Mrtvé, šedé, smutné růže,
země růst jim nepomůže.
Šeď dní šerý přísvit krátí,
slunce zář dni nenavrátí.
Šerosvit a světlu bída,
vonný dým a bílá křída,
slunci zlato, světlu jas,
jarní den ať je tu zas.
Pozn.: Tak dneska přidávám ještě jednu básničku. Tnetokrát je to Zaříkání zimy, po vzoru našich předků. Básnička vznikla opět v tramvaji. NEvím proč, ale v těch brněnských tramvajích se tak dobře uvažuje a přímo se mi zdá, že je to kdoví proč pro mě jedno z nejúrodnějších polí pro básně. Já vím, asmotné mi to přijde vážně divné!!! Prostě jsem koukala z okna na šedivé domy, šedivé ulice, šedivé nebe a šedivé lidi. A najednou projíždím kolem parčíku s šedivě narůžovělými zmrzlými růžemi. A okamžitě s tím, co jsem viděla, se mi v mysli objevilo: "Mrtvé, šedé, smutné růže.." a už to jelo. Druhou polovinu básně už jsem domýšlela účelově, chtěla jsem, aby to vyznělo jako takové to folklórní zaříkání, nebo jak se tomu vlastně říká. Něco jako když se o vánocích krájí jablíčka nebo se pouští svíčky na vodě... nebo jako když se na jaře házejí věnce do vody...
Krásný.Moc se mi tady líbí