Listopad 2011

Prolog - část III.

29. listopadu 2011 v 18:24 | Jehane
Hedvika tušila, že na panství není všechno v pořádku. Už dávno nebyla bezstarostná holčička, bystře vnímala, že poddaní jsou neklidní a každou chvíli můžou vypuknout nějaké nepokoje. Cítila, že má matka starosti a že si s nimi neví rady.
Často teď myslívala na otce. Všechno by bylo jiné, kdyby ho mlha neodnesla, kdyby ho rozezlení duchové dávných zbojníků, toužící po odplatě na jižnickém rodě, nesprovodili ze světa. Často se ptala sama sebe i chůvy, která byla stále s ní, kam se poděl pan Radim. Tak hodně k nim jezdíval, že si zvykla ho vídat, měla jej ráda, a najednou nebyl. Už dlouho, předlouho se neukázal, spousta času uplynula od chvíle, kdy s ním naposled tancovala v předsálí. Chyběl jí jeho zvonivý smích. Ale nikdo jí o něm nechtěl nic říct. Jako by na jeho zmizení leželo nějaké zlé tajemství. Třeba jej taky pohltily mlhy v lesích kolem Jantarové stezky. Trápila se pro něj.

Koně už byli připravení k cestě, na hřbetech měli sedla vyložená ovčími kožešinami, aby bylo pro cestující alespoň trochu pohodlí. Hedvika se smutně loučila s chůvou, která byla ještě zesláblá z nemoci, a proto se nemohla vydat do Jestřebnice se svou chráněnkou. Podkoní pomohl nejprve paní Markétě a poté vysadil na hřbet šedavého hřebečka i Hedviku. Sivák byl její nejoblíbenější kůň, dostala jej coby odrostlé hříbě před třemi lety od otce. Přivezl jej z jedné ze svých posledních cest. Podsaditý, houževnatý koník, který vyrostl na druhé straně hor.

Tak tak se podařilo otevřít bránu. Čeledíni museli už od brzkého rána za svitu pochodní odhazovat těžký mokrý sníh, aby zemanka s dcerou vůbec mohly projet. Čerstvě napadané závěje prozradily, že v noci zase něco připadalo a vůbec toho nebylo málo.

Hrozná zima, pomyslela si paní Markéta, všichni si oddychneme, až skončí. Kvůli hlubokému sněhu ani nemohly koně hnát příliš rychle, aby se brzy neunavili, stěží by je někde vyměnily. Stejně se zemanka nechtěla nikde zastavovat, aby na sebe příliš neupozorňovaly. Jely samy bez doprovodu, snadno by jim někdo mohl ublížit.

Ale zemanka měla strach také z řeky. Nedávno mrazy na několik dní polevily, což bylo jen dobře, ale také to znamenalo, že sníh teď byl těžký a mokrý, pod jeho váhou se lámaly nejen větve ale i celé stromy padaly k zemi. Hromady sněhu, pod nimiž ležela promrzlá země, nestačily roztát, ale platilo to samé i o ledech, které pokrývaly jezera, potůčky a především řeku Oskavu? To nevěděla. Projít brodem v tuto dobu bylo čiré bláznovství, to vědělo každé malé dítě v Knížectví. A Bílou Oskavu v tomto kraji nikdy nesvazovali mosty, každé jaro by je určitě odnesla divoká voda z tajících hor. Jediná možnost tedy byla přejít řeku, dokud je zamrzlá. Paní Markéta mohla jedině doufat, že led bude ještě pořád dostatečně silný na to, aby je unesl i s koňmi. Stačilo jen přejet nedaleký kopec a projet ještě poslední bílou, zapadanou vesnicí a budou u řeky.

Už na vrcholku však obě cestující cítily, že v údolí není něco v pořádku. Jako by se vesnice změnila v mraveniště. Lidé vybíhali z chalup, scházeli se na návsi, byli tam také jezdci na koních, sedláci, řemeslníci, všichni. Na tu dálku nebylo poznat, co se ve vesnici děje, ale paní Markéta doufala, že je nechají s klidem projet, ať už se tam stalo cokoliv.
Pomalu se blížily k prvním domkům, když v tom se vzduch rozechvěl táhlým tónem volského rohu a lidé začali křičet nějaký pokřik. Najednou byli všude okolo, vybíhali z postranních uliček a rychle se blížili k zemance a její dceři.
Trvalo pár okamžiků, než se sjednotili a v tom Hedvika i paní Markéta začaly rozeznávat některá slova pokřiku.

"Pryč s čarodějnicí!" volaly ty rozběsněné hlasy.

Koně se začali plašit. Zemanka na nic nečekala. Otočila svého hnědáka zpátky. Budou se muset k řece dostat oklikou a to co nejrychleji. Proti rozběsněným davům nemají jedinou šanci. Ale jakmile se dostanou za řeku, schovají se v hustém lese a tam už na ně nebudou moct.

Hedvika se držela hned za matkou. Obě byly tak vyděšené, jak snad ještě nikdy v životě nebyly. Teď už nemohly koně šetřit. K tomu všemu je jezdci z vesnice začali pronásledovat, nestačilo jim jen vyhnat je odtamtud, snad jim chtěli ještě více ublížit!

Šíleným tryskem dorazily k řece. V těch místech byla o mnoho širší než tam, kde ji chtěla paní Markéta přejít. Nebyl čas zkoumat, jestli je led po oblevě dostatečně pevný, musely přejít hned, dokud jsou pronásledovatelé ještě daleko.

"Hedviko, musíme se rozdělit" zavelela zemanka.
"Popojeď ještě kousek dál po proudu, abychom rozložily váhu" radila děvčeti. Když dívka dojela dostatečně daleko a natočila koně k řece, matka na ni zavolala:
"Ne abys tam vjela na koni, raději sesedni a táhni jej za sebou! Kdyby led začal praskat, nech koně koněm a utíkej co nejrychleji k bližšímu břehu."

A tak se obě vydaly napříč zledovatělým korytem. Když došly kousek za polovinu, zemanka se pro jistotu ohlédla. Jezdci na koních se rychle blížili, ale jí a Hedvice by se mělo podařit řeku přejít, než oni dorazí.

"Pospěš, Hedviko!" zavolala pro jistotu na dcerku. Když se však otáčela, podklouzla jí noha a těžce dopadla na led. Nebezpečně to pod ní zapraštělo a kůň, kterého vedla za sebou, se polekal. Začal kolem sebe kopat a vzpínat se.

Hedvika se zastavila a s hrůzou v očích zírala na matku, která se pokoušela vstát. Konečně se jí to na kluzkém povrchu podařilo, ale jen co se postavila na nohy, led pod ní zapraštěl znova, kůň se ještě dvakrát vzepjal na zadních a znenadání se oba propadli do řeky.
Led pod kopyty koně povolil a zemanka stála příliš blízko, než aby dokázala rychle uskočit do bezpečí. Voda byla ledová. Docela ji ochromila. Nemohla se ani nadechnout!

"Mami!" křičela v hrůze Hedvika. "Mami!" chtěla se rozběhnout za ní, jakkoli ji vytáhnout ven. Přece ji tam nemůže nechat.
"Stůj!" zakřičela na ni matka zastřeným sípavým hlasem. "Uteč na břeh, já se odtud dostanu. Tak uteč! Hned!" z posledních sil zledovatělými prsty křečovitě sevřela lámající se okraj ledové skořápky. "Uteč" zašeptala promodralými rty.
Led znovu někde zlověstně zapraskal. Zemanka přestávala cítit ruce v kožešinových rukavicích i nohy v kožených jezdeckých botách. Vodou nasáklý plášť ji nemilosrdně stahoval ke dnu.

To je konec, pomyslela si Markéta. Slyší vůbec vračarice zvony, když sama umírá? To byla otázka, na kterou nikdo neznal odpověď, snad jen ty vračarice, které už dávno bydlely v jiných krajích, tam, odkud se nikdo nevrací. Pousmála se zmrzlými rty, když ještě pohasínajícím zrakem zahlédla Hedviku, jak se od ní vzdaluje a blíží se k druhému břehu. Ruce, které už nic necítily, se konečně pustily okraje a nad paní Markétou se zavřela voda.
Hedvika konečně stála na pevném břehu, vedle sebe měla svého Siváka. Prudce se otočila, tak že vrazila ramenem do jeho nosu.

"Mami" zašeptala chvějícími se rtíky. "Maminko." Nemohla tomu uvěřit, nechtěla tomu věřit. Přece nemohla jen tak odejít. Její maminka. Přece nemůže být mrtvá! Teď se vynoří v lese někde za ní a odvede ji do bezpečí. Řekne, že to nic nebylo, jen si trochu namočila plášť a odjedou bok po boku do Jestřebnice.

Hedvika sama nevěděla, kudy se tam jede. Nikdy nebyla dál než na hranicích panství. Zprudka se otočila zase k lesu. Ale i ten jako by byl mrtvý. Všude bylo mrtvo a ticho. Jen skupinka jezdců se cvalem blížila k řece.
Hedvičiny oči se přeplnily horkými slzami, a ty se bez jediného zaváhání draly ven, aby vzápětí vytvořily potůčky na dívčiných tvářích. Snad se chtěly podobat té dravé, nenasytné řece. "Maminko" zašeptala dívenka. A už věděla. Řeka jí právě vzala matku.

"Ne!" zakřičela na ni. "Vrať mi ji! Vrať!" křičela zoufale na ledové kry, na ledovou vodu, na celý ledový svět, který zůstával chladný k její prosbě.
"Vrať mi ji" zasténala mezi vzlyky. Jezdci už byli na protějším břehu. Zaváhali. Viděli, co se stalo jejich zemance. Nechtěli dopadnout podobně.
"Jen ať se ztratí do lesa" slyšela je dívenka z dálky, "první mlha si ji odnese, jako odnesla jejího otce, poblázněného zemana."
"Až bude tát, najdeme ji akorát pohřbenou v posledních závějích jako v peřince, bude si na ni muset rychle zvyknout. Nu prachová to nebude, ale zato sněhově bílá" zasmál se zle jakýsi sedlák ze hřbetu svého tažného valacha.
Hedvika jejich posměšky ani nevnímala. Hluboko uvnitř cítila strašlivou prázdnotu. Jako by ani nežila. Jako by se jí celý svět netýkal, řeka plynula okolo ní, stejně tak čas a nové vločky sněhu, a závan severáku nebo dech dávných zbojníků. Bylo jí to všechno jedno.

A snad by tam stála celé dny, snad by tam stála a prochladla a zanedlouho by odešla za matkou. Ale mladému koni už se ta nečinnost nelíbila. Chtěl jet dál, najít jakoukoliv teplou a suchou stáj a v ní možná trochu sena. To bylo jediné, po čem toužil. Teplým nosem zafuněl dívce do obličeje a žduchl ji do ramena. A znova a znova to opakoval, dokud si ho nevšimla. S prázdným pohledem, snad ani nevěděla, co dělá, se vyškrábala do sedla. Ani se nechytila otěží, jen prohrábla koni šedivou hřívu. Šedák si to vyložil po svém a rozhodným krokem se vnořil do lesa.

Stromy tady rostly hustě vedle sebe, takže už po několika krocích nebylo řeku skoro vůbec vidět. Jen šustění větví obtěžkaných bohatou bílou nadílkou a ševelení větru v pohupujících se korunách přerušovalo mrtvé bílé ticho. Na Hedviku se ze stromů sypaly hromady mokrého, těžkého sněhu, ale dívka neudělala nic, aby jej ze sebe setřásla. Napadal jí za krk, ale nenapadlo ji zalovit rukou pod pláštěm, aby ji nestudil.

Před sebe upírala prázdný pohled zalitý slzami. Snad před sebou viděla obraz své matky, usmívala se, měla na sobě ty krásné zlatavé šaty, které si oblékla na poslední ples a vypadala nádherně. Teď se zatočí dokola a z účesu se jí uvolní neposlušný světle hnědý pramen...

Dívenka si ani nevšimla, kdy koník poprvé nervózně zafrkal a zastříhal ušima. Za chvíli se poplašeně zastavil a zatancoval předními kopyty na místě. Když však pohodil hlavou a malinko se vzepjal, Hedvika se konečně probrala a rozhlédla se okolo sebe.

V lese bylo šero. Vůbec si nepamatovala, jak se tam dostala. Kdo ji vysadil na koně? Ani tu malinkou mýtinku neznala. A byla to vůbec mýtina? Není to vlastně cesta? Dost možná Jantarová stezka...

Dostala nevysvětlitelný strach. Tady někde zmizel její otec. A má tady skončit také ona? Je snad pravda, že na jejich rodě leží nějaké prokletí? Než si však na tuto otázku stačila odpovědět, z okolního šera začaly vystupovat podivné stíny. Nedokázala je rozeznat. Byla jich spousta a stahovaly se k ní ze všech stran. Duchové dávných loupežníků!

Zachvátila ji panika. Snažila se nahmatat otěže a zároveň kopala Siváka do slabin. Kůň se divoce vzepjal. Než se Hedvika stačila něčeho zachytit, uvědomila si na krátký okamžik, že padá. Ucítila silný, tupý náraz do zad. Ještě se snažila popadnout dech, než ji konečně vysvobodily mdloby a všechno pohltila hluboká noc...

Prolog - část II.

29. listopadu 2011 v 18:10 | Jehane
Slavilo se jako kdykoliv jindy, přišlo jaro a s ním slavnosti nově osetých polí, vyhánění Zimy, slavnosti hříbat, telat a jehňat. Na nádvoří stály stoly s jídlem, hrála hudba, na Jižník přicházeli potulní bardové a kejklíři, brány v dřevěné palisádě byly celé dny otevřené, aby mohl vejít kdokoliv. Nikdo však mladé zemance nevymluvil, že letos jsou ty slavnosti nějaké smutné, lidé jako by se báli, neustále se ohlíželi přes rameno, když se mezi nimi paní Markéta objevila, utichal hovor a smích, prsty pištců, loutnistů i harfeníků ztrácely na obratnosti, hlasy pěvců znejistěly.
Jen večer u ohňů to bývalo jako dřív. Možná za to mohlo víno, které bylo po zimě dobře uleželé a tolik se hodilo k prvním tancům jara. A snad to bylo i tím, že u ohňů zůstávali dlouho do noci jen mladí lidé, lidé možná nerozvážnější a nebojácnější než staří, kteří už leccos zažili a leccos ví.

I Hedvika chodívala večer k ohňům, měla ty slavnosti ráda. Postávala opodál a dívala se, jak chlapci a děvčata tancují, někdy v kruhu, někdy ve dvojicích nebo ve čtveřicích. A výskali a smáli se. Chlapci brali dívky do náručí a vyhazovali je vysoko do vzduchu, aby je potom mohli chytit do natažených paží a znovu je zatočit, až sukně víří. A vždycky, když oheň strávil většinu polen v žárovišti, každý chlapec chytil za ruku dívku, která se mu líbila, a společně plameny přeskočili. Říkalo se, že kteří dva spolu plameny přeskočí, ti do roka budou slavit svatbu, a kolik jisker za nimi vylétne, tolik let spolu šťastně budou. Moc ráda Hedvika pozorovala ty rozesmáté, bezstarostné tváře a pokaždé ve své dětské mysli snila o tom, že je jen prosté děvče, které smí bezstarostně tancovat kolem ohňů s ostatními a že jednou se i pro ni najde chlapec, se kterým bude skákat přes nízké plameny...

"Je čas jít spát" připomněla jí chůva, která vždycky postávala vedle děvčátka.
"Být mladší, přidala bych se k nim" pošeptala jindy Hedvice do ouška a rozesmála se. "Co to povídám, to bláznivé skotačení už dávno není pro mě."

Čas od času paní Markéta pořádala slavnosti také pro šlechtu z okolních panství. Zvala rytíře a zemany s jejich ženami, dcerami i syny. Spousta se jich omlouvala, z různých průhledných důvodů, jeden rytíř proto, že jeho ženě nebylo dobře, jiný pro nepokoje na panství, další měl rozbitý kočár a nestihli jej včas opravit. Proto však paní Markéta slavnosti nezrušila. Byli tu i takoví, které zvěsti o tom, že za vnější maskou dobré zemanky se ve skutečnosti schovává nebezpečná čarodějnice, zaujaly natolik, že se chtěli sami na vlastní oči přesvědčit. A pak tady samozřejmě byli i takoví, kteří těm řečem ani za mák nepřikládali na důležitosti, nevěřili jim, zato důvěřovali Jižnické paní.

K těm posledním patřil i pan Radim, rytíř z Březu. Byl ještě docela mladý. Vědělo se o něm po celém kraji, že své panství spravuje sice přísně, ale dobře. Málokdy se usmíval, snad to bylo tím, že mu žena zemřela necelý rok po svatbě. Proslýchalo se však, že dlouho netruchlil. Tu dívku mu vybral otec, myslel, že díky jejímu rodu se jeho třetímu synovi dostane povýšení a statků, ale nakonec z toho nic nebylo. Ani dědice mu nestačila porodit. Dlouho žil pan Radim na svém panství sám obklopen jen družinou svých věrných. Za dob pana Kryštofa nejezdil často na Jižnické slavnosti. Nyní se to změnilo. Přijížděl se poklonit mladé vdově, nenápadně se jí dvořil. Nevnucoval se však do její přízně. Byla tou nejkrásnější paní v jeho očích. I Hedvice se líbil, vozil jí dárky. Je to takový příjemný člověk, svěřila se jednou dívenka své chůvě. Nechápala, proč jej matka odmítá, tolik by si přála mít opět tatínka. Ale Hedvičina chůva to věděla. Věděla, že paní Markéta svého muže velmi milovala a že by nedokázala snést nikoho jiného na jeho místě. A věděla také, že člověk se sice může navenek zalíbit, ale oči vždy prozradí jeho pravou povahu. Oči pana Radima se nedokázaly usmívat.
Obě věděly, že se to jednou stane. Chůva kolikrát nabádala paní Markétu, ať si dá pozor. Každá trpělivost jednou musí dospět ke konci svých sil. Tehdy už byl podzim v plné síle, zima se pomalými krůčky přibližovala a natahovala kostnatou ruku po žezlu. Ještě poslední slavnost, poslední hostinu se rozhodla paní Markéta uspořádat, než cesty zapadají sněhem a panstvo se stáhne do svých domovů ke krbům sálajícím teplem. Stále méně jich přijímalo pozvání, stále více jich nenápadně odmítalo, zmítáni pochybnostmi raději nechtěli riskovat, že je jižnická zemanka prokleje nebo očaruje, a vyhýbali se Jižníku, sice zdvořile, ale o to důrazněji.

Pan Radim se řečmi zastrašit nenechal, přestože by si to jižnická paní byla přála, a objevil se i na poslední podzimní slavnosti. Bylo zvykem, že na poslední podzimní slavnosti měli všichni hosté na tvářích masky. Nikdo si už dávno nepamatoval, odkud se ten zvyk vzal, ale přesto se dodržoval. Objevovaly se masky zdobené péry z pavích ocasů nebo barevnými lístky, liščí kožešinkou, dokonce i malými parůžky. Zemanka měla masku ozdobenou kožešinkou z bílého vlka, erbovního zvířete jižnického rodu.

Hedvice matka tentokrát zakázala na slavnost jít. Děvčeti nezbylo nic jiného, než ji poslechnout, přestože se na slavnost tolik těšila. Matka toho dne byla zamlklejší než jindy a nedala se obměkčit. Dnes se za jejím bílým čelem honily neradostné myšlenky. Tušila, že toho večera bude těžší než kdy jindy odhánět rytíře z Březu. Celou noc se kolem ní točil, několikrát ji vyzval k tanci, neustále byl někde poblíž. Paní Markéta si zoufala. Copak nikdy nepochopí, že nemůže dostat, co žádá? Že nechci?

Konečně, konečně se mu to podařilo. Ve víru rychlého tance se pan Radim s paní Markétou dostali až do blízkosti sloupořadí, kudy vedla chodba do prázdných sálů. Chytil ji za zápěstí a táhl ji za sebou. Konečně, konečně byli sami. Tak dlouho na tu chvíli čekal. Zemance to bylo nepříjemné. Tancovala sice s panem Radimem, dobré mravy zakazovaly odmítnout, ale zůstat s ním o samotě ve zšeřelé místnosti, z toho neměla dobrý pocit. Trhla rukou, aby se osvobodila, ale pan Radim ji držel pevně. Poklekl před ní.

"Má paní, skládám ti k nohám celé své panství. Budeš královnou na mém hradě. Chci být tvým oddaným služebníkem."
Paní Markéta rázně zavrtěla hlavou.
"Ne! Nemohu tě milovat, pane Radime. Sám dobře víš. Mé srdce patří mrtvému muži, ale co na tom, nemohu milovat nikoho jiného."
"Přece jen jsi tedy čarodějka?" pan Radim zprudka vstal, ruce zaťaté v pěst. Nedařilo se mu, co si předsevzal.
"Nejsem a budu na tom trvat znova a znova. Copak jsou kořenářky čarodějky? Vračarice jsou stejně takové léčitelky jako ony, jen toho umí více!" hájila se zemanka. Copak lidé nikdy nepochopí?
"Očarovalas mě. Budeš toho litovat" zazněl najednou zcela ledový hlas zšeřelou komnatou. Hlas tak ledový, jako se ledově dokázaly dívat jeho oči. Bez jediného dalšího slova pan Radim odešel. Odešel ze slavnosti a vrátil se na svůj hrad. Polekala se paní Markéta těch slov. Děsila ji o to víc, že nevěděla, jestli byla vyřčena jen ve zlosti a zoufání nebo jestli jim sám věřil. Nikomu nic neřekla, ale přesto si lidé začali všímat, že jejich paní je zamlklejší a skleslejší než doposud bývala. Snad jsem jej neměla odmítat tak příkře, pomyslela si nejednou. Snad ještě není příliš pozdě na usmíření a ujištění o přátelství. Stále se však nemohla odhodlat k navštívení Březu.

A čas plynul. Napadl sníh a přikryl cesty, zasypal údolí a zaoblil ostré hrany skal a kopců. Pevné, statné stromy prohýbaly a skláněly hřbety pod břemeny těžkých nánosů sněhu. Oskava kousek po kousku zamrzala, nejdřív se podél břehů vytvořil jemný škraloup ne silnější než skořápka. Stačí do ní trochu klepnout lžící a pukne. Mrazy ale přituhovaly a z jemného škraloupu podél břehů se brzy vytvořila silná vrstva průzračného ledu po celé šířce řeky. Led však velmi brzy zakryl nový sníh a řeka rázem zmizela, jako by nikdy neexistovala. I holé větve stromů byly obaleny ledem. Stromy pak vypadaly, jako by je mistr klenotník vybrousil z křišťálů a démantů. A když občas vysvitlo slunce schovávající se před mrazem za teplou peřinou šedivých mračen, odrážely ledové stromy tisíce zlatých a stříbrných třpytivých jiskřiček, až z toho oči přecházely.

Mráz ale kromě vytváření krás také zabíjel. Malí ptáčci padali docela umrzlí z větví, tu a tam bylo možné najít chladem uhynulého jezevce, kunu, dokonce i jelena. Ani lidem se smrt nevyhýbala. Chladivými prsty sevřela každého, kdo si nedal dostatečně pozor.

Jestli se minulou zimu říkalo, že byla opravdu vražedná, pro tuto zimu to platilo čtyřikrát víc. A to všechno přičítali lidé za vinu zemance a jejím zvláštním schopnostem. To kvůli ní je letos tak krutá zima, to kvůli ní je letos tolik nemocných a mrtvých, to kvůli ní letos slunce klesá za obzor mnohem dřív, než bývalo běžné, nebo se dokonce po dlouhé týdny vůbec neukazuje. Bylo by lépe, kdyby si ji ta zima odnesla. Bylo by nám lépe bez ní a té její dcery.

Samozřejmě, že paní Markéta věděla, co se po panství povídá. Věděla to, ale nemohla s tím nic udělat. Nemohla jen tak poručit zimě, ať si táhne, odkud přišla, jakkoli by si to přála, nedokázala urychlit příchod jara. Snažila se pomáhat lidem na svém panství, byl-li tam někdo, komu došla mouka, ustanovila zvláštní příděly ze zemanských sýpek, byl-li na panství někdo, kdo přišel o domov, třeba proto, že mu jej hladoví vlci vyplenili nebo se střecha probořila pod tíhou sněhu, rozhlásila, že kdokoliv takový může přijít na Jižník žádat o přístřeší, které mu zajisté bude poskytnuto.
Mnoho lidí však nepřicházelo vyprosit si nabízenou pomoc. Bylo mnoho těch, kteří ji potřebovali, ale kdo by věřil slovům čarodějnice? A jižnická zemanka stále častěji usínala s očima vlhkýma od slz, stále častěji bezradně skládala hlavu do dlaní, stále častěji nepřítomně bloumala před obrazem svého dávno oplakaného manžela a oplakávala jej znova. Nevěděla si rady. Jak zpátky získat důvěru svých poddaných, jak si získat jejich lásku, když ani nepřijmou její pomoc, když jí nevěří, když se jí bojí? A právě strach byl její největší nepřítel. Jen těžko se ho zbavovalo, když se někde zabydlel, nebyl k vyhnání. A zemanka měla podezření, že ho na jejím panství někdo záměrně rozdmýchává. Ale kdo a proč, to nevěděla.

A jednoho podvečera k ní přišla komorná se zprávou. Pan Radim se prý zasnoubil.Paní Markéta si nebyla jistá, jestli to má považovat za dobrou zprávu nebo špatnou. Něco ji na tom však zneklidňovalo, nevěděla co, a tím to bylo ještě horší.Že prý se zasnoubil s jednou z dcer zemana z Vrutice. A o pánech z Vrutice se přece povídá, že je to velmi starý a bohatý rod. Tak to tedy je, zřejmě mu ani tak nešlo o mně, ale o Jižnické panství, pomyslela si paní Markéta. V mysli jí však hlodala myšlenka, jestli tehdy na podzim přece jen neměla rytíři z Březu přislíbit ruku ona. Sice by nejspíš ztratila svobodu a možnost rozhodovat o svých statcích, ale zase by získala ochranu a oporu. Proč jen tehdy odmítla? Věděla, že se Hedvice líbil, často se ptala, jestli pan Radim zase přijede na slavnost a zatancuje si s ní v předsálí. Jak by jí mohla říct, že už se na Jižníku nikdy neukáže? Jak by jí mohla vysvětlit, že byla tak hloupá a dovolila, aby Jižník zůstal bez pomoci?

Konečně jí došlo, že pokud své poddané nějak neuklidní, pokud zima rychle neodejde, mohlo by s ní i s dcerou být zle. Rozhodla se tedy, že vezme Hedviku a odjede s ní, dokud zima neskončí, do Jestřebí k otci a matce. Snad se o ně budou moci na nějakou dobu postarat a zajistit jim bezpečí.

Nebylo by moudré s odjezdem otálet. Hned následujícího dne probrala všechno se svým správcem. Ať dál pokračuje v tom, co dělal doposud, do konce zimy se nic nebude měnit, pokud bude třeba něco podepsat, ať to pečlivě rozváží a podepíše nebo odmítne. A samozřejmě dál platí, co už dříve rozhlásila, že kdokoliv bude potřebovat přístřeší nebo mouku, může si přijít na Jižník.

Prolog - část I.

29. listopadu 2011 v 18:09 | Jehane
Zima toho roku byla tuhá a krutá. Mnoho lidí z Jižnického panství ji nepřežilo. Mnoho nových hrobů zjara zdobilo zem rodící nové životy náhradou za ty, které byly zmařeny. Mnoho lidí zdejší zemanka, paní Markéta, která se vyznala v léčení lépe než kdo jiný na panství, odevzdala do náruče neúprosné smrti. Volali ji, kdykoliv bylo třeba a ona ochotně přijížděla poskytnout pomoc, jak to uměla jen vračarice. Tolikrát se však již pomoci nedalo. Tolikrát opouštěla dům, jehož obyvatele za sebou zanechávala jejich nářkům a bolestem.

A lidé si toho také všímali. Co pan Kryštof, jižnický zeman, zmizel v lesích, začalo na Jižníku přibývat mrtvých, povídalo se. Dokud tady byl, držel zbojníky, hrdlořezy i čarodějnice zkrátka. Teď, když odešel, kdo čarodějnice uhlídá, aby neškodily dobrým lidem? Kdo uhlídá Jižnickou vračarici a její divé dítě, jak se v kraji začalo říkat zemance a její dceři Hedvice?

Všelijaké řeči se nesly krajem, hrůzostrašné. Povídalo se, že prý je kdosi viděl v lese. Paní Markéta zapalovala vysoké ohně a malá Hedvika kolem nich tančila a potom obě do plamenů házely zaříznuté zajíce a havrany a jejich krev si roztíraly po obličeji. Jiní je viděli v noci vyvolávat temné síly z hor a v domech lidí, kteří po jejich návštěvě zemřeli, se prý objevovala záhadná znamení.

Spousta lidí z vesnic okolo Jižníku se paní Markéty i Hedviky bálo. Když projížděly okolo jejich domů, zavírali dveře, sahali po škapulířích a mumlali ochranná zaříkadla. Ti, kdo jim ještě nedávno líbali ruce za vyléčení své nebo svých blízkých, se od nich odvraceli, matky sháněly děti do chalup, muži sahali po holích, vidlích a pochodních.
A tak paní Markéta stále častěji zůstávala zavřená ve své knihovně na Jižníku a nevyjížděla už se svou dcerou na vračarické výpravy, jak tomu obě říkaly. Nejezdily dále léčit lidi. Bylo by to pro obě příliš nebezpečné. O jejich pomoc teď stejně nikdo nestál, všechny poddané ovládal strach. S pomocí hrstky svých věrných paní Markéta zjišťovala, kdo o ní ty pomluvy roznáší nebo alespoň ve kterém kraji to začalo. Dělala, co mohla, aby své poddané přesvědčila, že nechce nikomu z nich ublížit.

Historicky první román na mém blogu!

29. listopadu 2011 v 18:05 | Jehane |  Oznámení
Moji milí čtenáři,
chtěla bych vás všechny pozvat ke společnému čtení mého historicky prvního "elektronicky vydaného" románu. Bylo mi řečeno, že prý by se mohl řadit do kategorie pseudohistorický román.
Tímto bych vám chtěla představit své dílko s názvem VRAČARICE (potlesk, prosím :D). Budu vám tady vyprávět příběh zasazený do prostředí, které se dá přirovnat k období vrcholného středověku. Hlavní postavou je mladá dívka, která se snaží získat zpátky svět, ve kterém vyrůstala do svých 11 let. Od útlého věku se musí sama protloukat životem, vychovávaná zbojníky - co potom asi může vyrůst z bývalé zemanské dcerky, která navíc umí až zázračně léčit? A co se teprve může stát, když na zbojníky přitáhne obávaná Knížecí jízda, jíž velí pohledný mladý rytíř? Z toho se může vylíhnout jedině dokonalý střet zájmů, pochopitelně. A o tom všem se dočtete v "románu" Vračarice (nevím, jestli si mé dílko tohle vznešené označení zaslouží - posuďte sami). A ještě bych vás chtěla poprosit o shovívavost, pokud v ději nebo v čemkoliv jiném objevíte nějaké nesrovnalosti - tenhle román je přece jen pořád ještě v plenkách a zaručeně to není konečná verze. Vždycky, když ho po čase zase vytáhnu na světlo, udělám tu a tam nějakou tu úpravu, ale nebojte se, nijak podstatně už do toho zasahovat nehodlám, takže určitě se během čtení nedozvíte, že část, kterou jste právě přečetli už dávno neplatí a vlastně se to všechno stalo úplně jinak. Nebojte, tohle vám neprovedu :D
Přeji vám všem příjemné počteníčko a samozřejmě prosím o spooooustu komentářů!!!! Prosím prosím, je pro mě opravdu moc důležité vědět, co si o tom myslíte, ať vím, co zdokonalovat ke všeobecné spokojenosti ;) A teď už vás nechám číst ...

Vaše Jehane O´Tee

Zaříkání zimy

24. listopadu 2011 v 12:31 | Jehane |  Básnění

Mrtvé, šedé, smutné růže,
země růst jim nepomůže.
Šeď dní šerý přísvit krátí,
slunce zář dni nenavrátí.

Šerosvit a světlu bída,
vonný dým a bílá křída,
slunci zlato, světlu jas,
jarní den ať je tu zas.


Pozn.: Tak dneska přidávám ještě jednu básničku. Tnetokrát je to Zaříkání zimy, po vzoru našich předků. Básnička vznikla opět v tramvaji. NEvím proč, ale v těch brněnských tramvajích se tak dobře uvažuje a přímo se mi zdá, že je to kdoví proč pro mě jedno z nejúrodnějších polí pro básně. Já vím, asmotné mi to přijde vážně divné!!! Prostě jsem koukala z okna na šedivé domy, šedivé ulice, šedivé nebe a šedivé lidi. A najednou projíždím kolem parčíku s šedivě narůžovělými zmrzlými růžemi. A okamžitě s tím, co jsem viděla, se mi v mysli objevilo: "Mrtvé, šedé, smutné růže.." a už to jelo. Druhou polovinu básně už jsem domýšlela účelově, chtěla jsem, aby to vyznělo jako takové to folklórní zaříkání, nebo jak se tomu vlastně říká. Něco jako když se o vánocích krájí jablíčka nebo se pouští svíčky na vodě... nebo jako když se na jaře házejí věnce do vody...

Přicházíš

24. listopadu 2011 v 8:56 | Jehane |  Básnění
Navykla jsem si mlčet,
občas,
jen tak potichoučku
žít a prožívat
každé nadechnutí,
každý úder srdce.

A tehdy promlouváš,
jen tehdy
pokud mlčím,
pokud nic neříkám,
pokud poslouchám
ticho.

Potud mluvíš.
Křičíš.
Dožaduješ se mé pozornosti.
Bojuješ o každé zákoutí
mé mysli
věnované byť jen jedinému Tvému slovu.
Klepeš na dveře.
Otevři.
Otevři, šeptáš naléhavou prosbu.
OTEVŘI!

- Kdo to tluče?
Jsi to Ty?
Otevřu!
Vstup, prosím.-

A teď poslouchej,
říkáš,
budu ti vyprávět
o Lásce.




Pozn.: Dneska vám sem přidávám jednu báseň, která se mi objevila v hlavě zrovna včera při cestě tramvají. Možná vám to přijde zvláštní, že právě na tak hlučném místě se zčista jasna objeví báseň o tichu. Možná že jsem to ticho právě potřebovala a tolik jsem na ně myslela, až se ta myšlenka zformovala v něco, co jsem vám tu právě vystavila. Je to vlastně takové rozjímání o modlitbě (což byl jeden z názvů, který jsem tomu chtěla dát, ale nakonec jsem vybrala jiný - pokud by vám "Rozjímání o modlitbě" přišlo výstižnější, určitě se nebojte mě na to upozornit ;) A to je pro tentokrát asi vše, co jsem vám potřebovala sdělit :-)

Poslední růže

16. listopadu 2011 v 14:45 | Jehane |  Povídání
Pozn. Každý pátek, tedy skoro každý pátek, pokud jsem doma, se vracím večer domů kolem jedné zahrady. Jednou jsem tam zahlédla růži. Krásně kvetla a nádherně voněla. Byla tam sama, docela poslední. Když jsem ji tam uviděla už poněkolikáté, jak se pořád drží a i přes ranní mrazíky se nehodlá vzdát, řekla jsem si: o téhle růži jednou musím napsat. Zaslouží si, aby o ní svět věděl!
A ten starý pán, který se v povídce/úvaze objeví, i toho jsem potkala. Nebylo to přesně, jako jsem setkání s ním popsala v Poslední růži, ale bylo to hodně podobné a zanechalo to ve mně hluboký dojem. Šla jsem si tak jednou po městě. Najednou proti mě kráčí starý pán, malinko stářím shrbený, s hůlkou v ruce a kloboukem na hlavě. Když jsme se míjeli, zastavil se, smekl klobouk a pěkně mě pozdravil. Taky jsem se zastavila a pod vlivem té kouzelné atmosféry jsem se vysekla drobné pukrle a usmála se na něj. Od té doby už jsem ho nikdy neviděla - a to tím místem procházím téměř denně...


Poslední růže

Scházím dolů z kopce. Poslední paprsky snažící se statečně, leč marně, přemoci stmívání mění barvy do jantarova. Krajina vypadá neskutečně v záři slunce nad západem. Zdá se jen - nebo je opravdová? Snová... Zklidňuje dech. Každý tvor i strom i stéblo trávy se chystá jít spát.

Je říjen. Čas mláďátek, čas setby i čas sklizní dávno minul. Pozvolna nastává čas černých vran zimomřivě se krčících v otevřených polích.

Pomalu, pomaloučku se slunce noří pod příkrov studené, šedé, vlhké mlhy, pod příkrov oparu, co činí obzor nedozírný i pro ostrozraké orly.

Výkřiky vran i odpovídání havranů zvolna umlkají. Utichá ševelení. Přijde noc. Jistě, přijde. Ale teprve se snáší soumrak, ještě ani večer není. V krajině je cítit ledově chvění, ve vlhkém vzduchu budoucí mrholení. A všechno, všechno utichá.
Scházím dolů z kopce. Jako už tolikrát. Jako každý pátek s podvečerem. Pohled upřený do dálky. Na oblé vršky. Zvedají se na obzoru jeden vedle druhého, sousedé, bratři. A pod nimi pole, krabička domina rozházená po údolí. Přetíná je řeka v dálce, lemovaná stromy bez listí jako přísně vzorovanou krajkou.

Drolící se chodníček mi v podvečerním tichu naříkavě skřípe pod nohama.
Pohledem sklouzávám do zahrad terasovitě zasazených do svahu. Jsou pusté, pusté jako ten rybník, co mu otevřeli stavidla a zapomněli je zavřít. Ani kapka, ani lístek ve větvích, ani květina nezůstala. Mrazíky, co letos přišly nezvány dříve než jindy, vykonaly své a zase zmizely. Vyčkávají. Jen znova zaútočit! Uštknout jak had! Bude to brzy?

Dnes je krásně. Krajina stále ještě odráží lesk jantaru a já scházím dolů z kopce po prošlapaném chodníku. V jedné ze zahrad roste růže. Rudě rozkvétá ve stínu domu. Poslední růže vyvzdorovaná na raných mrazících. Už loni jsem ji tady zahlédla, a předtím také, a předtím, a předtím... Vždy tatáž růže na tomtéž místě. Vždy stejná. Poslední růže.

A nad ní se sklání starý pán. Laská ji pohledem. Usmívá se. Zničehonic se rozhlédne. Jako by jej někdo volal a přivolával. A tam, ve světě, který jen k němu promlouvá, vidí něco krásného, milovaného. Už nejsem já na drolícím se chodníčku. Není jantarový přísvit, nezapadá slunce. Na kraj se nesnáší mlha, nedává tušit lezavé mrholení.
Usmívá se. Vějířky úsměvu už dávno vryté do jeho rozjasněné tváře se opět malinko prohlubují.
Sklání se a naposledy laská růži pohledem - tu poslední. Sahá po nůžkách.
A pak přes plot natahuje třesoucí se ruku. Natahuje se ke mně. Růži mi podává.

"Pro tebe, krásná Josefíno."

Pohladím jej po jeho natažené, vrásčité ruce a sevřu tenký stonek v dlani. Sladkobolně píchne do kůže. Zabolí u srdce. A zahřeje.

"Děkuji."

Květ krásně voní - po růžích, po podzimu, po mlhách, deštích a slunci. Do květu mi spadla slza. Pomalu klouže po okvětním plátku až k samému srdci květiny.

Opětuji úsměv. Přichází mlha a slunce zapadlo.
Starý pán se usmívá očima, rty, srdcem.
"Nashledanou," loučím se. Já musím jít dál.
"Sbohem," odpovídá.

Jeho vidina se ztrácí. Minulost mizí opět v minulosti. Starý pán se však pro to nepřestává usmívat. Pomalým, vratkým krokem odchází do domu. Zvolna odchází. Odejde. Za Josefínou.

Scházím z kopce dolů. Pohledem, doteky, slzou laskám darovanou květinu. Pochopím někdy? Taková nesmírnost, tolik citu. A tolik, tolik lásky! Ani nejhlubší propasti věků ji neskryjí a nepohltí. Láska neumírá v temnotách hrobů. Láska, byla-li zde jednou, zůstane už navždy.

Scházím z kopce dolů. Snáší se soumrak. Dávno nezpívají sedmihlásci ve vysoké trávě a mezi jarním kvítím. Něco končí. Láska však zůstává vyslovená v tichounkém šepotání poslední růže.

Podzim

7. listopadu 2011 v 15:49 | Jehane |  Básnění
Podzim

... karmín a jantar blyštící se v přídechu zlatistého oparu

...osiřelé větve dřevěných kostlivců hartusící v mrazivém severáku

... hluboké brázdy prázdnoty a drobounká stébla nového ozimu

...listí snášející se k zemi jako okvětní lístky růží na hlavy prochladlých svatebčanů

...bílý kůň svatého Martina cválající k západu sluce


Milí čtenáři, napadlo mě, že bych ke každému příspěvku připsala krátce něco o jeho původu (teda pokud nějaký bude - občas se to vylíhne tak náhle, že ani není, co k tomu říct). Těchto pár řádků vzniklo za jednoho krásného, teplého, slunečného podzimního dne, kdy jsem byla na výletě za svými předky - řeč je o dušičkovém týdnu. Zavřete oči (nebojte, neodcházím :D ) a zkuste si představit to, co jsem tady popsala. To všechno se vejde do obrazu jednoho listopadového odpoledne, a ještě mnohem víc, jen to umět popsat slovy ...

Noc

7. listopadu 2011 v 15:45 | Jehane |  Básnění
Noc

... poslouchat pokojně oddychující ticho

... dívat se do závratných hloubek hvězdného mihotání

... a zornicemi kopírovat ladné obliny zlatovlasé luny



Občas, když už se mi nechce veršovat, se jen tak zamyslím nad tím, co právě vidím nebo vnímám kolem sebe a pokusím se to vyjádřit slovy. To potom vznikají takovéto neumělé básně pocitů, vůní, zvuků a představ. Pro mě je to způsob vyjádření nebo možná popis naprosto běžných věcí, které den co den vídáme kolem sebe. Jen je občas třeba se zastavit, nepěchat a pouze je vnímat (možná ani ne tak očima). Svět je potom rázem barevnější, veselejší a o tolik nádhernější! Zkuste to :-)