Prolog - část III.

29. listopadu 2011 v 18:24 | Jehane
Hedvika tušila, že na panství není všechno v pořádku. Už dávno nebyla bezstarostná holčička, bystře vnímala, že poddaní jsou neklidní a každou chvíli můžou vypuknout nějaké nepokoje. Cítila, že má matka starosti a že si s nimi neví rady.
Často teď myslívala na otce. Všechno by bylo jiné, kdyby ho mlha neodnesla, kdyby ho rozezlení duchové dávných zbojníků, toužící po odplatě na jižnickém rodě, nesprovodili ze světa. Často se ptala sama sebe i chůvy, která byla stále s ní, kam se poděl pan Radim. Tak hodně k nim jezdíval, že si zvykla ho vídat, měla jej ráda, a najednou nebyl. Už dlouho, předlouho se neukázal, spousta času uplynula od chvíle, kdy s ním naposled tancovala v předsálí. Chyběl jí jeho zvonivý smích. Ale nikdo jí o něm nechtěl nic říct. Jako by na jeho zmizení leželo nějaké zlé tajemství. Třeba jej taky pohltily mlhy v lesích kolem Jantarové stezky. Trápila se pro něj.

Koně už byli připravení k cestě, na hřbetech měli sedla vyložená ovčími kožešinami, aby bylo pro cestující alespoň trochu pohodlí. Hedvika se smutně loučila s chůvou, která byla ještě zesláblá z nemoci, a proto se nemohla vydat do Jestřebnice se svou chráněnkou. Podkoní pomohl nejprve paní Markétě a poté vysadil na hřbet šedavého hřebečka i Hedviku. Sivák byl její nejoblíbenější kůň, dostala jej coby odrostlé hříbě před třemi lety od otce. Přivezl jej z jedné ze svých posledních cest. Podsaditý, houževnatý koník, který vyrostl na druhé straně hor.

Tak tak se podařilo otevřít bránu. Čeledíni museli už od brzkého rána za svitu pochodní odhazovat těžký mokrý sníh, aby zemanka s dcerou vůbec mohly projet. Čerstvě napadané závěje prozradily, že v noci zase něco připadalo a vůbec toho nebylo málo.

Hrozná zima, pomyslela si paní Markéta, všichni si oddychneme, až skončí. Kvůli hlubokému sněhu ani nemohly koně hnát příliš rychle, aby se brzy neunavili, stěží by je někde vyměnily. Stejně se zemanka nechtěla nikde zastavovat, aby na sebe příliš neupozorňovaly. Jely samy bez doprovodu, snadno by jim někdo mohl ublížit.

Ale zemanka měla strach také z řeky. Nedávno mrazy na několik dní polevily, což bylo jen dobře, ale také to znamenalo, že sníh teď byl těžký a mokrý, pod jeho váhou se lámaly nejen větve ale i celé stromy padaly k zemi. Hromady sněhu, pod nimiž ležela promrzlá země, nestačily roztát, ale platilo to samé i o ledech, které pokrývaly jezera, potůčky a především řeku Oskavu? To nevěděla. Projít brodem v tuto dobu bylo čiré bláznovství, to vědělo každé malé dítě v Knížectví. A Bílou Oskavu v tomto kraji nikdy nesvazovali mosty, každé jaro by je určitě odnesla divoká voda z tajících hor. Jediná možnost tedy byla přejít řeku, dokud je zamrzlá. Paní Markéta mohla jedině doufat, že led bude ještě pořád dostatečně silný na to, aby je unesl i s koňmi. Stačilo jen přejet nedaleký kopec a projet ještě poslední bílou, zapadanou vesnicí a budou u řeky.

Už na vrcholku však obě cestující cítily, že v údolí není něco v pořádku. Jako by se vesnice změnila v mraveniště. Lidé vybíhali z chalup, scházeli se na návsi, byli tam také jezdci na koních, sedláci, řemeslníci, všichni. Na tu dálku nebylo poznat, co se ve vesnici děje, ale paní Markéta doufala, že je nechají s klidem projet, ať už se tam stalo cokoliv.
Pomalu se blížily k prvním domkům, když v tom se vzduch rozechvěl táhlým tónem volského rohu a lidé začali křičet nějaký pokřik. Najednou byli všude okolo, vybíhali z postranních uliček a rychle se blížili k zemance a její dceři.
Trvalo pár okamžiků, než se sjednotili a v tom Hedvika i paní Markéta začaly rozeznávat některá slova pokřiku.

"Pryč s čarodějnicí!" volaly ty rozběsněné hlasy.

Koně se začali plašit. Zemanka na nic nečekala. Otočila svého hnědáka zpátky. Budou se muset k řece dostat oklikou a to co nejrychleji. Proti rozběsněným davům nemají jedinou šanci. Ale jakmile se dostanou za řeku, schovají se v hustém lese a tam už na ně nebudou moct.

Hedvika se držela hned za matkou. Obě byly tak vyděšené, jak snad ještě nikdy v životě nebyly. Teď už nemohly koně šetřit. K tomu všemu je jezdci z vesnice začali pronásledovat, nestačilo jim jen vyhnat je odtamtud, snad jim chtěli ještě více ublížit!

Šíleným tryskem dorazily k řece. V těch místech byla o mnoho širší než tam, kde ji chtěla paní Markéta přejít. Nebyl čas zkoumat, jestli je led po oblevě dostatečně pevný, musely přejít hned, dokud jsou pronásledovatelé ještě daleko.

"Hedviko, musíme se rozdělit" zavelela zemanka.
"Popojeď ještě kousek dál po proudu, abychom rozložily váhu" radila děvčeti. Když dívka dojela dostatečně daleko a natočila koně k řece, matka na ni zavolala:
"Ne abys tam vjela na koni, raději sesedni a táhni jej za sebou! Kdyby led začal praskat, nech koně koněm a utíkej co nejrychleji k bližšímu břehu."

A tak se obě vydaly napříč zledovatělým korytem. Když došly kousek za polovinu, zemanka se pro jistotu ohlédla. Jezdci na koních se rychle blížili, ale jí a Hedvice by se mělo podařit řeku přejít, než oni dorazí.

"Pospěš, Hedviko!" zavolala pro jistotu na dcerku. Když se však otáčela, podklouzla jí noha a těžce dopadla na led. Nebezpečně to pod ní zapraštělo a kůň, kterého vedla za sebou, se polekal. Začal kolem sebe kopat a vzpínat se.

Hedvika se zastavila a s hrůzou v očích zírala na matku, která se pokoušela vstát. Konečně se jí to na kluzkém povrchu podařilo, ale jen co se postavila na nohy, led pod ní zapraštěl znova, kůň se ještě dvakrát vzepjal na zadních a znenadání se oba propadli do řeky.
Led pod kopyty koně povolil a zemanka stála příliš blízko, než aby dokázala rychle uskočit do bezpečí. Voda byla ledová. Docela ji ochromila. Nemohla se ani nadechnout!

"Mami!" křičela v hrůze Hedvika. "Mami!" chtěla se rozběhnout za ní, jakkoli ji vytáhnout ven. Přece ji tam nemůže nechat.
"Stůj!" zakřičela na ni matka zastřeným sípavým hlasem. "Uteč na břeh, já se odtud dostanu. Tak uteč! Hned!" z posledních sil zledovatělými prsty křečovitě sevřela lámající se okraj ledové skořápky. "Uteč" zašeptala promodralými rty.
Led znovu někde zlověstně zapraskal. Zemanka přestávala cítit ruce v kožešinových rukavicích i nohy v kožených jezdeckých botách. Vodou nasáklý plášť ji nemilosrdně stahoval ke dnu.

To je konec, pomyslela si Markéta. Slyší vůbec vračarice zvony, když sama umírá? To byla otázka, na kterou nikdo neznal odpověď, snad jen ty vračarice, které už dávno bydlely v jiných krajích, tam, odkud se nikdo nevrací. Pousmála se zmrzlými rty, když ještě pohasínajícím zrakem zahlédla Hedviku, jak se od ní vzdaluje a blíží se k druhému břehu. Ruce, které už nic necítily, se konečně pustily okraje a nad paní Markétou se zavřela voda.
Hedvika konečně stála na pevném břehu, vedle sebe měla svého Siváka. Prudce se otočila, tak že vrazila ramenem do jeho nosu.

"Mami" zašeptala chvějícími se rtíky. "Maminko." Nemohla tomu uvěřit, nechtěla tomu věřit. Přece nemohla jen tak odejít. Její maminka. Přece nemůže být mrtvá! Teď se vynoří v lese někde za ní a odvede ji do bezpečí. Řekne, že to nic nebylo, jen si trochu namočila plášť a odjedou bok po boku do Jestřebnice.

Hedvika sama nevěděla, kudy se tam jede. Nikdy nebyla dál než na hranicích panství. Zprudka se otočila zase k lesu. Ale i ten jako by byl mrtvý. Všude bylo mrtvo a ticho. Jen skupinka jezdců se cvalem blížila k řece.
Hedvičiny oči se přeplnily horkými slzami, a ty se bez jediného zaváhání draly ven, aby vzápětí vytvořily potůčky na dívčiných tvářích. Snad se chtěly podobat té dravé, nenasytné řece. "Maminko" zašeptala dívenka. A už věděla. Řeka jí právě vzala matku.

"Ne!" zakřičela na ni. "Vrať mi ji! Vrať!" křičela zoufale na ledové kry, na ledovou vodu, na celý ledový svět, který zůstával chladný k její prosbě.
"Vrať mi ji" zasténala mezi vzlyky. Jezdci už byli na protějším břehu. Zaváhali. Viděli, co se stalo jejich zemance. Nechtěli dopadnout podobně.
"Jen ať se ztratí do lesa" slyšela je dívenka z dálky, "první mlha si ji odnese, jako odnesla jejího otce, poblázněného zemana."
"Až bude tát, najdeme ji akorát pohřbenou v posledních závějích jako v peřince, bude si na ni muset rychle zvyknout. Nu prachová to nebude, ale zato sněhově bílá" zasmál se zle jakýsi sedlák ze hřbetu svého tažného valacha.
Hedvika jejich posměšky ani nevnímala. Hluboko uvnitř cítila strašlivou prázdnotu. Jako by ani nežila. Jako by se jí celý svět netýkal, řeka plynula okolo ní, stejně tak čas a nové vločky sněhu, a závan severáku nebo dech dávných zbojníků. Bylo jí to všechno jedno.

A snad by tam stála celé dny, snad by tam stála a prochladla a zanedlouho by odešla za matkou. Ale mladému koni už se ta nečinnost nelíbila. Chtěl jet dál, najít jakoukoliv teplou a suchou stáj a v ní možná trochu sena. To bylo jediné, po čem toužil. Teplým nosem zafuněl dívce do obličeje a žduchl ji do ramena. A znova a znova to opakoval, dokud si ho nevšimla. S prázdným pohledem, snad ani nevěděla, co dělá, se vyškrábala do sedla. Ani se nechytila otěží, jen prohrábla koni šedivou hřívu. Šedák si to vyložil po svém a rozhodným krokem se vnořil do lesa.

Stromy tady rostly hustě vedle sebe, takže už po několika krocích nebylo řeku skoro vůbec vidět. Jen šustění větví obtěžkaných bohatou bílou nadílkou a ševelení větru v pohupujících se korunách přerušovalo mrtvé bílé ticho. Na Hedviku se ze stromů sypaly hromady mokrého, těžkého sněhu, ale dívka neudělala nic, aby jej ze sebe setřásla. Napadal jí za krk, ale nenapadlo ji zalovit rukou pod pláštěm, aby ji nestudil.

Před sebe upírala prázdný pohled zalitý slzami. Snad před sebou viděla obraz své matky, usmívala se, měla na sobě ty krásné zlatavé šaty, které si oblékla na poslední ples a vypadala nádherně. Teď se zatočí dokola a z účesu se jí uvolní neposlušný světle hnědý pramen...

Dívenka si ani nevšimla, kdy koník poprvé nervózně zafrkal a zastříhal ušima. Za chvíli se poplašeně zastavil a zatancoval předními kopyty na místě. Když však pohodil hlavou a malinko se vzepjal, Hedvika se konečně probrala a rozhlédla se okolo sebe.

V lese bylo šero. Vůbec si nepamatovala, jak se tam dostala. Kdo ji vysadil na koně? Ani tu malinkou mýtinku neznala. A byla to vůbec mýtina? Není to vlastně cesta? Dost možná Jantarová stezka...

Dostala nevysvětlitelný strach. Tady někde zmizel její otec. A má tady skončit také ona? Je snad pravda, že na jejich rodě leží nějaké prokletí? Než si však na tuto otázku stačila odpovědět, z okolního šera začaly vystupovat podivné stíny. Nedokázala je rozeznat. Byla jich spousta a stahovaly se k ní ze všech stran. Duchové dávných loupežníků!

Zachvátila ji panika. Snažila se nahmatat otěže a zároveň kopala Siváka do slabin. Kůň se divoce vzepjal. Než se Hedvika stačila něčeho zachytit, uvědomila si na krátký okamžik, že padá. Ucítila silný, tupý náraz do zad. Ještě se snažila popadnout dech, než ji konečně vysvobodily mdloby a všechno pohltila hluboká noc...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama