíravě zírají. Aby tak na mě ještě zavolali policii! Jednou rukou přidržuji svoje kolo, druhou svírám řidítka kola čerstvě ukořistěného. Už ho nepustím! Krev stále ještě vaří, v tepnách to bublá. Pořád mám sto chutí provést to, co se dělalo na divokém západě. Zdravý rozum však má alespoň v tomhle navrch.

V bojové náladě jsem se svižným krokem s oběma koly přesunula k dvěma štamgastům pozorujícím mě ostřížím zrakem.

"Kdyby se tu náhodou někdo sháněl po tomhle kole," blábolila jsem rozhořčeně, "tak mu laskavě sdělte, že bylo ukradené a že jsem si ho odvedla domů!" Když se na to dívám zpětně, museli si myslet, že jsem přinejmenším podnapilá.
"To kolo je mé sestry. Dneska jí ho někdo ukradl. Takže si ho beru zpátky!" Zřejmě jsem je dokonale vyvedla z míry. Pánové se nezmohli ani na slovo a já vítězoslavně odkráčela směrem k domovu.

Nějak se stalo, že jsem se v půli cesty potkala s Markem. Našla jsem ho, jak pročesává okolí kašny v městském parku. Když jsem mu vyprávěla, jak už jsem to málem vzdala a jak se kolo najednou objevilo přímo přede mnou, nestačil se divit. Když jsem pak přidala, jak jsem ve spravedlivém hněvu chtěla vběhnout do hospody a lynčovat provinilce, z obličeje se mu vytratila všechna barva.

"Ještě žes to neudělala! Mohlo to s tebou skončit hodně špatně, vzpomeň si, jak vypadal ten zámek od kola!" vyrazil ze sebe zděšeně.
A vida, tak přece jen mu nejsem tak docela lhostejná. Pro začátek to bude muset stačit. Věčně jsme na začátku. Dostaví se jednou i pokračování?
"A víš ty co? Když se naštveš, vypadáš docela nebezpečně. Až jsem se tě bál" zasmál se.
Ano, to jsem od tebe opravdu potřebovala slyšet, pomyslela jsem si ironicky. No co se dá dělat. Pařez jeden!
"Nechceš jít kousek se mnou?" nadhodila jsem nenápadně. "Ke křižovatce máme společnou cestu."
"Já, víš, asi bych už měl uhánět domů, zítra toho ještě mám spoustu" omluvně pokrčil rameny, nasedl na kolo a zamával v oblaku prachu. "Ale jsem rád, že to všechno dobře dopadlo, jsi borka" zavolal na mě ještě přes rameno a byl pryč.
Co jsem taky čekala. Nikdy se nezmění.

Doma ze mě byla pochopitelně hrdinka. Jen taťka měl starost, jestli jsem nakonec při všem tom rozčilování neukradla cizí kolo. Já však měla celou cestu domů na to, abych se bezpečně ujistila, že to skutečně je kolo naší Jany. A tedy jsem si byla jistá. Mamča se rozhodla ničím nestresovat a udatný zachránce byl odměněn luxusním nanukem v ceně deseti korun, z Lidlu.

Když potom večer rozruch utichl a já si mohla v klidu zalézt do své pohodlné postele, rozebírala jsem v duchu události celého dramatického večera. Nakonec jsem musela uznat, že to vlastně bylo úžasné dobrodružství. To si určitě říká každý člověk, když už je po všem a dobře to dopadlo. Kdesi uvnitř v sobě jsem si hýčkala takový zvláštní pocit zadostiučinění. Jen mě mrzelo, že jsem neodhalila pachatele. Kdyby se po ruce objevil alespoň jeden strážník, možná bych se odhodlala povyprávět mu celý příběh o odcizení stařičké rachotiny. Kdoví, jestli by potom se mnou šel do hospody, a jako správný šerif z divokého západu by suverénně odhalil nebezpečného kriminálníka, který vpodvečer ukradl první kolo, které bylo právě po ruce, aby se dopravil do 200m vzdálené hospody. Zřejmě musel být už v té době podnapilý. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, proč by se někdo obtěžoval s krádeží něčeho TAKOVÉHO.

"A mimochodem, dík, žes mi našla to kolo," broukla z vedlejší postele usínající Janča.
"Za to mi složíš velkolepou ódu na mou osobu. V jambickém pentametru. A bude to mít nejméně třicet slok..." rozhodla jsem a převalila se na druhý bok.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sabí ;) Sabí ;) | Web | 27. září 2011 v 12:34 | Reagovat

http://jeji-kecy.blog.cz/1109/look-0-05 názor prosím, mimochodem krásnej dess
a mimochodem, dokonale napsáno ♥ ;)

2 anne theresie anne theresie | 4. října 2011 v 12:03 | Reagovat

Niko, moooc pěkné! Úplně slyším klapot těžkých bot ve ztichlé putyce, i ten smrad ke mně dolehl! Jak tam stojíš s rozkročenýma nohama a koltem si nadzvedáváš krempu kovbojského sombrera. A na kožené vestě se svítí šerifská hvězda. Jsi hvězda!

3 Jehane Jehane | E-mail | Web | 4. října 2011 v 12:51 | Reagovat

Díkes Anne :D Ten smrad jsem tam teda původně neplánovala, ale když už ho tam cítíš :D

4 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 16. ledna 2012 v 17:26 | Reagovat

Ahoj!
Ráda bych ti nabídla výměnu kritik v rámci projektu KRITIKA. Moji povídku najdeš pod komentářem číslo 3 v Přihláškách nebo zde http://temnarka.blog.cz/1104/sexualni-praktiky-v-podmori-3.

Budu se těšit,
Temnářka

5 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 17. ledna 2012 v 3:39 | Reagovat

Projekt Kritika

1. Srozumitelnost a přehlednost
Troufám si tvrdit, že to rozhodně není autorčina prvotina, protože se povídka čte jedním dechem, nejsou tu výrazné stylistické kopance a člověk se při čtení neztrácí. V opačném případě má autorka výjimečný cit pro text. V tomto směru nemám výtek, můžu jenom chválit.

2. Gradace a dynamika (pokud se jedná o povídku či novelu)
Dobře, od povídky o (dvojité) krádeži kola se nedá očekávat nějaká melodramatičnost. Nicméně, autorka i při výběru tohoto „banálního“ tématu dokázala udržet tempo a nenudit. Příběh má navíc hlavu a patu.

3. Atmosféra
Myslím, že prostředí maloměsta zde bylo popsáno velmi přesvědčivě, i když o nějaké výrazné atmosferičnosti (hororové, pohádkové, snové...) se tu mluvit nedá. Když pominu scénu z divokého západu, ta z hlediska atmosféry nemá chybu. :-D

4. Originalita
Tady mohu soudit jenom těžko, protože jsem čtenář fantastiky a s podobnou sortou příběhů se nesetkávám často. Co bych ale vyzvedla rozhodně, je osobitost, která se nezapře.

5. Charaktery postav
V tomto bodě budu asi o něco kritičtější. Kdyby autorka prezentovala postavy jako středoškoláky nebo mladší (starší sestra 15-16, mladší 13-14) neřeknu popel, ale na vysokoškolačky mi slečny přišly až moc nedospělé a hlavně nezkažené. Přece jenom být doma v určitou hodinu, za světla, způsob jakým spolu postavy komunikují, vztahy mezi dívkami a chlapci... Ne, takto se lidi kolem dvacítky obvykle nechovají.
Jistě, autorka zde zmiňuje, že hrdinka zřejmě pochází ze silně věřící rodiny, takže třeba přístup k vulgarismům a jistý odstup od Marka chápu, ale stejně bych v tomto případě doporučila věk hrdinů malinko snížit v rámci uvěřitelnosti.

6. Stylistika
Tady naopak musím pět chválu, autorka skutečně umí pracovat s jazykem a nejen pracovat – ona si s ním umí hrát! Text působí nenuceně, žádná křeč, prostě se to čte jedna báseň.

7. Gramatika
Gramatickou chybu jsem neobjevila snad žádnou (nebo si nepamatuji), jenom několik překlepů, ale nic, co by kazilo celkový dojem.

8. Formátování
Kámen úrazu blog.cz, text tu, tuším, ani pořádně zformátovat nejde, třeba na odsazení odstavců jsem nedošla ani po třech letech blogování. Ta funkce tu prostě není.
Takže se vyjádřím asi takto – v rámci možností je to naformátované na jedničku.
Vytknout mohu akorát zápis přímé řeči, chybí v něm čárka, správně to je:
„Bla bla bla,“ řekl Tonda.
Nikoliv:
„Bla bla bla“ řekl Tonda.

Snové pasáže bych doporučila oddělit kurzívou.

Dodatek: Název mi přijde adekvátní k povídce, já osobně bych ho nechala tak. :-)

Celkové hodnocení: Velmi dobrá amatérská povídka, která zaujme spíše mladší ročníky a starší neurazí. Věkovou kategorii bych viděla mezi 7-15 lety. Napadlo autorku začít třeba psát příběhy pro děti? Dokážu si představit, že bych svému skříteti předčítala knížku v tomto stylu a že by to mě i dítko bavilo. :-)

Osobní dodatek: Jsem moc ráda, že ses do projektu přihlásila, jinak by mi tvá povídka v tom blogovém marastu asi unikla. Což by byla škoda, protože tohle většinu blogového marastu hravě strčí do kapsy. Líbilo se mi to. :-)

6 Jehane Jehane | Web | 21. ledna 2012 v 10:43 | Reagovat

[5]: Mockrát děkuji za úžasnou kritiku! Vynasnažím se to opravit jak nejlíp to půjde :)

7 KatyRZ KatyRZ | Web | 24. ledna 2012 v 14:28 | Reagovat

Zdravím. Budeš mít ještě zájem o výměnu kritiky v rámci PK? Pokud ano - moje povídka začíná tady http://dostcasunalasku.blog.cz/1112/trochu-ucty-moji-vysosti-povidka (musela jsem ji rozdělit na víc částí, má rozsah 40tis znaků).

Budu se těšit
KatyRZ

8 KatyRZ KatyRZ | Web | 25. ledna 2012 v 17:10 | Reagovat

Projekt Kritika
Tohle vypadá na pěkně vypsanou ruku a cit pro věc. Rozhodně přehledné, lehce čitelné, stylisticky nezadrhávající. Spousta drobných detailů, které přispívají k věrohodnosti vyprávění.  Humorné okamžiky. Pocity popsané tak věrně, že bych si myslela, že autorce bylo kolo skutečně odcizeno (též to znám).   Jen pro mě jako pro „dospěláka“  je to téma příliš banální (neříkám, že se v povídkách musí řešit zrovna záchrana světa ;) ), byla bych od tebe zvědavá na něco s nevšednějším námětem nebo vážnějším… Asi v tomto případě nejsem cílová skupina ;).

Jinak jestli můžu zmínit pár záležitostí z textu, které bych osobně napsala jinak:
„Všude byl, všechno znal a každý ho znal.“  – každý znal jeho

„Vyhrabala jsem ze zaprášených koutků mé mysli všechny vzpomínky na své oblíbené…“ - tady je slovíčko mé navíc, je tam zbytečné

„Celý život bych si vyčítala, že jsem mohla něco udělat a nechala jsem to plavat jen proto, že se mi zdálo, že na to nemám, že je to blbost.“ – tady jsme si říkala, že celý život je trochu moc, na to, že se jedná jen o staré kolo, za měsíc by o tom nevěděla ;)

„…a já si tu zatím beze spěchu stojím opřené o zeď už kdoví kolik času...“ – už kdoví jak dlouho…

Díky za tvé hodnocení ;).

9 Jehane Jehane | E-mail | Web | 25. ledna 2012 v 18:30 | Reagovat

Moc děkuji za kritiku. Abych pravdu řekla, tak jsi vypíchla právě ty věty, se kterými jsem si sama nevěděla rady a nemohla jsem najít ta správná slova. Takže je konečně můžu spravit :-D [8]:

10 KatyRZ KatyRZ | Web | 25. ledna 2012 v 20:52 | Reagovat

[9]: Tak to jsem ráda a není zač.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama