Poslední růže

16. listopadu 2011 v 14:45 | Jehane |  Povídání
Pozn. Každý pátek, tedy skoro každý pátek, pokud jsem doma, se vracím večer domů kolem jedné zahrady. Jednou jsem tam zahlédla růži. Krásně kvetla a nádherně voněla. Byla tam sama, docela poslední. Když jsem ji tam uviděla už poněkolikáté, jak se pořád drží a i přes ranní mrazíky se nehodlá vzdát, řekla jsem si: o téhle růži jednou musím napsat. Zaslouží si, aby o ní svět věděl!
A ten starý pán, který se v povídce/úvaze objeví, i toho jsem potkala. Nebylo to přesně, jako jsem setkání s ním popsala v Poslední růži, ale bylo to hodně podobné a zanechalo to ve mně hluboký dojem. Šla jsem si tak jednou po městě. Najednou proti mě kráčí starý pán, malinko stářím shrbený, s hůlkou v ruce a kloboukem na hlavě. Když jsme se míjeli, zastavil se, smekl klobouk a pěkně mě pozdravil. Taky jsem se zastavila a pod vlivem té kouzelné atmosféry jsem se vysekla drobné pukrle a usmála se na něj. Od té doby už jsem ho nikdy neviděla - a to tím místem procházím téměř denně...


Poslední růže

Scházím dolů z kopce. Poslední paprsky snažící se statečně, leč marně, přemoci stmívání mění barvy do jantarova. Krajina vypadá neskutečně v záři slunce nad západem. Zdá se jen - nebo je opravdová? Snová... Zklidňuje dech. Každý tvor i strom i stéblo trávy se chystá jít spát.

Je říjen. Čas mláďátek, čas setby i čas sklizní dávno minul. Pozvolna nastává čas černých vran zimomřivě se krčících v otevřených polích.

Pomalu, pomaloučku se slunce noří pod příkrov studené, šedé, vlhké mlhy, pod příkrov oparu, co činí obzor nedozírný i pro ostrozraké orly.

Výkřiky vran i odpovídání havranů zvolna umlkají. Utichá ševelení. Přijde noc. Jistě, přijde. Ale teprve se snáší soumrak, ještě ani večer není. V krajině je cítit ledově chvění, ve vlhkém vzduchu budoucí mrholení. A všechno, všechno utichá.
Scházím dolů z kopce. Jako už tolikrát. Jako každý pátek s podvečerem. Pohled upřený do dálky. Na oblé vršky. Zvedají se na obzoru jeden vedle druhého, sousedé, bratři. A pod nimi pole, krabička domina rozházená po údolí. Přetíná je řeka v dálce, lemovaná stromy bez listí jako přísně vzorovanou krajkou.

Drolící se chodníček mi v podvečerním tichu naříkavě skřípe pod nohama.
Pohledem sklouzávám do zahrad terasovitě zasazených do svahu. Jsou pusté, pusté jako ten rybník, co mu otevřeli stavidla a zapomněli je zavřít. Ani kapka, ani lístek ve větvích, ani květina nezůstala. Mrazíky, co letos přišly nezvány dříve než jindy, vykonaly své a zase zmizely. Vyčkávají. Jen znova zaútočit! Uštknout jak had! Bude to brzy?

Dnes je krásně. Krajina stále ještě odráží lesk jantaru a já scházím dolů z kopce po prošlapaném chodníku. V jedné ze zahrad roste růže. Rudě rozkvétá ve stínu domu. Poslední růže vyvzdorovaná na raných mrazících. Už loni jsem ji tady zahlédla, a předtím také, a předtím, a předtím... Vždy tatáž růže na tomtéž místě. Vždy stejná. Poslední růže.

A nad ní se sklání starý pán. Laská ji pohledem. Usmívá se. Zničehonic se rozhlédne. Jako by jej někdo volal a přivolával. A tam, ve světě, který jen k němu promlouvá, vidí něco krásného, milovaného. Už nejsem já na drolícím se chodníčku. Není jantarový přísvit, nezapadá slunce. Na kraj se nesnáší mlha, nedává tušit lezavé mrholení.
Usmívá se. Vějířky úsměvu už dávno vryté do jeho rozjasněné tváře se opět malinko prohlubují.
Sklání se a naposledy laská růži pohledem - tu poslední. Sahá po nůžkách.
A pak přes plot natahuje třesoucí se ruku. Natahuje se ke mně. Růži mi podává.

"Pro tebe, krásná Josefíno."

Pohladím jej po jeho natažené, vrásčité ruce a sevřu tenký stonek v dlani. Sladkobolně píchne do kůže. Zabolí u srdce. A zahřeje.

"Děkuji."

Květ krásně voní - po růžích, po podzimu, po mlhách, deštích a slunci. Do květu mi spadla slza. Pomalu klouže po okvětním plátku až k samému srdci květiny.

Opětuji úsměv. Přichází mlha a slunce zapadlo.
Starý pán se usmívá očima, rty, srdcem.
"Nashledanou," loučím se. Já musím jít dál.
"Sbohem," odpovídá.

Jeho vidina se ztrácí. Minulost mizí opět v minulosti. Starý pán se však pro to nepřestává usmívat. Pomalým, vratkým krokem odchází do domu. Zvolna odchází. Odejde. Za Josefínou.

Scházím z kopce dolů. Pohledem, doteky, slzou laskám darovanou květinu. Pochopím někdy? Taková nesmírnost, tolik citu. A tolik, tolik lásky! Ani nejhlubší propasti věků ji neskryjí a nepohltí. Láska neumírá v temnotách hrobů. Láska, byla-li zde jednou, zůstane už navždy.

Scházím z kopce dolů. Snáší se soumrak. Dávno nezpívají sedmihlásci ve vysoké trávě a mezi jarním kvítím. Něco končí. Láska však zůstává vyslovená v tichounkém šepotání poslední růže.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tajemná M Tajemná M | Web | 22. ledna 2012 v 8:21 | Reagovat

Ahoj, líbí se mi námět tvé povídky a máš ji přihlášenou v PK, tak jsem se chtěla zeptat, jestli bys si se mnou nechtěla vyměnit kritiku.
Mé přihlášené dílko je zde:
http://martina-p.blog.cz/1110/temna-strana-cukrkandlu

2 Lina Lina | E-mail | Web | 23. ledna 2012 v 13:24 | Reagovat

Mohu poprosit o výměnu kritiky v rámci Projektu?

http://teplitz-schonau.webnode.cz/news/stiny-tonu/

3 Lina Lina | E-mail | Web | 23. ledna 2012 v 15:49 | Reagovat

Tedy.... Nejdřív budu ošklivě pragmatická. Ze začátku mi trochu zadrhával všudypřítomný přítomný čas, ale nakonec se to nějak rozeběhlo, že mi to i přestalo vadit. V krátkém úseku opakuješ slova -zimomřivé, chodníček a v jednom odstavci máš dvakrát Utichá ševelení tak, že není jisté, zda jde o záměr.

Tím ale chybky končí a já se nestíhám divit. Ta práce s jazykem, popis, který není nudný ale zahřeje jako poslední paprsky podzimního sluníčka...
Příběh, jenž se do srdce zatne drápkem ostrým a přesto hladivým, bolístkou tak trpně vyhledávanou. Máš můj obdiv. Znám poměrně málo lidí, kteří tohle umí, já sama se mezi ně nepočítám ale moc, moc bych chtěla. Už když jsem četla anotaci na Projektu, tak jsem se na tuhle povídku těšila. Nezklamalo mě to. Ani málo.

4 Tajemná M Tajemná M | Web | 23. ledna 2012 v 18:56 | Reagovat

Takže, ať si odbydem tu horší stránku, na téhle povídce mi vadilo jen několik maličkostí. Hned na začátku máš: "Je říjen. Čas mláďátek..." to mláďátek se mi tam ani trochu nehodí. Za druhé, tu poznámku bych dala na začátek. Takhle na konec mi to trochu zkazilo celý to kouzlo a kdybych si to přečetla na začátku, krásně by mě to navandilo.
To je z kritiky asi všechno, protože tahle povídka je vážně téměř dokonalá. Líbí se mi ty "verše v próze" a líbí se mi, že je v ní spoustu emocí. Úplně nějlepší je ais to, jak skvěle si navodila atmosféru a přitom člověka popisné féze nenudí, spíš naopak. Máš velký cit pro volbu slov, tak, aby správně ladily s příběhem.

5 Jehane Jehane | Web | 23. ledna 2012 v 22:47 | Reagovat

Mockrát děkuji za parádní kritiku. Ani jsem si nevšimla, že jsem tam nasekala takových chyb, ale teď už je tam vidím a půjdou co nejdřív opravit, potvůrky jedny. Slova se tam opravdu opakují zbytečně. Moc děkuji za upozornění a taky za pochvalu, tu si snad ani nezasloužím [3]: :-)

6 Jehane Jehane | Web | 23. ledna 2012 v 22:58 | Reagovat

I tobě děkuji za krásnou kritiku. S těmi "mláďátky" uvidím, co se dá dělat. Zrovna k nim jsem měla takový trošku osobní vztah :-D ale až si to po nějakém čase znova pročtu, třeba sama najednou zjistím, že se tam nehodí. A ta poznámka, to mělo být spíš jenom takové doplnění k tomu, jak to vlastně celé vzniklo. Na jednu stranu máš pravdu, že by to bylo lepší dát ji na začátek, ale na druhou stranu, něco mi tam nesedí. Určitě nad tím ještě pořádně popřemýšlím. S těmi popisnými odstavečky jsem si nebyla tak docela jistá, tak jsem ráda, že to nebyla až zas taková hrůza :-) Každopádně ještě jednou moc děkuji a zároveň se omlouvám, že kritiku pro tebe dnes asi nestihnu, ale zítra se do toho určitě pustím :-)[4]:

7 Lina Lina | E-mail | Web | 25. ledna 2012 v 18:46 | Reagovat

Mláďátka nechat, moc se mi tam líbí!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama