Prosinec 2011

Tlačítko "Like"

29. prosince 2011 v 19:26 | Jehane |  Oznámení
Dnes z trochu jiného soudku. Měla bych prosbu na zkušenější blogery (pokud sem někdo z vás vůbec zavítá). Nemáte někdo zkušenost s přidáním facebookovského tlačítka "Like" na blog? U některých už jsem to určitě viděla, takže by to nějak mělo jít, ale nějak nevím, jak na to. Díky za jakoukoliv pomoc :)

Kapitola 3.

28. prosince 2011 v 22:01 | Jehane
Byla jsem dcerou jednoho ne příliš významného zemana z usedlosti v kopcích za Jantarovou stezkou..." a z náhlého popudu jí řekla o tom, jak kdysi zemřel její otec. Vyprávěla podle slov své staré chůvy:


Tehdy, stejně jako dnes, se věřilo, že Mrtvé hory jsou prokleté a obývají je démoni a běsové. Nic tam neroste, jen holé skály, kamení a zase skály. Bílá Oskava horami sice protéká, ale vodu jim nedává. Proto je tam všechno mrtvé. A s mlhou, říká se, se temné bytosti z hor stěhují dolů do lesů v podhůří. Je jen velmi málo těch, kdo v mlhách prošli Jantarovou stezkou vinoucí se hlubokými lesy nad Jižníkem a vyvázli odtud živí. Můj otec, budiž mu země lehká, patřil k těm šťastným. Nebál se mlh, říkal, že to všechno, co se o lesích nad Jižníkem tvrdí, jsou jen babské povídačky. Jen pohádky, aby ženské udržely aspoň párkrát do roka muže doma. Projel Jantarovou stezkou za mlhy ne jednou, hned několikrát, říká se, že snad pětkrát v jednom roce tudy provedl svou družinu vezoucí z cest náklad drahocenných látek, kožešin, ale také semen nových rostlin, jimiž chtěl po neúrodném roce osázet zdejší pole, něco koření a hlavně knihy pro svou ženu.

Už tehdy se říkalo, že má matka v sobě ukrývá jistě i jiné schopnosti než jen léčitelské, ty, které jsem po ní zdědila také já. Že je až s podivem, jak je její muž u temných horských mocností dobře zapsán. Ale můj otec nad tím vždy jen mávl rukou. Prý ať si tlachají, ať si ty hadí jazyky dál melou o svých běsech a strašidlech z hor. Podle něj jediní, kdo by tam mohli strašit, byli zbojníci. Ale ti se v kraji za mého otce nikdy příliš nerozmáhali. Kdysi dávno, když naše panství spravoval jeden z mých prapředků, to prý v okolí zbojníků a lupičů bylo tolik, že se člověk bál málem vylézt z postele, aby ho na prvním kroku nepřepadli. Ale tehdy můj prapředek objevil jejich doupě, říká se, že snad bylo někde v horách, dávno už každý zapomněl, kde to bylo, a se svou družinou je do jednoho pobil. Od té doby byl od lupičů poměrně klid. Ale změnilo se to.

Před lety začaly kolovat zvěsti, že se loupežníci zase objevují. Kdosi prý byl přepaden u hraničního kamene, další v Jelení rokliněa zvěsti chodily dál. Někdo dokonce rozhlásil, že to jsou určitě duchové dávných zbojníků, co se po staletích přišli mstít. Až jednoho dne se do vsi pod hradem přihnal od lesů jakýsi kupec, nebo sedlák to byl, už nevím, cestující z daleka. Doslechla jsem se, že prý chtěl směnit jižnický jantar za kožešiny rysů ze severu. V lesích jeho a družinu dalších kupců vracejících se z trhů na sousedních statcích překvapila znenadání mlha. Najednou se přivalila z hor a zůstala ležet roztažená v cárech přes Jantarovou stezku. A z mlhy se začaly vynořovat temné postavy zahalené v dlouhých, tmavých pláštích s hlubokými kápěmi. A ty postavy prý se vrhaly na kupce, na vozy, na všechny. Jedinému se podařilo uniknout, aby hledal na našem hradě pomoc.

Otec okamžitě sehnal družinu a vyrazil do lesů. Od té doby už jej ani jeho rytíře nikdo nespatřil. Jen jejich koně objevili až kdesi v Jelení roklině, zmateně tam popocházeli, sedla na hřbetech, ale bez jezdců. Snad otce i s jeho družinou s sebou odvedli ti ďáblové z hor, snad je vzala Bílá Oskava, snad je pohltila zem. Nikdo neví. A za mlh už se teď nikdo do lesů neodváží, když mého otce přízeň horských běsů opustila..

Už dávno věděla, že jej nezabili běsové ani zbojníci z lesa. Znala zbojníky a oni jí odpřisáhli, že se zmizením pana Kryštofa nemají nic společného. Pokračovala tím, jak ji matka učila být léčitelkou, jak jezdily na "vračarické" výpravy - jak tomu dívka říkala, a léčily nemocné.

"Jednou nás s matkou zavolali k maličké dívence. Mohlo jí být sotva osm let. Žila s rodiči v takové malé, chatrné chaloupce. Její maminka jí dávala pít různé odvary z bylin, prý jí to poradila jakási kořenářka. Teprve když nic nezabíralo, obrátila se na vračarici jako na poslední naději. Tehdy už mě matka poučovala, jak rozeznat nemoc, jak zvolit správné léčení. U této holčičky se však pomoci nedalo, jen co jsem vešla do komůrky, rozezněly se zvony, které slyší jen vračarice. Jen pomysli, kdyby nás lidé nevolali až jako poslední naději, tolik jsme jich tehdy mohly uzdravit! To bylo poprvé, co jsem viděla umírat dítě, které bylo jen o málo mladší než já."
"To je velmi smutná vzpomínka" Doubravce se draly do očí upřímné slzy.

O tom, jak si její matku jezdil namlouvat pan Radim, raději Hedvika pomlčela. Ale zato velmi rozhořčeně vylíčila, jak ji a její matku nakonec rozběsnění poddaní vyhnali z domova, protože se po kraji rozneslo křivé obvinění, že jsou čarodějnice, a jak se při útěku matka utopila v zamrzlé řece. Přitom ji napadlo, jestli náhodou už tehdy nemohl mít pan Radim takový vliv, a strhl nevzdělané, pověrčivé poddané k tomu, aby obě léčitelky vyhnali a zabili. Vždyť vračaric se lidé odedávna vždy trochu báli, protože netušili, z jaké moci dokážou tak výborně léčit. Nemuselo tedy být příliš těžké poštvat lid proti nim. A měla pocit, že pan Radim klidně mohl mít prsty i v nenadálém zmizení jejího otce.

"A pak už jsem žila jen v lesích a horách" dokončila vyprávění Hedvika.
"A odkud máš tu jizvu na tváři?" zajímala se Doubravka. "Promiň, to asi ode mě bylo neomalené."
Ale co, jizva přece není žádné tajemství, pomyslela si starší dívka.
"Tu jizvu mám dlouho, někdy už si ani neuvědomuji, že ji mám na tváři" mávla nad tím Hedvika rukou. "To už bylo dávno. Jako malá jsem ráda šplhala po stromech. Jednou jsem vylezla na suchou třešeň. Chůva na mě volala, ať tam nelezu, ale já ji neposlouchala, protože jsem samozřejmě věděla všechno nejlíp. Zlomila se pode mnou větev a padala jsem tak nešikovně, že jsem si rozřízla tvář o jinou větev. Vlastně to tehdy ani nemuselo být tak zlé, kdybych dole neskončila v blátě. Rána se zanítila a špatně se hojila. To potom vždycky zůstane velká jizva."

Dívka se snažila zůstat veselá, ale bylo jí skoro do pláče. Jizva jí byla ukradená, ale vzpomněla si na svou milovanou chůvu. Kde je jí asi konec. Zůstala na Jižníku? Nebo odjela někam pryč? Třeba ji přijali na jiném panství, šlechta vždycky potřebuje někoho k dětem. Ať se stalo, co se stalo, doufala, že je chůva v pořádku. Od toho dne, co s matkou odjela za příbuznými do Jestřebnice, aby u nich hledaly ochranu, už se nikdy neviděly. Hedvika byla ve velkém pokušení zeptat se Doubravky, jestli o staré chůvě něco neví, ale tak by musela prozradit, kdo je. Nebo alespoň kým bývala. A to raději ještě nechtěla.

Bylo dopoledne, slunce už stálo vysoko a Doubravka se pořád ještě nevracela. Hedvika ji poslala pro byliny. Už zase se jejich zásoby tenčily, Doubravka se naštěstí v okolní přírodě dobře vyznala. Vždyť vyrůstala v okolních lesích a na lukách, než ji ještě coby dítě přijali na Jižníku do služby. Věděla, co kde roste a znala většinu bylinek, které léčitelka potřebovala, také podle vzhledu. Ale dnes jí to přece jen trvalo nějak déle než obvykle. I když, po těch týdnech, kdy byla zavřená v jižnickém hrádku stále mezi stejnými čtyřmi zdmi, jí připadala dlouhá každá minuta.

Ještě nikdy si neuvědomila, jak moc, jak zoufale moc jí chybí volnost, svoboda. Chyběl jí ten pocit, že se může nadechnout, kdykoliv se jí zachce. Že se může rozběhnout a bez rozmýšlení zastavit třeba po pěti krocích. Chyběl jí pocit, že je svou vlastní paní a že se nemusí před nikým sklánět. Nikdy to nedělala a nehodlala to měnit. Nepotřebovala být ničí služkou nebo otrokyní. Vždycky byla volná jako sokol nad zelenavým mořem letitých velikánů, jako modrásek probírající se pestrobarevnou dekou letního kvítí. Každým dnem měla čím dál tím větší zlost na ty, kteří jí tohle všechno vzali. Neměla se čím zabavit. Každý den byl docela stejný, jako by nikdy neodcházel. A možná to tak také bylo. Třeba se jen opakoval pořád ten stejný den. Možná, že uvízla v začarovaném kruhu věčnosti, ze kterého se už nikdy nemá dostat pryč.

Těžká, přetěžká jí najednou připadala samota mezi kamennými zdmi. V kopcích nad Jantarovou stezkou ji nikdy nepocítila. Jak zvláštní. Lidé jí nikdy nechyběli. A teď, dokonce se nemohla dočkat, až se Doubravka konečně vrátí. A budou spolu třídit byliny, některé připraví na sušení, některé zapracují do mastí z ovčího tuku a další budou na čaje, odvary a obklady. Zase bude čím se zabavit. Ale to dopoledne bylo dlouhé k nepřečkání.

"Víš, co to znamená, být vračaricí? Zeptala se jednou Doubravky.
"Jistě, to ví přece už malé děti" odpověděla jí zlatovlasá dívka tehdy naprosto bezelstně. "Vračarice používají na lidi kouzla a čáry. Někdy je uzdraví a někdy zabijí. Taky dokážou přivolat krutou zimu a hladové vlky a lišky." Na chvíli se zamyslela.
"Ty tomu věříš?" zeptala se jí Hedvika.
"Nějak nevím", přiznala se mladší dívka. "Od doby, co tě znám, si nějak nejsem jistá, že bys toho byla schopná. A navíc, ještě nikdy jsem tě neviděla čarovat." Hedvika si pomyslela, že jí co nejdříve bude muset vysvětlit, jak je to se znalostí léčivých rostlin a se zvony. Při nejbližší příležitosti to taky udělala.

Hedvika se co chvíli chodila dívat na mladého rytíře, jestli se něco nezměnilo. Nic, stále spal. Už však dávno neblouznil. Do tváří se mu vracela barva. Ještě několik týdnů a snad jej bude moct opět svěřit do péče zdejších léčitelů a felčarů. Několik týdnů, jen několik týdnů, možná dva a možná čtyři, dlouhé jako celý život. A pak teprve se uvidí, jestli zdejší pán umí dodržet dané slovo a propustí ji odtud nebo jestli raději rovnou nezapálí hranici.

Zdejší pán, co je to za člověka? Už tři týdny se snažila rytíře, na kterém panu Radimovi tolik záleželo, vyléčit, ale ještě ani jednou za celou tu dobu nepřišel do komnat nemocného ani nahlédnout, přesvědčit se, jestli vůbec ještě žije. Možná se po jeho stavu ptal Doubravky, třeba se jí o tom dívka jen zapomněla zmínit, protože jí to nepřipadalo důležité. Kdoví. A třeba jej Radovan nezajímal zase tak moc, jak prve předstíral. Třeba měl jiný důvod, proč se mu zlíbilo usilovat o život mladé vračarici. Ten důvod jí však byl neznámý jako celý vesmír.

Kde se ta Doubravka tak dlouho toulá? Najednou v předpokoji zaskřípaly otevírané dveře. A vida, stačilo na ni pomyslet a už je... Nebyla to Doubravka. Do komnaty vstoupil pan Radim s doprovodem svých čtyř nejvěrnějších. Vlček nepřátelsky zavrčel, vycenil tesáky a naježil srst. Dívce najednou připadalo, že je tam nějak dusno, raději zvíře podrbala za ušima a přikázala mu odejít na druhou stranu místnosti.

"Tak? Co mi povíš, vračarice? Jak to, že rytíř Radovan ještě není zcela zdráv?" pronesl s notnou dávkou přezíravosti a povýšenosti. Zřejmě měl pocit, že na vyléčení roztříštěného předloktí a hluboké, špatně se hojící rány v boku postačí ne víc než pár dní.
"Je slabý, ale už mimo nebezpečí. Rány se hojí dobře, měl veliké štěstí, ať už se mu stalo cokoliv. Do dvou týdnů snad bude schopný vstát z lůžka a do měsíce bude opět na nohou" odpověděla dívka stejně přezíravě. A obrátila se k nemocnému, aby mu urovnala přikrývky.
"A teď všichni běžte, ať má rytíř klid" vyzvala příchozí, jako by byla paní domu. Skoro se zdálo, že by i odešli, ale hradní pán se okamžitě vzpamatoval.
"Co si to dovoluješ, ty liško jedna prašivá! Toto je můj dům, tady smím rozkazovat jen já a ne kdejaká přivandrovalá tulačka z hor!" rozkřikl se.

Hedvika se kousla do rtu, aby mu nedala stejně plamennou odpověď. Jeho dům? Nikdy nebyl a nikdy nebude, o to už se postará. Sice neměla žádnou představu, jak by k tomu mělo dojít, ale snad časem na něco přijde. A přivandrovalá tulačka z hor? Zapomněl snad, kdo a na čí příkaz ji sem přitáhl? Měla sto chutí připomenout mu to. A ti čtyři poskoci se jen bezpáteřně šklebili za jeho zády. Však i jim se jednou dostane zasloužené odplaty.

"Chci, aby se uzdravil dřív!" rozkřikoval se pan Radim po komnatě. "Ta lesní sebranka už zase přepadla několik kupeckých povozů a dokonce jednu mou ozbrojenou družinu. Takhle už to dál nejde. Já sám mám jen málo lidí, musí mi bezodkladně pomoct!" Snad zapomněl, že mluví s vračaricí, snad to bylo takovým trnem v jeho patě, že mu už bylo jedno, komu to vykřičí do tváře.
"Já jeho uzdravení nedokážu urychlit" pohrdavě si jej měřila. "Kdyby nebyl hlupák a lépe se naučil jak uhnat kance, nemusel tady vůbec ležet" krev se v ní už vařila. Chtěli by po ní zázraky a přitom si za to můžou sami.
"Jak to se mnou mluvíš?!" pan Radim už téměř pěnil vzteky.

Hedvika si všimla, že i přesto, že je tak rozzuřený, nejde z něj takový strach, jako kdyby se usmíval a přitom hrozil. Ovšem najednou se až k podivu rychle uklidnil. Napřímil se a dokonce se pousmál. Nyní teprve se Hedvika vylekala. Doma v kopcích už pomalu zapomněla, co to strach vlastně je. Tady na Jižníku jej prožívala téměř každý bolestný den. Hradní pán na ni upřel pohled plný vítězoslavného, zvráceného potěšení.

"Jestli rytíř Radovan nebude do dvou týdnů stát na vlastních nohou, obviním tě z čarodějnictví a budeš upálena na hranici, všem na očích. I když stejně si myslím, že čarodějnice jsi, tak jako tak" a s těmi slovy lehkým krokem odkráčel z místnosti.

Hedvika chvíli bezmocně zírala na dveře, které za hradním pánem se skřípotem zapadly. Do dvou týdnů! To by opravdu potřebovala být alespoň trošičku čarodějnice. A vlastně škoda, že jí doopravdy není. Proměnila by hradního pána i s jeho poskoky a tím zatraceným rytířem Radovanem v žížaly a zadupala by je s radostí do země!

Půlnoční rozžíhání

24. prosince 2011 v 13:59 | Jehane |  Vánoční sonety
Pomalu soumrak už snáší se nad městem,
ohně se zháší a brána je zavřená.
Nezbylo místo už v hostincích, ve dvorech.
Dvojice vleče se ke chlévu znavená.

S půlnocí ztemnělé nebe se rozzáří,
andělský zpěv spěje k chudobné slámě.
Ovce se vydaly s pasáčky k místu, kde
děťátko s láskou se tulí k své mámě.

Tam třpyt a lesk, tu bída a stáj.
Zpěvem se rozezní schoulený kraj.
A všechno vítá maličkého krále.

Pojď, pokloň se před ním a dary mu dej,
z celého srdce a z duše rád měj.
Gloria zněj tím krajem stále.



A ještě jednu vánoční básničku tady pro vás mám. Kupodivu nevznikla v tramvaji, jak mám poslední dobou ve zvyku, ale vznikla tak nějak poslepováním všeho možného a vlastně z nutnosti napsat něco vánočního. Tak tady jimáte :)

Krásné Vánoce všem!

24. prosince 2011 v 10:54 | Jehane |  Oznámení

Kapitola 2.

18. prosince 2011 v 13:14 | Jehane

Trvalo řadu dní, než se oběma dívkám společnými silami podařilo alespoň trochu srazit nemocnému horečku. Blouznil a mluvil a hrůzou křičel ze spaní, ale nikdy neřekl nic, co by dávalo aspoň trochu smysl. Spousta různých jmen, ale dívce žádné z nich nic neříkalo, zkomolená slova, věty, dokonce i povely koni a rytířům. Občas byl zpola při vědomí, ale nikdy ne docela. Vždycky, když upadl do neklidných snů a začal sebou na lůžku házet ze strany na stranu, převalovat se a mlátit kolem sebe rukama, oči hrůzou rozšířené, Hedvika si přisedla k němu a chytila jej za zápěstí, aby si neublížil. Jednou se po ní ohnal tak, že jí potom na tváři zůstala pořádná podlitina. Kdoví, koho v ní viděl. Lidé v tak vysokých horečkách vídají různé přeludy, prožívají znovu hrůzy, na které už dávno chtěli zapomenout, před očima zakalenýma nemocí se jim míhají příšery a netvoři, zlí lidé i rozlícená divá zvěř.

Mladá léčitelka to všechno znala, dokázala si představit, co rytíř prožívá. A i když z toho, že jej musí chtě nechtě ošetřovat, nebyla právě nadšená, znala své místo a věděla, že bude mnohem lépe rytíře vyléčit, než skončit život v plamenech. Sedávala tedy vedle něj a držela jej za neklidné ruce, hladila po rozpáleném čele, jako matka hladí své dítě, a otírala jej hadříkem namočeným ve studené vodě. A on na ni upíral veliké, smutné oči, na její tvář je upíral, a děs v těch očích pomalu vystřídal klid, až se víčka vyčerpáním zavřely a pěsti povolily křečovité sevření. Rytíř se nakonec vždy upokojil a nechal se dívčiným klidným hlasem ukolébat k hlubokému spánku. I odvary z heřmánku, šípkových plodů, meduňky a medu pozvolna konečně začínaly působit svým blahodárným, uzdravujícím účinkem.

"Doubravko, běž a svař ještě trochu heřmánku s meduňkou" požádala
vračarice dívku s medovými vlasy.
"Už to bude, jen co mu dovážu tu ruku. Vypadá to, že ta dlaha se bude moct brzy sundat", Doubravka se na starší dívku usmála.
"Jistě, konečně se to hojí. Ale dlaha na ruce bude muset zůstat až do doby, kdy budou kosti srostlé docela. Ty báby ze vsi tomu daly. Neumí ani narovnat zlámanou ruku" rozčilovala se léčitelka. "Ukaž, já už to dodělám, tak jen rychle běž" a vzala jí obvazy z ruky.

Docela se za tu dobu s Doubravkou sblížily. Když mladší děvče pochopilo, že jí dívka, které říkají vračarice, neublíží, zbavilo se ostychu a dokonce je začalo zajímat, co léčitelka dělá. Brzy se naučila připravovat odvary, kolik bylin a na jak dlouho nasypat do vařící nebo jen teplé vody...

Vračarice si pomyslela, že kdyby jednou měla mít žákyni, tak by měla být jako Doubravka, dívka ochotná a dychtivá všemu porozumět, ne se to jen slepě naučit. Teď se však musela opět věnovat nemocnému a ne přemýšlení o žákyni. Nejprve si přiložila dlaň na své čelo, chvíli ji tam podržela a pak ji jemně položila na čelo nemocnému. Pořád ještě jeho čelo bylo teplejší než její. Horečka nemocného stále připravovala o většinu sil, ale pomalu už začínala ustupovat. Možná rytíř konečně přestane blouznit. Od začátku věděla, že se uzdraví, ale stejně se jí ulevilo, když teď poznala, že je z nejhoršího venku.

Vstala, aby se trochu protáhla po dlouhém sezení, a prošla se k oknu. Venku byl krásný den, už žádný déšť jako posledních pět dní. Z lesů na obzoru se valil kouř, jako by hořely, ale to jen slunce z nich vysávalo vláhu. Pomyslela na domov. Tam daleko v kopcích, tam byla volná, mohla každé ráno vyběhnout na Kleť a vychutnávat si první zlaté paprsky v mlhavém rozednívání. Jak teď asi vypadá její bylinková zahrada? Bude samý plevel, některé z nových keříků jsou možná vyplavené a bude potřeba znovu je zasadit. Ale ona tam nebude, aby jim pomohla zpět do země, určitě uschnou a nebude z nich nic.

Zatracená práce! A ona odtud nesměla ani na krok. Nepouštěli ji z rytířových komnat, před dveřmi ve dne v noci stála bdělá stráž. Hlídali ji. Kdokoliv směl vejít i vyjít, ona ne. Ona musela zůstat, kde ji zavřeli, jako by byla vězeň. A vlastně jím byla. Posadila se do hlubokého kamenného výklenku okna. Zvenčí na ni dýchla vůně horkého dne. Uvnitř v komnatě bylo chladno. Hrádek se zatím ještě nestačil prohřát. A vlastně vždycky to tak bylo, co si pamatovala, vždy tam bylo o mnoho chladněji než venku.

A ze všeho nejvíc jí chyběl její kůň, Sivák, chyběly jí každodenní projížďky do lesů... Kdo se teď o něj asi stará? Nikdy by nepřenechala péči o svého věrného koně, poslední dárek od otce, někomu cizímu. Tady však neměla na výběr. Alespoň jí nechali Vlčka. Nedokázala si představit, jak osamělá by se asi cítila, bez věrné duše, svého erbovního zvířete. Ano, i ona kdysi nosívala erb, ale je to tak dávno... Přivřela oči a snažila se na nic nemyslet. Doubravka bude ještě nějakou dobu pryč, zatím se může v klidu přenést do svého vlastního světa, kde ji nic netíží.

Poslouchala zvuky běžného života dole pod zdí. Děvečky nosily do hradu čerstvou zeleninu, maso od hradního řezníka a ovoce ze sadů, štolbové vyváděli koně do výběhů a pořád někdo přijížděl a odjížděl...

Ale osamělá dívka vnímala spíš to, co se ukrývalo na pozadí všech těch lidských zvuků, které ji rozčilovaly a znervózňovaly. I příroda mluvila. Kdesi nedaleko, ukrytý v hluboké tmě listoví, cvrlikal pták, mohl to být sedmihlásek, ale třeba taky drozd nebo pěnkava. Jiný ptáček, ukrytý lidskému pohledu o něco dál, malému zpěvákovi odpovídal hlubším hlasem. Ti dva se překřikovali tak dlouho, dokud se neozvalo ostré zaržání a zoufalé zahrabání kopyt na hladkých kamenech nádvoří. Jakýsi štolba nebyl dost pozorný, držel koně příliš zkrátka a ten tak neměl prostor, aby se rozhlédl po zemi a zjistil, jestli někde nečíhá nebezpečí pro jeho okovaná kopyta. Klidný hlas a zkušená ruka jiného muže dokázaly zvíře nakonec zklidnit. Po chvíli se opět ozvali ptáci a bzukot mušky. A stromy. Nejvíc mluvily stromy. Dnešku vévodil jen jemný vánek, ale i ten dokázal zlehka rozechvít bohaté listové pláště majestátných korun. Šelestily malé trnky a šelestily drobné lísky, dokonce ani jeřáby se nedaly zahanbit a celý ševelící sbor doplňovaly hučením včel rozložité lípy.
"Kdo jsi?" tichý hlas zmožený únavou ji vyvolával z jejího snového světa.
Zase si uvědomovala, že sedí v okně a jednou rukou drbe Vlčka mezi ušima. Přenesla se zase zpět do komnaty, zpět k sobě a ke všem starostem, co ji tížily. Někdo rušil její klid. Uvědomila si, že nemocný se probral k vědomí. Tentokrát nemluvil v horečnatém blouznění, tentokrát na ni upíral živé oči plné zájmu, i když stále ještě lehce se lesknoucí horečkou, mluvil k ní.
"Kdo jsem?" mám spoustu jmen a téměř každé z nich je v ústech tvých lidí urážkou. "Jsem léčitelka, ta z prokletého lidu, spolčenec s temnými silami hor, divoženka z kopců či vračarice, chceš-li. A pokud se ti ani jedno z mých jmen nelíbí, můžeš vymyslet ještě jinou nadávku, kterou bys mne mohl urážet, vzácný pane."

Neušla mu jedovatost jejích slov, ani zápal s jakým je ze sebe chrlila. Jiní by se při těch slovech přikrčili nebo by alespoň sahali po amuletech a škapulířích zavěšených na krku, které je měli chránit před uřknutím a zlým pohledem. On však očima neuhnul. Ne, stále v nich měl tentýž zájem.

"To tys mě léčila? Pak se tedy uzdravím" zamumlal slabým hlasem. Nebyla to otázka, prosté konstatování. Spousta lidí věřila, že vračarice mají jakousi zázračnou léčitelskou moc, a možná ji opravdu měly. Ovšem vždy je obklopovala neproniknutelná rouška tajemna a lidé se jich často podvědomě báli.

"Jak se jmenuješ, dívko?" chtěl to vědět, z nějakého důvodu mu na tom záleželo. A vračarice to kdoví proč vycítila. I přesto však byla překvapená, když mu odpověď dala.
"Jsem Hedvika, vračarice z kopců za Jantarovou stezkou."
"Já jsem Radovan, velitel..."
"To vím" skočila mu dívka do řeči, "to jediné mi řekli. A taky mi řekli, že když tě nevyléčím, upálí mě jako čarodějnici."
"Tak tedy přece jsi čarodějnice?" nemocný na ni upřel tázavý pohled.
Dívka si nebyla jistá, jestli otázku myslel vážně. "Nevíš, co mluvíš, pane. Horečka ti zatemnila myšlenky." Mladík se snažil nadzvednout na lokti, ale dívka jej zatlačila zpět mezi polštáře.
"A nevstávej, dokud ti to nedovolím, ještě by sis znova ublížil!" nařídila mu nesmlouvavě.
Radovan si vyčerpaně přejel rukou po tváři. "Co se vlastně stalo?" únavou téměř šeptal.
"Nevím, nikdo tu se mnou nemluví, tedy s výjimkou Doubravky, jedné ze zdejších služek. Ale ani ona neví, co se přesně přihodilo", odsekla Hedvika.
"Byli jsme na lovu, pamatuji si, jak jsem zahlédl kance, byl to pořádný kousek... Ale dál už si na nic nevzpomínám. Je to k vzteku" zamumlal a několikrát zamrkal, aby udržel oči otevřené.
"Aha, mohla jsem si to myslet" poznamenala dívka kousavě, "nakonec za to, že mě tady drží jako vězně, může nerozvážnost několika mladíčků, co neumí ani uhnat kance."
Mladík se na ni dlouze zadíval a v očích se mu odrážela lítost, dost možná i opovržení. "Takže kdyby to záleželo na tobě, vůbec bys sem nejezdila. A já si vždycky myslel, že pečovat o nemocné je právě úkol léčitelů, je to přece jejich poslání, ale ty jím očividně pohrdáš." Ta slova jej zjevně stála spoustu sil. Vyčerpaně zavřel oči.

On sám věřil ve své poslání, věřil, že být rytířem knížecí jízdy je smysl jeho života. Zasvětil tomu celý svůj život. Od mládí vyrůstal na knížecím dvoře. Od okamžiku, kdy jako panoš dokázal udržet meč v ruce, se cvičil pod neustálým dohledem těch nejlepších šermířů, kteří už dlouhá léta budovali knížecí jízdu. Před šesti lety přísahal knížeti věrnost a vstoupil do jeho služeb. Několik tažení proti loupeživým rytířům, tlupám zbojníků a nájezdníkům ze vzdálených zemí potvrdilo jeho schopnosti, které kníže už nějakou dobu tušil. Kníže uměl lidi odhadovat i posuzovat. Dokázal bezpečně rozpoznat, kdo z lidí, kteří jej obklopují, budou dobrými spojenci, kdo se může stát hrozbou. A díky tomuto umění stále ještě byl u moci. Díky tomu stále ještě žil. Nezmýlil se ani v Radovanovi. Několik tažení a smrt dosavadního velitele knížecí jízdy rozhodlo o tom, kdo bude novým velitelem. A Radovan právě tomu zasvětil celý svůj život a věřil, že to je jeho poslání. Nedokázal pochopit, že by mohl existovat kovář nenávidějící výheň a kov, malíř nenávidějící plátno a barvy, léčitelka, která odmítá pomoc nemocnému.

Hedvika se zadívala nemocnému pevně do očí.
"Nic o mně nevíš. Netušíš, čím jsem si musela projít. Nesuď mě. Vzali mi rodiče, domov, vzali mi mě samotnou, odevšad mě vyháněli, hrozili mi, nadávali. Lidé pro mě neměli jediné dobré slovo. Už nikdy jsem se mezi ně nechtěla vrátit. Nesuď mě, protože člověk jako ty si něco takového nedokáže představit." Rty se jí nepěkně zkřivily a oči měla plné křivdy, kterou v sobě dlouhé roky živila, plné bolesti a ještě něčeho, ale to jediné dokázala skrýt dřív, než to vyšlo na povrch. V tu chvíli totiž v předsíni komnaty zavrzaly dveře.

Doubravka se vracela s odvarem z bylinek. Hedvika z kapsy v zástěře vytáhla malou lahvičku. Odlila trochu odvaru do poháru a přidala pár kapek bělavé tekutiny z lahvičky.

"Vypij to, bude se ti lépe spát" nařídila Radovanovi. Mladíkovi bylo tak zle, že lék bez odmlouvání vypil. Popravdě uvítal cokoliv, co ho zbaví té nepříjemné otupělosti, bolesti kloubů a hlavně těch rozpálených jehel, co ho bodají v hlavě. Netrvalo to ani několik minut a rytíř konečně upadl do spánku, který léčí.

"Tak, teď jej necháme pořádně odpočinout. Myslím, že horečka brzy začne slábnout a rytíři se budou pomalounku vracet síly" prohlásila léčitelka.
"Co bylo v té lahvičce, ze které jsi mu nakapala do poháru?" zajímalo Doubravku.
"To byl jen odvar z makové šťávy", prozradila Hedvika.
"A k čemu je maková šťáva dobrá?" mladší dívka byla zvědavá.
"Když se jí dá rozumné množství, uklidní a uspí. Ale když si jí člověk vezme hodně nebo vypije silný odvar, může vyvolat bludy. Je to jako bys měla sen, ale přitom nespíš, ten sen je všude okolo tebe a ty se jej nemůžeš zbavit. Zřídka jsou ty sny krásné, třebaže krásně začnou."
Doubravka chvíli přemýšlela nad tím, co právě vyslechla. Byla to bystrá dívka.
"Aha, takže při léčení nezáleží pouze na bylině, která na tu či onu nemoc pomáhá, ale taky na jejím množství? Chápu to správně?"
"Naprosto správně" pochválila ji starší dívka. "Pověz, líbilo by se ti - možná jednou, za pár let, jít ke mně do učení?" dívala se při tom Doubravce přímo do očí. Tentokrát to myslela zcela vážně, přestože nikdy nic takového nezamýšlela.
Dívka se zamyslela. "Vím, že to bude znít hloupě", začala váhavě, "a nechci se tě dotknout, ale raději ne. Copak nevíš, co se po kraji o vračaricích povídá?" Sklopila pohled k zemi a chvíli si jakoby prohlížela vlastní boty.
. "A teď vyprávěj o sobě" dloubla prstem Hedviku do ramene.
"Já?" divila se. "Co mám vyprávět?"
"Něco o sobě přece. Kromě toho, že jsi vračarice a přivedli tě z kopců, o tobě vůbec nic nevím" zlobila se dívka naoko.

Hedvika si nebyla jistá, na kolik dívce může důvěřovat. Za tu dobu, kterou strávila na Jižníku, jí v hlavě vyklíčilo jisté podezření ohledně hradního pána a měla pocit, že by nebylo dobré, kdyby se dozvěděl, kým dívka ve skutečnosti je, nebo alespoň kým bývala.
"Není toho moc a asi to nebude ani tak vzrušující, jak očekáváš, ale když to chceš slyšet, tak ti o sobě něco málo povím" svolila nakonec Hedvika. Rozhodla se, že raději malinko poupraví skutečnost.

Seznamte se, můj kamarád Evžen

9. prosince 2011 v 20:41 | Jehane |  Povídání
Určitě to znáte, klasická situace. Vyluxujete celý dům, všechno je špígl-nýgl a tip ťop, záclony vyprané, podlahy vydrhnuté do čisto-leskla a celý dům voní citronovo-savovou svěžestí a bílou silk aviváží. Sotva si jen pomyslíte, že máte konečně celičký voňavý, útulný a veskrz čisťounký dům jen a jen pro sebe, už jsou tady. Nezazvoní, nezaklepou, dokonce se ani neobtěžují předem zavolat, jestli jdou vhod - oni ale vlastně nikdy nechodí vhod - a hned je bez varování najdete, jak se vám rozvalují v posteli, zevlují někde v koutě, či ti nejdrzejší se vám kliďánko zabydlí rovnou ve vaně. Nejčastěji je však najdete, jak prohledávají spíž, taky aby ne, jsou to přece ukázkové, klasické případy a kam by asi takový klasický, ukázkový případ mohl strčit hlavu ze všeho nejdřív, že?

Nebo tenhle. Určitě to znáte, zrovna nutně potřebujete na záchod, otevřete dveře, a v ten moment zjistíte, že už vás někdo předběhl. Sedí si tam rozvalený a kouká na vás asi stejně tak vyjeveně jako vy na něj. Řeknu vám, nebývá to příjemný pohled, snad jen ti otrlejší to přejdou bez ohlušujícího řevu a bezhlavého úprku do bezpečí.

A tak jsem se seznámila s Evženem. Musím se přiznat, že jsem podobné jedince až do nedávna opravdu nesnášela. K ničemu nejsou, dělají nepořádek a nikdy vám s ničím nepomůžou. No jo, abych jim nekřivdila, tak občas teda zlikvidují nějaký ten hmyz, který jim otravně bzučí kolem hlavy tak dlouho, až se naštvou a jednoduchým lstivým chvatem ho znehybní. To je ale asi tak jediné, čím čas od času přispívají k hladkému chodu domácnosti.

Když jsem však poprvé potkala Evžena, bylo to trochu jiné, pocítila jsem k němu jistý vztah. Tak dobře, asi jsem nebyla úplně nadšená z toho, že mi okupuje záchod zrovna ve chvíli, kdy bych jej docela ráda okupovala já. A vlastně, kdo ho sem zval, že se nám tady tak drze zabydlel?! Samozvanec jeden samozvaný! Nicméně po počátečním šoku - vyděšený křik se nekonal, zasekl se někde v okolí hlasivek a najednou nemohl dál - jsem si řekla, ale však on se zase za čas ztratí, jako všichni ti ostatní. Vždycky nakonec odešli. Nikdo u nás nevydrží dlouho.

Když se mi ale zazdálo, že už na tom záchodě nějak moc vysedává, a pokusila jsem se ho odtamtud vyhnat, zpanikařil, chudák. Asi se vyděsil ještě víc, než se obvykle děsím já, když doma potkám cizího vetřelce. Ten tajtrlík vám začal pobíhat po celém záchodě jako nějaké třeštiprdlo a, světe div se, dokázal mě tím rozesmát! To se mi ještě nikdy nestalo. A pořád se nějak nemohl rozhodnout, jestli se zašije někam do kouta a bude tam se mnou (což mě zrovna moc nebralo, ale vysvětlujte jim to), nebo jestli se pokusí prosvištět okolo mě a zmizet v nejbližších otevřených dveřích (čemuž jsem po pravdě taky nebyla moc nakloněná, protože náš záchod se nachází v docela uzounké místnosti, a svištět okolo mě, to teda ani náhodou). Nakonec se přece uklidnil, tedy v tom smyslu že už se nesnažil v panice utopit v záchodové míse, či se sebevražedně vrhnout do odtoku v umyvadle, teď se chudák třásl zalezlý někde za záchodem a já mu zle pohrozila, že jestli se jen hne a bude na mě nevhodně zírat, naštvu se a šlápnu mu na nohu, a vážně mi bude jedno na kterou!

Výhružka zabrala. Toho dne už jsem ho neviděla. A věřte nebo ne, skoro mi to bylo i líto. Dokonce jsem tomu třeštiprdlu chtě nechtě musela dát i jméno. Nepředstavil se, no. Takový nezdvořák! Vecpe se vám do bytu, nepozván, ani ruku vám nepodá - i když po pravdě, s někým takovým bych si asi nechtěla potřást rukou ani ve snu, říkejme tomu noční můra. Nu což. Oslovujme a volejme ho prostě Evžen. "Vítej mezi námi, Evžene." (- sborově). Když s námi chce bydlet, bude si na přezdívku muset zvyknout.

A další den jsem se s Evženem na záchodě potkala zase. On tam snad strávil celou noc! To tedy musely být zažívací potíže, to vám povím. Asi bych ho příště neměla tolik strašit, že mu šlápnu na nohu, zřejmě ho to příliš vyděsilo a celou noc ... však víte, co tam asi tentočkoval. Chudák malý Evžen. Třásl se za odpadkovým košem, až se mu nohy komíhaly. Tak jsem se k němu naklonila, že ho aspoň pozdravím. Malinko povylezl. Laškovně jsem po něm foukla, ale po probdělé noci toho na něj asi bylo příliš. Vystrašeně se odsunul zpět do závětří.

Bohužel, ten den se k nám do domu přistěhoval i Evženův kamarád Květoslav. Byl to snad ten nejodpornější a nejvyhublejší Květoslav s dlouhýma nohama, jakého jsem kdy viděla. Doufám, že mi nebudete vyčítat, co jsem byla nucena udělat. Když už jsme měli doma nastěhovaného Evžena, nemohli jsme si dalšího strávníka dovolit. Musela jsem ubohého Květoslava nemilosrdně zabít. Holýma rukama to nešlo, to dá rozum. Tak jsem na něj vzala knížku a několika ranami jsem jej rozmlátila na kaši. Na zdi po tom incidentu zůstala nepěkná skvrna.

Evžen mi to neodpustil. Od té doby se mnou nemluví. Vlastně jsem ho už dlouho ani nezahlédla. Možná že se v nestřeženém okamžiku vyplížil ze záchodu a zmizel neznámo kde. Tímto bych se mu tedy chtěla upřímně omluvit, protože nevím, jestli se s ním ještě vůbec někdy shledám. Snad si to jednou přečte.

Promiň, Evžene, ale dalšího pavouka už v domě prostě nechci!

Kapitola 1.

9. prosince 2011 v 17:24 | Jehane
Kdesi v dálce, tam, kde se nížiny Knížectví dotýkají obzoru, se rodilo nové slunce. Mladá dívka se právě probouzela ze sna. Byl podivně propletený všemožnými obrazy a zmatený. Jediné, na co si dokázala vzpomenout, byla spousta lidí bez tváří a jeden člověk, který tvář měl. Na tu se však dívka nebyla schopná rozpomenout. A pak, jako by se snažila někam prchat, až najednou nebylo kam. Někdo ji pronásledoval, cítila se jako liška štvaná loveckým psem, a když už všude byly jen skály a srázy, roztáhla prostě křídla a letěla dolů. Najednou zjistila, že už nedokáže křídly mávat a řítila se k zemi. Vzápětí se všechno pokrylo ledem a sněhem a ona dopadla na zamrzlou řeku. Led začal praskat a zaléval se mrazivě studenou vodou…

Pak se všechno někam vytratilo a ona se s trhnutím probudila. Sen ještě na maličký okamžik přetrval do skutečnosti, až se konečně rozplynul docela v zapomnění. Zůstal jen podivný neklid, jak už to po zmatených snech bývá. Dívka bezstarostně pokrčila rameny a protáhla se, v duchu nad tím mávla rukou. Zase jeden z těch divných snů, čas od času se lidem zdávají, ale nestojí za povšimnutí. Neskrývají žádný zvláštní význam, nenesou poselství, snad jen střípky vzpomínek.
Vedle její postele se neklidně zavrtěla bílá, chundelatá koule a s tichým vyštěknutím zívla. Dívka natáhla ruku a podrbala zvíře za ušima. Vzápětí odhodila přikrývky, sebrala z truhly pod oknem lehký pléd a vyběhla ze dveří. Na dvorku se otočila.

"No tak poběž, Vlčku, poběž!" Zatleskala rukama, a aniž by na svého čtyřnohého společníka počkala, rozběhla se k nedalekému kopci, kterému tady lidé říkali Kleť pro jeho zvláštně holý vrcholek. Všechny okolní kopce byly ukryté v zeleni stromů nebo alespoň keřů, ale na Kleti se uchytil jen vřes, mechy a tráva.

Pod stromy sem tam roztroušenými po okolí ještě vládlo temné šero a kolem kopce se povalovala jemná ranní mlha, která se zvolna měnila v kapičky vody usedající do trávy a studící do bosých nohou. Ale dívce něco takového nemohlo vadit. Brzy se zahřála během a i pléd už si sundala z ramen a uvázala kolem pasu. Bílý vlk běžící dívku dohnal hned vzápětí a teď jí lehce klusal vedle nohy. Do kopce oba zvolnili.

Vrchol Kletě se vypínal jen kousek nad hranici mlhy. Dívka a vlk na malou plošinku na vrcholku kopce doběhli právě ve chvíli, kdy první paprsky ranního slunce ozářily široké údolí vedoucí k Jižníku. Dívka přimhouřila oči. Veliké, zářivé slunce ji oslepovalo, ale také už začínalo hřát. Zdvihla ruce k nebi, chvíli tak stála a najednou se několikrát divoce zatočila dokola, zavýskala a smála se, jako nějaká víla nebo divoženka, až se její dlouhé vlasy v pramíncích uvolňovaly z jednoduchého copu, který si každý večer zaplétala. A sukně noční košile vířila a vlála okolo jejích kotníků. Vlk na slunce několikrát zaštěkal a zavrtěl dlouhým ohonem. Dívka se přestala točit a ruce pomalu spustila k zemi. Bylo tady další nádherné ráno a ona byla šťastná. Nové slunce jí připomnělo písničku, kterou jako malá často slýchávala.
Mezi zuby si pískala skotačivý popěvek a zadívala se daleko přes hluboké lesy po její levé ruce. Vedla jimi kupecká Jantarová stezka, jediná cesta k severním panstvím. Dál na sever, ztraceny v lesích, se vypínaly Mrtvé hory, jejichž nejvyšší štíty teď zářily směsicí zlaté a ohnivě oranžové barvy. A v místech, kde začínal les, se třepotala vlajka rudá jako liščí ohon. Dívčiny oči při tom pohledu malinko potemněly, zachvěla se očekáváním. Dnes znova jako už tolikrát.

Dívka z kopce scházela pomalu, vlk se jí stále držel po boku. Nikam nepospíchali, nic je nehonilo. Den teprve začal, spěchat bude, až vyjedou jižničtí kupci, teď ne. Občas se dívka sehnula, aby utrhla pár květů. Někdy jí do ruky vklouzl zvonek, někdy kopretina nebo lnice. O kousek dál rostla chrpa a pod kopcem se plazil červený had vlčích máků. Květiny skládala do kytice a nakonec stonky převázala několika tuhými stébly ostřice. Tak pomalu došla až k drobné plané jabloni, sotva o málo vyšší než byla ona sama, vysadila ji tady teprve před čtyřmi lety. Tady, pod jabloní a tymiánovým keříkem odpočívala dívčina stařičká učitelka, vychovatelka a přítelkyně. Její oči už se dávno dívaly do jiných světů, nohy kráčely po jiných zemích. Dívka poklekla na zem, naposledy přivoněla ke kytici, měla zvláštní, jemně zemitou vůni, a s úctou ji položila na hrob.

Najednou Vlček ostře vyštěkl, celý se nahrbil a vyrazil k chalupě.

"Vlčku! Co to je!" okřikla vlka dívka.
Zvíře na její volání nedbalo, tak se rozběhla za ním. V půli cesty, jen co byla chalupa na dohled, se prudce zarazila. Cestou od Jižníku přijížděli čtyři jezdci na koních. Uviděli ji. Nebyl to nikdo, koho by znala. Něco jí říkalo, že by měla rychle utéct a schovat se.

A ona ten hlas poslechla. V mžiku se otočila na patě a uháněla pryč rychle jako laň. Jako zimní vítr. Jako zvířátko, které má v patách dravce. Nedaleko byl malý lesík, stromy tam rostly hustě vedle sebe. Snad se jí podaří vylézt na strom dřív, než ji jezdci dohoní. Projedou okolo a pojedou dál, než jim konečně dojde, že ztratili stopu. Ona už mezitím bude prchat opačným směrem, k jeskyním v kopcích. Ještě pár kroků…

Těsně za zády uslyšela dusot koňských kopyt. Jen ještě několik kroků … Lesík se najednou zdál tak vzdálený jako samotný konec světa. Věděla, že nemá šanci, ale možná, že…

Kůň se zničehonic objevil přímo před ní, málem mu vběhla pod kopyta. Jezdec zvíře obratně stočil tak, aby jí zahradil cestu. Dívka už nestačila zastavit a vrazila koni do boku. Svalila se na zem, praštila se do hlavy a chvíli omráčená zůstala ležet. Celý svět se s ní točil.

Když se vzpamatovala, zjistila, že koně už kolem ní stačili udělat kruh. I kdyby chtěla, teď už neměla kam utéct. Pomalu se zvedala ze země. Vedle ní stál její věrný Vlček. Jeho vrčení připomínalo kameny padající ze srázu dolů do rokle. Žádný rozumný člověk, který si cení svého života, by nepoměřoval své síly s jeho tesáky. Položila mu ruku na hlavu.

"Jen klid, Vlčku, klid" mírnila rozzuřené zvíře.

Nechtěla, aby ho zranili nebo dokonce zabili. Teprve až teď si mohla muže pořádně prohlédnout. Všichni byli oblečeni ve vojenském stejnokroji, tmavé nohavice, vysoké kožené boty, lněnou halenu a přes ni hnědou tuniku přepásanou páskem stejné barvy. Bylo však něco zvláštního, skoro až vznešeného v celém jejich vystupování. Určitě to nebyli jen obyčejní, bezvýznamní rytíři. Každý z nich měl na zádech tuniky vyšitý obrazec, bezpochyby erb svého rodu.

Dívali se na ni téměř pohrdavým pohledem, rozcuchaná, bosá divoženka. Vůbec se nepodobala dámám, které byli zvyklí vídat u dvora. Oni, velcí pánové. Ona, obyčejná poddaná. Bylo pod jejich úroveň stýkat se s takovými. Zřejmě však nebyli natolik vysoce postavení, aby mohli odmítnout příkaz. Nebo v tom snad mohlo být ještě něco jiného?

"Ty! Jsi zdejší vračarice?"

Aha tak o tohle jim šlo. Co teď? Má zapírat? Věděla, jak se dnes lidé na vračarice dívají, říkají, že jsou to čarodějnice spojené s všelijakými běsy a démony, obklopené temnými silami. Bojí se jich, nedůvěřují jim. Kdysi to bývalo jiné. Na druhou stranu, kdyby zapírala, mohli by prohledat její chalupu a vyšlo by to najevo, stejně jako kdyby se přiznala hned.

"Ano, jsem zdejší vračarice a řekla bych, že jediná v celém širém okolí." Vzdorovitě vysunula bradu a hrdě se napřímila.
"Pojedeš s námi." Oznámil jí jezdec, jako by šlo o něco běžného, jako by jí jen říkal, že má donést vodu pro jeho koně.
"Nikam nepojedu", odporovala dívka tvrdohlavě.
"Buď půjdeš po dobrém, nebo po zlém. Budeš-li dále odporovat, zapálíme ti chalupu."

Už se jí z hrdla dral vzteklý a zároveň zoufalý výkřik, ale včas jej zadržela. Byla zvyklá nedávat najevo své pocity. Ale toto už bylo skoro příliš. To přece nemohli udělat, byl to její jediný domov. Kam jinam by šla? Vlček se rozštěkal a výhružně na jezdce cenil své dlouhé vybělené tesáky. Srst za krkem se mu naježila netrpělivostí.

"Drž si to zvíře" poručil jí vůdce malé družiny a rukou se dotkl loveckého nože, který měl zastrčený v koženém pouzdře za pasem. Dívka zvíře pohladila po hlavě a to se nepatrně stáhlo.
"Náš velitel je zle raněný, musíš ho vyléčit" ozval se jiný rytíř už poněkud mírnějším tónem.
"Dobrá tedy, co jiného mi zbývá" vzdala to. "Ale musím si zabalit věci, které s sebou budu potřebovat" oznámila jezdci, který s ní prvně mluvil.

Muži ji doprovodili k chalupě, dovnitř ale nešli. Vlček se posadil do dveří a ostražitě pozoroval muže rozestoupené kolem domu. Stále tlumeně vrčel. Dívka mezitím probírala své zásoby sušených bylin. Ten muž je zraněný, říkal jeden z nich. Co tedy bude potřebovat? Nejdříve se převlékla. Zabalila si pár kousků oblečení. Potom ze šňůry natažené podél celé jedné zdi mezi trámy odřízla svazky heřmánku, meduňky a tymiánu. Z drobné dřevěné krabičky vrbové kůry uložené v truhle pod oknem odebrala celou polovinu obsahu. Bude potřebovat taky šalvěj, jitrocel, kontryhel a mátu, ale ty bude muset najít někde cestou, nejlépe pomáhají, když jsou čerstvé. Každý svazeček bylin zabalila do plátna a pečlivě je srovnala do široké kabely.

Chvíli uvažovala nad vzácnou knihou o moci rostlin, ale nakonec ji nechala schovanou, kde byla. Co potřebovala o rostlinách a léčení vědět, to už dávno zjistila sama. A pokud uslyší zvony, stejně nebude moci nic udělat. Třeba je ten člověk smrtelně raněn, zadoufala. Nebyla od přírody zlá, kdysi by nepřála nikomu nic zlého, takovou, jaká dnes byla, z ní udělali lidé a jejich nenávist, nechtěla zpátky mezi ně.

Z toho pomyšlení se jí dělalo až zle. Lidé jí nikdy nepřáli nic dobrého stejně jako její matce, kterou zabili. Nikomu by se nechtělo tam, kde ho nemají rádi, kde ho nepřivítají, kde jím budou opovrhovat. Jen ho uzdrav a běž, nejsme ti nic dlužni.

Ještě na odchodu si vzpomněla, že by měla dát vědět, kde je, kdyby ji tady někdo hledal. Rychle načmárala pár slov na kus pergamenu a nechala jej ležet na stole. "Odvádějí mě na Jižník." S pochmurnými myšlenkami a čelem plným stínů vyšla před dům. Velitel rytířské družiny se na ni pátravě zadíval. Něco ve výrazu jejího obličeje se mu nezamlouvalo. Hrubě ji chytil za ruku a přitáhl k sobě.

"Ať tě ani nenapadne našeho velitele otrávit, uhranout nebo mu jakkoli jinak ublížit. Je ti to jasné?" poslední slova odděloval jedno po druhém, snad proto, aby do posledního písmene pochopila, že musí poslechnout. "Pokud velitel pod tvou péčí zemře, jeho pohřební obřad bude tvým rozsudkem smrti. Jižnický pán tě nechá upálit jako čarodějnici, jíž beztak jsi."

Dívka se snažila nedat najevo hrůzu, která ji najednou zcela ovládla. Nemohla poručit zvonům, stejně jako nemohla přikázat duši umírajícího, aby zůstala v těle a neodcházela tam, odkud už se nevrací. Pokud měl zemřít, nemohla pro něj nic udělat. Sama však také nechtěla zemřít, zvláště ne na hranici. Nikdy nikoho neviděla takto umírat, ale dokázala si představit, že je to nesnesitelně strašné. Z děsivých úvah ji vytrhl hlas muže, který dosud stál vedle ní.

"Tak slyšíš? Máš vlastního koně?" Zřejmě se jí ptal už podruhé.
"A-a-ano mám" zakoktala se ubohá dívka.
"No tak si ho osedlej a přiveď. A pohni sebou. Však víš, na čem teď závisí tvůj bídný život" připomněl jí netrpělivě. Jeho velitel pro něj byl zřejmě velice důležitá osoba.

Dívka se konečně pohnula a došla si pro svého hřebečka. Jmenoval se Sivák, malý šedák s mohutnou hrudí, houževnatý koník s huňatou hřívou a krátkými, silnými nohami. Takoví vyrůstají jenom v horách. Jezdci se vyhoupli do sedel vlastních koní, vznešených, lehkonohých. Ti by v horách neměli šanci, na první sutině by uklouzli a zlámali si nohy.

"Podej mi své otěže" rozkázal muž, který skupince velel. Věděl, že by se i přes všechny hrozby mohla pokusit o útěk. To nemohl připustit. Jižnický pán by nebyl nadšen a kníže, ten teprv ne. Vždyť zraněný rytíř byl jeho oblíbencem.

Necelé dva dny rychlé jízdy je dělily od hrádku Jižníku. Dorazili druhého dne těsně po soumraku. Už je čekali. Ze dveří lemovaných umně tesaným kamenným portálem vyšel muž oblečený do na první pohled drahého roucha, dnes oblékl halenu z volné, vzdušné látky, vybělené do odstínu právě rozvitých lilií, kabátec, který ruce některé šikovné švadleny umně krumplovaly silnou zlatou nití, a nohavice z jemné kůže. V dívce se vzedmula vlna hněvu, téměř nenávisti. Toho muže znala, jmenoval se Radim. Setkali se několikrát, kdysi dávno, to ještě byla malé dítě a on panoval na Březu. To on je teď pánem na Jižníku! Hněvivě sevřela čelisti a napřímila se. K tomuto muži není povinována žádnou úctou, nezaslouží si ji, nemá na ni právo. A nemá právo ani na Jižník. Jak jen mohl, zrádce! Muž dívku nepoznal. Od dob, co ji viděl naposled, se hodně změnila, vyrostla, zesílila. Vypadala docela jinak, než před lety, když byla ještě malou holčičkou, když ještě bývala někým docela jiným.

"Ty jsi tedy vračarice, co žije v lesích nad Jižníkem?" divil se, obočí měl tázavě zdvižené, hlavu nakloněnou vpravo. Dívka se nenamáhala s odpovědí.
"Měl jsem pocit, že zdejší vračarice je stará a šeredná" zasmál se, měl příjemný, melodický hlas. "Šla dobrovolně?" tázal se svých mužů.
"Ne, pane, museli jsme ji přivést pod pohrůžkou. Udělali jsme to, jak jsi poručil" podal hlášení tázaný rytíř.

Muž se zadíval na vračarici stojící před ním. "Pak tedy víš, že jestli neuzdravíš jednoho z nejlepších knížecích rytířů, skončíš na hranici" oznámil jí věcným tónem, jako by jí jen vykládal, co měl předešlého dne k obědu. "Když zemře, potom nebudu mít nikoho, kdo by mi pochytal ty zatracené lapky v lesích kolem Jantarové stezky, tak se snaž, hm?"
V dívce zatrnulo. Tak on chce zničit zbojníky z lesů! Bude muset zjistit víc a najít nějaký způsob, jak je varovat. Pustí se do léčení toho rytíře, mezitím bude poslouchat a vyzvídat, zjistí, co mají přesně v úmyslu a potom uteče. Prozatím musí získat čas.

"Odveďte ji do komnat rytíře Radovana!" přikázal muž. "A před dveře postavte stráž, ať tu lasičku nenapadne utíkat" dodal tichým, zlověstným hlasem. Nemohl si dovolit jakkoli ohrozit Radovanův život. Nesměl připustit, aby ztratil přízeň knížete. Toto byla velice ošemetná záležitost, byl si ovšem jistý, že pokud vračarice nebude mít žádné vyhlídky na útěk a bude-li zde pod pohrůžkou, že za nezdar zaplatí kromě rytířova také vlastním životem, knížecí velitel se ze svých zranění zdárně vyléčí. Vždyť od nepaměti se věřilo, že vračarice mají až nadpřirozené léčitelské schopnosti.
Vlček stojící po boku své paní celou dobu tlumeně vrčel, jako jarní bouřka. Teď vrčení zesílilo.

"Čí to je zvíře" zeptal se ostře pan Radim.
"Ten vlk je tu se mnou" odpověděla dívka neohroženě. "A zůstane se mnou" dodala.
Jižnický pán zřejmě nečekal takovou odvahu u dívky, které před chvílí hrozil smrtí. V jejím pohledu byla nečekaná síla. "Jakmile se mi znelíbí, dám ho odpravit" vmetl jí do tváře a odkráčel do domu.

Když dívka vcházela do předpokoje rytířovy komnaty postrkována kopím strážného, který ji doprovázel, právě se od lůžka nemocného zvedaly dvě starší ženy a jedna docela mladá dívka. Rychle se chytaly za amulety, kterými měly hojně ověšený krk, a mumlaly při tom jakási zaříkadla, která je měla chránit před uhranutím čarodějnice. Zle se na dívku dívaly a procházely kolem ní velikým obloukem. Poté na svůj věk poměrně čile proběhly otevřenými dveřmi a s úlevou zmizely z dusivé přítomnosti obávané čarodějky. Dívka jen zaslechla pár slov, které si mezi sebou při odchodu vyměnily, něco jako: ubohý mladík, aby ho tak ta čarodějnice očarovala a uhranula, ukradne mu duši a uvrhne ho do svého otroctví… Časy se od dob dívčina dětství změnily ještě víc, než si myslela. Příliš se jí to však nedotklo. Byla na urážky od lidí zvyklá.
Občas, když potřebovala něco ve vesnici, což se stávalo jen párkrát do roka, nebo když ji odněkud zavolali na pomoc k časnému porodu nebo k těžkým nemocem a zraněním, pokaždé se setkávala s ustrašenými nebo dokonce s nenávistnými pohledy. Lidem, ať už mladým nebo starým, kteří zjistili, že je dívka vračarice, okamžitě ruce vylétaly k amuletům a škapulířům zavěšeným na krku. Kdysi to bývalo jinak, ale dívka věděla, že ty časy už dávno minuly a nemá cenu doufat, že se vrátí. S postupem času jí odmítavé chování a nadávky přestávaly vadit, přestali ji zajímat lidé, přestala se snažit zapadnout mezi ně. Byla jiná, byla vračarice. Uměla léčit, slyšela zvony. Vždycky taková bude, nepřizpůsobí se. Nyní už jí zbyl jen jediný cíl - zničit život těm, kdo se zasloužili o zničení její rodiny. A potom, co bude potom? Bude vůbec něco? Má pro ni budoucnost nějaký význam? Nejlepší je nic nečekat, jen žít ze dne na den. A přežít.

Teď se však musela plně soustředit na svou práci. Jednou byla vračarice, tak se musela postarat o nemocného, který u ní hledal pomoc. Zatraceně! Nikdo nezmění to, kým je, byť by třeba stokrát chtěl. Prošla předpokojem a pomalým krokem vstoupila do komnaty raněného muže.

Komnata byla prostorná, ve stěně proti vstupu bylo okno tvořené dvěma oblouky, které zdobily jemné ornamenty vytvořené mistrnou rukou kameníka, uprostřed okno předěloval sloupek se zdobenými hlavicemi. Díky oknu byl v místnosti dostatek světla i čerstvého vzduchu. Stěny byly pokryty krásnými koberci, tkanými obrazy a nástěnnými malbami. Pak tam bylo několik truhlic, většinou cenné kousky, stolek z tmavého dřeva, které bylo v těchto lesích opravdovou vzácností, a tři křesla potažená zeleným sametem, vystlaná barevnými polštářky. V jednom rohu byla dvířka vedoucí do místnůstky s vanou a ozdobným umyvadlem. Dominantou celé komnaty však byla postel, na první pohled velice pohodlná, se spoustou polštářů, v rozích ji zdobily čtyři sloupky nesoucí jakýsi baldachýn tvořící nad lůžkem okrasnou stříšku.

Teď konečně si dívka všimla také nemocného. Byl zabalen do spousty přikrývek, jediné, co z něj šlo vidět, byla hlava. Kdyby jeho tvář byla tváří sochy, mohla by říct, že její rysy byly hrubě vytesané. Jemně vystouplé lícní kosti, hranatá čelist rámovaná několikadenním strništěm a široký nos mohly na první pohled budit dojem tvrdého muže. Ovšem ve spánku jeho tvář vypadala pokojně a klidně. Nebyl to ten typ, který by se líbil na první pohled, ale přesto ji, nechtě, jakýmsi zvláštním způsobem zaujal. Snad svou bezbranností, snad něčím neuchopitelným, zvláštním pocitem, který ji náhle zaplavil.

Tak toto je ten velký, obávaný rytíř, knížecí oblíbenec, vůdce knížecí jízdy. Toto je ten, který přišel, aby zničil postrach lesů nad Jižníkem, lid, který se jí kdysi ujal. Nebyl to jen jejich nepřítel, byl také nepřítelem jejím. A ona teď musela toho člověka za každou cenu vyléčit. Svou nenávist musela zatížit kamenem v nejzazších hlubinách svého srdce. Alespoň prozatím.

Posadila se na kraj lůžka a jemně položila svou dlaň na rytířovo rozpálené čelo. Přivřela oči a poslouchala. Nezaslechla náhodou někde v dálce jemný zvuk zvonů? Pokud ano, tak jej okamžitě odvál vítr někam pryč, zvuk odletěl do dálky a pak už bylo jen ticho přerušované jejím sotva slyšitelným dechem a rytířovými pomalými, namáhavými nádechy.

Bude žít. Věděla to, nepotřebovala jen doufat v uzdravení. V tom většinou spočívala výhoda toho být vračarice. Nemusela lidi okolo uklidňovat falešnými smyšlenkami: nebojte, však on se snad uzdraví, přece je to silný mladík … ale potají šeptat matce, ať si raději sedne a pro jistotu ten pohřební kabátec ušije. Ne, ona věděla. Věděla, že se uzdraví, ani to nebude trvat příliš dlouho. Zase vezme do ruky meč jako dřív. A potom se setkají, ona a on, a budou stát proti sobě. A až se střetnou, jeden z nich bude muset navždy odejít. Žít může jen jeden z nich, protože stojí proti sobě na opačných březích řeky - jeden se utopí, aby druhý mohl přejít po jeho hlavě jako po bezpečném kameni.

První, co dívka udělala, bylo, že rázně odhodila většinu přikrývek, kterými byl nemocný obalen, jako by byl v kukle. Potřebovala si prohlédnout jeho rány. Nikdo se neobtěžoval říct jí, co se vlastně stalo. Snad měli pocit, že je opravdová čarodějka, která vidí do minulosti i budoucnosti, která čte z letu ptáků nebo lístků padajících ze stromů a nepotřebuje rady obyčejných smrtelníků.

Podle toho, co zjistila, byla nejhorší zranění dvě - na několikrát zlomené předloktí, hluboká rána pod žebry, která vypadala, jako by ho nabralo na rohy nějaké divoké zvíře. A potom spousta pohmožděnin, nějaká ta zlomená žebra a sedřená kůže na spánku a na rukách. Zlomená ruka byla pod dlahou ze silné borové kůry a pevných dřívek špatně narovnaná, nepěkně oteklá a rána v boku se zanítila. Byla opravdu hluboká, zřejmě ztratil hodně krve a to ho příliš vysílilo, takže ze zanícené rány dostal horečku, která jej oslabovala ještě víc. Začarovaný kruh! To nebyl příliš slibný začátek. Mladá léčitelka se rozhodla, že polámaných žeber a pohmožděnin si nebude všímat. Pokud se mladík nebude příliš hýbat, což zatím rozhodně nehrozilo, zahojí se to samo. Vzhledem k tomu, že dýchal více méně bez obtíží, usuzovala, že žádné žebro neporanilo plíce. Takže jediné, co teď bylo nutné udělat, bylo vyčistit zanícenou ránu, napravit ruku a zmírnit horečku.

Rozhlédla se po komnatě. Hledala džbánek s vodou, kotlík a ohniště. Potřebovala udělat silné odvary z léčivých bylin a připravit masti. Ale zdálo se, že nic takového se v místnosti nenachází. A stěží ji nechají běhat po hradě, aby si mohla potřebné nástroje obstarat sama. Přešla místnost i předpokoj a rázně otevřela dveře. Strážný před vchodem na ni namířil dlouhý bodák.

"Potřebuji někoho k ruce" spustila na něj dívka.
"Zalez zpátky a věnuj se svému řemeslu, čarodějnice" obořil se na ni strážný. Očividně jí nevěřil, možná se bál, protože nevěděl, co od ní může čekat.
"Nemůžu ho léčit, když si nemám kde ohřát vodu na odvary. Ale jestli chceš, můžu si to všechno vyčarovat a zároveň tě při jednom zaklít" tajemně se na něj usmála. Věděla, že tento pohled na hloupé, pověrčivé lidi zabírá.
"Zalez zpátky" obořil se na ni znova strážný a zahnal ji nebezpečně ostrou špicí bodce dovnitř.

Jen co za ní zapadly dveře, uslyšela, jak v mohutném zámku rachotí klíč. Úžasné, takže mě tady rovnou zamknou, pomyslela si. V lidech se prostě nevyznala. Pokaždé ji něčím překvapili. Anebo ten strážný nebyl až tak hloupý, jak se na první pohled zdál. Vrátila se k nemocnému. V místnosti s koupací kádí přece jen našla trochu vody. Přinesla ji. Sundala dlahu z rytířovy polámané ruky a jemně ji omyla. Poté ji prohmatala zkušenými prsty a tu a tam jemně nebo silněji zatlačila tak, aby kosti zapadly na správné místo. Teď bylo nutné ruku znovu zpevnit.

Když nově připevněnou dlahu omotávala pruhy plátna, v předpokoji se otevřely dveře. Okamžitě se zase zavřely a strážný zamkl, ale dívka věděla, že ve vedlejší místnosti někdo je. Vlček tlumeně zavrčel. Někdo, kdo váhá, kdo se bojí k ní přiblížit. Měla chuť nechat nezvaného hosta tak jak je, ale nutně potřebovala někoho, kdo by se mohl pohybovat po hradě, nemohla odmítnout nabízenou příležitost.

"Pojď dál" vyzvala neznámého. Do místnosti váhavým krokem vstoupila mladá dívka, mladší než léčitelka. Měla temně zlaté vlasy, takovou barvu mívá med včel, které sbírají pyl z kvítků na horských, sluncem prozářených loukách hned vedle stínů lesů. K zemi klopila plaché oči, byla zvláštně hezká a bledá pleť jí dávala křehký výraz. Její šaty byly navzdory vzhledu docela prosté.
"Co tady děláš?" zajímalo léčitelku. "Poslali tě sem, abys vyzvídala? Nebo abys mě snad hlídala, jestli mu náhodou neubližuju?" dívčin hlas zněl těžko skrývaným pohrdáním.
Mladá rusovláska však jen zavrtěla hlavou.
"Nebo je snad ten nemocný tvůj milý?" Tentokrát neznámá zvedla hlavu a zavrtěla jí ještě důrazněji.
"Ne, ne to není." V jejích očích se objevil hluboký smutek, snažila se jej skrýt, ostatně jako se snažila skrýt všechny své pocity. Ale příliš se jí to nedařilo.
"Proč tady tedy jsi?" nedala se starší dívka odradit, přesto však její hlas prochvívala rozmrzelá netrpělivost.
"Že prý jsem divná a budu se k tobě hodit" vysoukala ze sebe tiše tázaná a o krok ucouvla.

Je jako vyplašené zvířátko, pomyslela si vračarice a vzpomněla si na svého Vlčka, který jí ležel u nohou. Nově příchozí jej nadále příliš nezajímala. Kdysi Vlčka našla ležet ve sněhu. Ještě byl malé štěně, vysílené hladem a zimou. Možná se zatoulal daleko od svých, možná mu matka zemřela. Dívka jej vzala do chalupy, kde bydlela se svou starou učitelkou. Několik dalších dní malé vyděšené zvíře jen sedělo v nejvzdálenějším koutě a nedůvěřivě svou zachránkyni pozoroval. Když se přiblížila, aby mu dala jídlo, snažil se zalézt ještě dál, schovat se, nebo ji kousnout. Až později pochopil, že mu chce pomoct.
"Rozhodně nemůžeš být divnější než já" poznamenala už trochu mírněji. Potřebovala spojence, ne vyděšené zvířátko, které se může kdykoliv obrátit proti ní jen proto, že neví, kdo je jeho přítelem.

Dívka odvrátila hlavu. Nic neříkala, jen se dívala do země. Léčitelku to začalo popouzet. Tak si mlč, podivná krásko. Upravila obvazy na zlámané ruce a dala se do odvazování plátna, kterým měl nemocný stažený bok. Rána potřebovala pořádně vymýt a přiložit obklad napuštěný odvarem ze šalvěje, heřmánku, tymiánu a jitrocele. Znovu se bezradně rozhlédla po místnosti. V krbu neleželo jediné polínko, v plechové konvici zbývala poslední troška vody - kdoví, jak dlouho už tam stála. S tím si nevystačí. A ta krasavice je naprosto k ničemu. Pořád tam jenom stojí a mlčí, sotva by dokázala nemocnému otřít čelo.

"Potřebuješ vodu?" ozvala se dívka nesměle.
Léčitelka na ni upřela pronikavý pohled. Že by se opět ve svém úsudku zmýlila? Ostatně vůbec by to nebylo poprvé.
"Ano, potřebuji vodu, hodně vody. A nejlépe také nějaké dříví do krbu a kotlík, ve kterém bych vodu mohla vařit. A možná také někoho, kdo se vyzná v bylinách a mohl by pro ně chodit ven na luka." Zajímalo ji, jak si s tím plachá dívka poradí.
"Říkali, že ti mám být k ruce" pokrčila rameny. Ještě stále vračarici příliš nedůvěřovala. "Pokusím se to všechno zařídit." Zaklepala na dveře, aby ji strážný pustil ven. Vysvětlila mu, co potřebuje, dveře se otevřely a zase zavřely.