Prolog - část II.

29. listopadu 2011 v 18:10 | Jehane
Slavilo se jako kdykoliv jindy, přišlo jaro a s ním slavnosti nově osetých polí, vyhánění Zimy, slavnosti hříbat, telat a jehňat. Na nádvoří stály stoly s jídlem, hrála hudba, na Jižník přicházeli potulní bardové a kejklíři, brány v dřevěné palisádě byly celé dny otevřené, aby mohl vejít kdokoliv. Nikdo však mladé zemance nevymluvil, že letos jsou ty slavnosti nějaké smutné, lidé jako by se báli, neustále se ohlíželi přes rameno, když se mezi nimi paní Markéta objevila, utichal hovor a smích, prsty pištců, loutnistů i harfeníků ztrácely na obratnosti, hlasy pěvců znejistěly.
Jen večer u ohňů to bývalo jako dřív. Možná za to mohlo víno, které bylo po zimě dobře uleželé a tolik se hodilo k prvním tancům jara. A snad to bylo i tím, že u ohňů zůstávali dlouho do noci jen mladí lidé, lidé možná nerozvážnější a nebojácnější než staří, kteří už leccos zažili a leccos ví.

I Hedvika chodívala večer k ohňům, měla ty slavnosti ráda. Postávala opodál a dívala se, jak chlapci a děvčata tancují, někdy v kruhu, někdy ve dvojicích nebo ve čtveřicích. A výskali a smáli se. Chlapci brali dívky do náručí a vyhazovali je vysoko do vzduchu, aby je potom mohli chytit do natažených paží a znovu je zatočit, až sukně víří. A vždycky, když oheň strávil většinu polen v žárovišti, každý chlapec chytil za ruku dívku, která se mu líbila, a společně plameny přeskočili. Říkalo se, že kteří dva spolu plameny přeskočí, ti do roka budou slavit svatbu, a kolik jisker za nimi vylétne, tolik let spolu šťastně budou. Moc ráda Hedvika pozorovala ty rozesmáté, bezstarostné tváře a pokaždé ve své dětské mysli snila o tom, že je jen prosté děvče, které smí bezstarostně tancovat kolem ohňů s ostatními a že jednou se i pro ni najde chlapec, se kterým bude skákat přes nízké plameny...

"Je čas jít spát" připomněla jí chůva, která vždycky postávala vedle děvčátka.
"Být mladší, přidala bych se k nim" pošeptala jindy Hedvice do ouška a rozesmála se. "Co to povídám, to bláznivé skotačení už dávno není pro mě."

Čas od času paní Markéta pořádala slavnosti také pro šlechtu z okolních panství. Zvala rytíře a zemany s jejich ženami, dcerami i syny. Spousta se jich omlouvala, z různých průhledných důvodů, jeden rytíř proto, že jeho ženě nebylo dobře, jiný pro nepokoje na panství, další měl rozbitý kočár a nestihli jej včas opravit. Proto však paní Markéta slavnosti nezrušila. Byli tu i takoví, které zvěsti o tom, že za vnější maskou dobré zemanky se ve skutečnosti schovává nebezpečná čarodějnice, zaujaly natolik, že se chtěli sami na vlastní oči přesvědčit. A pak tady samozřejmě byli i takoví, kteří těm řečem ani za mák nepřikládali na důležitosti, nevěřili jim, zato důvěřovali Jižnické paní.

K těm posledním patřil i pan Radim, rytíř z Březu. Byl ještě docela mladý. Vědělo se o něm po celém kraji, že své panství spravuje sice přísně, ale dobře. Málokdy se usmíval, snad to bylo tím, že mu žena zemřela necelý rok po svatbě. Proslýchalo se však, že dlouho netruchlil. Tu dívku mu vybral otec, myslel, že díky jejímu rodu se jeho třetímu synovi dostane povýšení a statků, ale nakonec z toho nic nebylo. Ani dědice mu nestačila porodit. Dlouho žil pan Radim na svém panství sám obklopen jen družinou svých věrných. Za dob pana Kryštofa nejezdil často na Jižnické slavnosti. Nyní se to změnilo. Přijížděl se poklonit mladé vdově, nenápadně se jí dvořil. Nevnucoval se však do její přízně. Byla tou nejkrásnější paní v jeho očích. I Hedvice se líbil, vozil jí dárky. Je to takový příjemný člověk, svěřila se jednou dívenka své chůvě. Nechápala, proč jej matka odmítá, tolik by si přála mít opět tatínka. Ale Hedvičina chůva to věděla. Věděla, že paní Markéta svého muže velmi milovala a že by nedokázala snést nikoho jiného na jeho místě. A věděla také, že člověk se sice může navenek zalíbit, ale oči vždy prozradí jeho pravou povahu. Oči pana Radima se nedokázaly usmívat.
Obě věděly, že se to jednou stane. Chůva kolikrát nabádala paní Markétu, ať si dá pozor. Každá trpělivost jednou musí dospět ke konci svých sil. Tehdy už byl podzim v plné síle, zima se pomalými krůčky přibližovala a natahovala kostnatou ruku po žezlu. Ještě poslední slavnost, poslední hostinu se rozhodla paní Markéta uspořádat, než cesty zapadají sněhem a panstvo se stáhne do svých domovů ke krbům sálajícím teplem. Stále méně jich přijímalo pozvání, stále více jich nenápadně odmítalo, zmítáni pochybnostmi raději nechtěli riskovat, že je jižnická zemanka prokleje nebo očaruje, a vyhýbali se Jižníku, sice zdvořile, ale o to důrazněji.

Pan Radim se řečmi zastrašit nenechal, přestože by si to jižnická paní byla přála, a objevil se i na poslední podzimní slavnosti. Bylo zvykem, že na poslední podzimní slavnosti měli všichni hosté na tvářích masky. Nikdo si už dávno nepamatoval, odkud se ten zvyk vzal, ale přesto se dodržoval. Objevovaly se masky zdobené péry z pavích ocasů nebo barevnými lístky, liščí kožešinkou, dokonce i malými parůžky. Zemanka měla masku ozdobenou kožešinkou z bílého vlka, erbovního zvířete jižnického rodu.

Hedvice matka tentokrát zakázala na slavnost jít. Děvčeti nezbylo nic jiného, než ji poslechnout, přestože se na slavnost tolik těšila. Matka toho dne byla zamlklejší než jindy a nedala se obměkčit. Dnes se za jejím bílým čelem honily neradostné myšlenky. Tušila, že toho večera bude těžší než kdy jindy odhánět rytíře z Březu. Celou noc se kolem ní točil, několikrát ji vyzval k tanci, neustále byl někde poblíž. Paní Markéta si zoufala. Copak nikdy nepochopí, že nemůže dostat, co žádá? Že nechci?

Konečně, konečně se mu to podařilo. Ve víru rychlého tance se pan Radim s paní Markétou dostali až do blízkosti sloupořadí, kudy vedla chodba do prázdných sálů. Chytil ji za zápěstí a táhl ji za sebou. Konečně, konečně byli sami. Tak dlouho na tu chvíli čekal. Zemance to bylo nepříjemné. Tancovala sice s panem Radimem, dobré mravy zakazovaly odmítnout, ale zůstat s ním o samotě ve zšeřelé místnosti, z toho neměla dobrý pocit. Trhla rukou, aby se osvobodila, ale pan Radim ji držel pevně. Poklekl před ní.

"Má paní, skládám ti k nohám celé své panství. Budeš královnou na mém hradě. Chci být tvým oddaným služebníkem."
Paní Markéta rázně zavrtěla hlavou.
"Ne! Nemohu tě milovat, pane Radime. Sám dobře víš. Mé srdce patří mrtvému muži, ale co na tom, nemohu milovat nikoho jiného."
"Přece jen jsi tedy čarodějka?" pan Radim zprudka vstal, ruce zaťaté v pěst. Nedařilo se mu, co si předsevzal.
"Nejsem a budu na tom trvat znova a znova. Copak jsou kořenářky čarodějky? Vračarice jsou stejně takové léčitelky jako ony, jen toho umí více!" hájila se zemanka. Copak lidé nikdy nepochopí?
"Očarovalas mě. Budeš toho litovat" zazněl najednou zcela ledový hlas zšeřelou komnatou. Hlas tak ledový, jako se ledově dokázaly dívat jeho oči. Bez jediného dalšího slova pan Radim odešel. Odešel ze slavnosti a vrátil se na svůj hrad. Polekala se paní Markéta těch slov. Děsila ji o to víc, že nevěděla, jestli byla vyřčena jen ve zlosti a zoufání nebo jestli jim sám věřil. Nikomu nic neřekla, ale přesto si lidé začali všímat, že jejich paní je zamlklejší a skleslejší než doposud bývala. Snad jsem jej neměla odmítat tak příkře, pomyslela si nejednou. Snad ještě není příliš pozdě na usmíření a ujištění o přátelství. Stále se však nemohla odhodlat k navštívení Březu.

A čas plynul. Napadl sníh a přikryl cesty, zasypal údolí a zaoblil ostré hrany skal a kopců. Pevné, statné stromy prohýbaly a skláněly hřbety pod břemeny těžkých nánosů sněhu. Oskava kousek po kousku zamrzala, nejdřív se podél břehů vytvořil jemný škraloup ne silnější než skořápka. Stačí do ní trochu klepnout lžící a pukne. Mrazy ale přituhovaly a z jemného škraloupu podél břehů se brzy vytvořila silná vrstva průzračného ledu po celé šířce řeky. Led však velmi brzy zakryl nový sníh a řeka rázem zmizela, jako by nikdy neexistovala. I holé větve stromů byly obaleny ledem. Stromy pak vypadaly, jako by je mistr klenotník vybrousil z křišťálů a démantů. A když občas vysvitlo slunce schovávající se před mrazem za teplou peřinou šedivých mračen, odrážely ledové stromy tisíce zlatých a stříbrných třpytivých jiskřiček, až z toho oči přecházely.

Mráz ale kromě vytváření krás také zabíjel. Malí ptáčci padali docela umrzlí z větví, tu a tam bylo možné najít chladem uhynulého jezevce, kunu, dokonce i jelena. Ani lidem se smrt nevyhýbala. Chladivými prsty sevřela každého, kdo si nedal dostatečně pozor.

Jestli se minulou zimu říkalo, že byla opravdu vražedná, pro tuto zimu to platilo čtyřikrát víc. A to všechno přičítali lidé za vinu zemance a jejím zvláštním schopnostem. To kvůli ní je letos tak krutá zima, to kvůli ní je letos tolik nemocných a mrtvých, to kvůli ní letos slunce klesá za obzor mnohem dřív, než bývalo běžné, nebo se dokonce po dlouhé týdny vůbec neukazuje. Bylo by lépe, kdyby si ji ta zima odnesla. Bylo by nám lépe bez ní a té její dcery.

Samozřejmě, že paní Markéta věděla, co se po panství povídá. Věděla to, ale nemohla s tím nic udělat. Nemohla jen tak poručit zimě, ať si táhne, odkud přišla, jakkoli by si to přála, nedokázala urychlit příchod jara. Snažila se pomáhat lidem na svém panství, byl-li tam někdo, komu došla mouka, ustanovila zvláštní příděly ze zemanských sýpek, byl-li na panství někdo, kdo přišel o domov, třeba proto, že mu jej hladoví vlci vyplenili nebo se střecha probořila pod tíhou sněhu, rozhlásila, že kdokoliv takový může přijít na Jižník žádat o přístřeší, které mu zajisté bude poskytnuto.
Mnoho lidí však nepřicházelo vyprosit si nabízenou pomoc. Bylo mnoho těch, kteří ji potřebovali, ale kdo by věřil slovům čarodějnice? A jižnická zemanka stále častěji usínala s očima vlhkýma od slz, stále častěji bezradně skládala hlavu do dlaní, stále častěji nepřítomně bloumala před obrazem svého dávno oplakaného manžela a oplakávala jej znova. Nevěděla si rady. Jak zpátky získat důvěru svých poddaných, jak si získat jejich lásku, když ani nepřijmou její pomoc, když jí nevěří, když se jí bojí? A právě strach byl její největší nepřítel. Jen těžko se ho zbavovalo, když se někde zabydlel, nebyl k vyhnání. A zemanka měla podezření, že ho na jejím panství někdo záměrně rozdmýchává. Ale kdo a proč, to nevěděla.

A jednoho podvečera k ní přišla komorná se zprávou. Pan Radim se prý zasnoubil.Paní Markéta si nebyla jistá, jestli to má považovat za dobrou zprávu nebo špatnou. Něco ji na tom však zneklidňovalo, nevěděla co, a tím to bylo ještě horší.Že prý se zasnoubil s jednou z dcer zemana z Vrutice. A o pánech z Vrutice se přece povídá, že je to velmi starý a bohatý rod. Tak to tedy je, zřejmě mu ani tak nešlo o mně, ale o Jižnické panství, pomyslela si paní Markéta. V mysli jí však hlodala myšlenka, jestli tehdy na podzim přece jen neměla rytíři z Březu přislíbit ruku ona. Sice by nejspíš ztratila svobodu a možnost rozhodovat o svých statcích, ale zase by získala ochranu a oporu. Proč jen tehdy odmítla? Věděla, že se Hedvice líbil, často se ptala, jestli pan Radim zase přijede na slavnost a zatancuje si s ní v předsálí. Jak by jí mohla říct, že už se na Jižníku nikdy neukáže? Jak by jí mohla vysvětlit, že byla tak hloupá a dovolila, aby Jižník zůstal bez pomoci?

Konečně jí došlo, že pokud své poddané nějak neuklidní, pokud zima rychle neodejde, mohlo by s ní i s dcerou být zle. Rozhodla se tedy, že vezme Hedviku a odjede s ní, dokud zima neskončí, do Jestřebí k otci a matce. Snad se o ně budou moci na nějakou dobu postarat a zajistit jim bezpečí.

Nebylo by moudré s odjezdem otálet. Hned následujícího dne probrala všechno se svým správcem. Ať dál pokračuje v tom, co dělal doposud, do konce zimy se nic nebude měnit, pokud bude třeba něco podepsat, ať to pečlivě rozváží a podepíše nebo odmítne. A samozřejmě dál platí, co už dříve rozhlásila, že kdokoliv bude potřebovat přístřeší nebo mouku, může si přijít na Jižník.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama