Kapitola 2.

18. prosince 2011 v 13:14 | Jehane

Trvalo řadu dní, než se oběma dívkám společnými silami podařilo alespoň trochu srazit nemocnému horečku. Blouznil a mluvil a hrůzou křičel ze spaní, ale nikdy neřekl nic, co by dávalo aspoň trochu smysl. Spousta různých jmen, ale dívce žádné z nich nic neříkalo, zkomolená slova, věty, dokonce i povely koni a rytířům. Občas byl zpola při vědomí, ale nikdy ne docela. Vždycky, když upadl do neklidných snů a začal sebou na lůžku házet ze strany na stranu, převalovat se a mlátit kolem sebe rukama, oči hrůzou rozšířené, Hedvika si přisedla k němu a chytila jej za zápěstí, aby si neublížil. Jednou se po ní ohnal tak, že jí potom na tváři zůstala pořádná podlitina. Kdoví, koho v ní viděl. Lidé v tak vysokých horečkách vídají různé přeludy, prožívají znovu hrůzy, na které už dávno chtěli zapomenout, před očima zakalenýma nemocí se jim míhají příšery a netvoři, zlí lidé i rozlícená divá zvěř.

Mladá léčitelka to všechno znala, dokázala si představit, co rytíř prožívá. A i když z toho, že jej musí chtě nechtě ošetřovat, nebyla právě nadšená, znala své místo a věděla, že bude mnohem lépe rytíře vyléčit, než skončit život v plamenech. Sedávala tedy vedle něj a držela jej za neklidné ruce, hladila po rozpáleném čele, jako matka hladí své dítě, a otírala jej hadříkem namočeným ve studené vodě. A on na ni upíral veliké, smutné oči, na její tvář je upíral, a děs v těch očích pomalu vystřídal klid, až se víčka vyčerpáním zavřely a pěsti povolily křečovité sevření. Rytíř se nakonec vždy upokojil a nechal se dívčiným klidným hlasem ukolébat k hlubokému spánku. I odvary z heřmánku, šípkových plodů, meduňky a medu pozvolna konečně začínaly působit svým blahodárným, uzdravujícím účinkem.

"Doubravko, běž a svař ještě trochu heřmánku s meduňkou" požádala
vračarice dívku s medovými vlasy.
"Už to bude, jen co mu dovážu tu ruku. Vypadá to, že ta dlaha se bude moct brzy sundat", Doubravka se na starší dívku usmála.
"Jistě, konečně se to hojí. Ale dlaha na ruce bude muset zůstat až do doby, kdy budou kosti srostlé docela. Ty báby ze vsi tomu daly. Neumí ani narovnat zlámanou ruku" rozčilovala se léčitelka. "Ukaž, já už to dodělám, tak jen rychle běž" a vzala jí obvazy z ruky.

Docela se za tu dobu s Doubravkou sblížily. Když mladší děvče pochopilo, že jí dívka, které říkají vračarice, neublíží, zbavilo se ostychu a dokonce je začalo zajímat, co léčitelka dělá. Brzy se naučila připravovat odvary, kolik bylin a na jak dlouho nasypat do vařící nebo jen teplé vody...

Vračarice si pomyslela, že kdyby jednou měla mít žákyni, tak by měla být jako Doubravka, dívka ochotná a dychtivá všemu porozumět, ne se to jen slepě naučit. Teď se však musela opět věnovat nemocnému a ne přemýšlení o žákyni. Nejprve si přiložila dlaň na své čelo, chvíli ji tam podržela a pak ji jemně položila na čelo nemocnému. Pořád ještě jeho čelo bylo teplejší než její. Horečka nemocného stále připravovala o většinu sil, ale pomalu už začínala ustupovat. Možná rytíř konečně přestane blouznit. Od začátku věděla, že se uzdraví, ale stejně se jí ulevilo, když teď poznala, že je z nejhoršího venku.

Vstala, aby se trochu protáhla po dlouhém sezení, a prošla se k oknu. Venku byl krásný den, už žádný déšť jako posledních pět dní. Z lesů na obzoru se valil kouř, jako by hořely, ale to jen slunce z nich vysávalo vláhu. Pomyslela na domov. Tam daleko v kopcích, tam byla volná, mohla každé ráno vyběhnout na Kleť a vychutnávat si první zlaté paprsky v mlhavém rozednívání. Jak teď asi vypadá její bylinková zahrada? Bude samý plevel, některé z nových keříků jsou možná vyplavené a bude potřeba znovu je zasadit. Ale ona tam nebude, aby jim pomohla zpět do země, určitě uschnou a nebude z nich nic.

Zatracená práce! A ona odtud nesměla ani na krok. Nepouštěli ji z rytířových komnat, před dveřmi ve dne v noci stála bdělá stráž. Hlídali ji. Kdokoliv směl vejít i vyjít, ona ne. Ona musela zůstat, kde ji zavřeli, jako by byla vězeň. A vlastně jím byla. Posadila se do hlubokého kamenného výklenku okna. Zvenčí na ni dýchla vůně horkého dne. Uvnitř v komnatě bylo chladno. Hrádek se zatím ještě nestačil prohřát. A vlastně vždycky to tak bylo, co si pamatovala, vždy tam bylo o mnoho chladněji než venku.

A ze všeho nejvíc jí chyběl její kůň, Sivák, chyběly jí každodenní projížďky do lesů... Kdo se teď o něj asi stará? Nikdy by nepřenechala péči o svého věrného koně, poslední dárek od otce, někomu cizímu. Tady však neměla na výběr. Alespoň jí nechali Vlčka. Nedokázala si představit, jak osamělá by se asi cítila, bez věrné duše, svého erbovního zvířete. Ano, i ona kdysi nosívala erb, ale je to tak dávno... Přivřela oči a snažila se na nic nemyslet. Doubravka bude ještě nějakou dobu pryč, zatím se může v klidu přenést do svého vlastního světa, kde ji nic netíží.

Poslouchala zvuky běžného života dole pod zdí. Děvečky nosily do hradu čerstvou zeleninu, maso od hradního řezníka a ovoce ze sadů, štolbové vyváděli koně do výběhů a pořád někdo přijížděl a odjížděl...

Ale osamělá dívka vnímala spíš to, co se ukrývalo na pozadí všech těch lidských zvuků, které ji rozčilovaly a znervózňovaly. I příroda mluvila. Kdesi nedaleko, ukrytý v hluboké tmě listoví, cvrlikal pták, mohl to být sedmihlásek, ale třeba taky drozd nebo pěnkava. Jiný ptáček, ukrytý lidskému pohledu o něco dál, malému zpěvákovi odpovídal hlubším hlasem. Ti dva se překřikovali tak dlouho, dokud se neozvalo ostré zaržání a zoufalé zahrabání kopyt na hladkých kamenech nádvoří. Jakýsi štolba nebyl dost pozorný, držel koně příliš zkrátka a ten tak neměl prostor, aby se rozhlédl po zemi a zjistil, jestli někde nečíhá nebezpečí pro jeho okovaná kopyta. Klidný hlas a zkušená ruka jiného muže dokázaly zvíře nakonec zklidnit. Po chvíli se opět ozvali ptáci a bzukot mušky. A stromy. Nejvíc mluvily stromy. Dnešku vévodil jen jemný vánek, ale i ten dokázal zlehka rozechvít bohaté listové pláště majestátných korun. Šelestily malé trnky a šelestily drobné lísky, dokonce ani jeřáby se nedaly zahanbit a celý ševelící sbor doplňovaly hučením včel rozložité lípy.
"Kdo jsi?" tichý hlas zmožený únavou ji vyvolával z jejího snového světa.
Zase si uvědomovala, že sedí v okně a jednou rukou drbe Vlčka mezi ušima. Přenesla se zase zpět do komnaty, zpět k sobě a ke všem starostem, co ji tížily. Někdo rušil její klid. Uvědomila si, že nemocný se probral k vědomí. Tentokrát nemluvil v horečnatém blouznění, tentokrát na ni upíral živé oči plné zájmu, i když stále ještě lehce se lesknoucí horečkou, mluvil k ní.
"Kdo jsem?" mám spoustu jmen a téměř každé z nich je v ústech tvých lidí urážkou. "Jsem léčitelka, ta z prokletého lidu, spolčenec s temnými silami hor, divoženka z kopců či vračarice, chceš-li. A pokud se ti ani jedno z mých jmen nelíbí, můžeš vymyslet ještě jinou nadávku, kterou bys mne mohl urážet, vzácný pane."

Neušla mu jedovatost jejích slov, ani zápal s jakým je ze sebe chrlila. Jiní by se při těch slovech přikrčili nebo by alespoň sahali po amuletech a škapulířích zavěšených na krku, které je měli chránit před uřknutím a zlým pohledem. On však očima neuhnul. Ne, stále v nich měl tentýž zájem.

"To tys mě léčila? Pak se tedy uzdravím" zamumlal slabým hlasem. Nebyla to otázka, prosté konstatování. Spousta lidí věřila, že vračarice mají jakousi zázračnou léčitelskou moc, a možná ji opravdu měly. Ovšem vždy je obklopovala neproniknutelná rouška tajemna a lidé se jich často podvědomě báli.

"Jak se jmenuješ, dívko?" chtěl to vědět, z nějakého důvodu mu na tom záleželo. A vračarice to kdoví proč vycítila. I přesto však byla překvapená, když mu odpověď dala.
"Jsem Hedvika, vračarice z kopců za Jantarovou stezkou."
"Já jsem Radovan, velitel..."
"To vím" skočila mu dívka do řeči, "to jediné mi řekli. A taky mi řekli, že když tě nevyléčím, upálí mě jako čarodějnici."
"Tak tedy přece jsi čarodějnice?" nemocný na ni upřel tázavý pohled.
Dívka si nebyla jistá, jestli otázku myslel vážně. "Nevíš, co mluvíš, pane. Horečka ti zatemnila myšlenky." Mladík se snažil nadzvednout na lokti, ale dívka jej zatlačila zpět mezi polštáře.
"A nevstávej, dokud ti to nedovolím, ještě by sis znova ublížil!" nařídila mu nesmlouvavě.
Radovan si vyčerpaně přejel rukou po tváři. "Co se vlastně stalo?" únavou téměř šeptal.
"Nevím, nikdo tu se mnou nemluví, tedy s výjimkou Doubravky, jedné ze zdejších služek. Ale ani ona neví, co se přesně přihodilo", odsekla Hedvika.
"Byli jsme na lovu, pamatuji si, jak jsem zahlédl kance, byl to pořádný kousek... Ale dál už si na nic nevzpomínám. Je to k vzteku" zamumlal a několikrát zamrkal, aby udržel oči otevřené.
"Aha, mohla jsem si to myslet" poznamenala dívka kousavě, "nakonec za to, že mě tady drží jako vězně, může nerozvážnost několika mladíčků, co neumí ani uhnat kance."
Mladík se na ni dlouze zadíval a v očích se mu odrážela lítost, dost možná i opovržení. "Takže kdyby to záleželo na tobě, vůbec bys sem nejezdila. A já si vždycky myslel, že pečovat o nemocné je právě úkol léčitelů, je to přece jejich poslání, ale ty jím očividně pohrdáš." Ta slova jej zjevně stála spoustu sil. Vyčerpaně zavřel oči.

On sám věřil ve své poslání, věřil, že být rytířem knížecí jízdy je smysl jeho života. Zasvětil tomu celý svůj život. Od mládí vyrůstal na knížecím dvoře. Od okamžiku, kdy jako panoš dokázal udržet meč v ruce, se cvičil pod neustálým dohledem těch nejlepších šermířů, kteří už dlouhá léta budovali knížecí jízdu. Před šesti lety přísahal knížeti věrnost a vstoupil do jeho služeb. Několik tažení proti loupeživým rytířům, tlupám zbojníků a nájezdníkům ze vzdálených zemí potvrdilo jeho schopnosti, které kníže už nějakou dobu tušil. Kníže uměl lidi odhadovat i posuzovat. Dokázal bezpečně rozpoznat, kdo z lidí, kteří jej obklopují, budou dobrými spojenci, kdo se může stát hrozbou. A díky tomuto umění stále ještě byl u moci. Díky tomu stále ještě žil. Nezmýlil se ani v Radovanovi. Několik tažení a smrt dosavadního velitele knížecí jízdy rozhodlo o tom, kdo bude novým velitelem. A Radovan právě tomu zasvětil celý svůj život a věřil, že to je jeho poslání. Nedokázal pochopit, že by mohl existovat kovář nenávidějící výheň a kov, malíř nenávidějící plátno a barvy, léčitelka, která odmítá pomoc nemocnému.

Hedvika se zadívala nemocnému pevně do očí.
"Nic o mně nevíš. Netušíš, čím jsem si musela projít. Nesuď mě. Vzali mi rodiče, domov, vzali mi mě samotnou, odevšad mě vyháněli, hrozili mi, nadávali. Lidé pro mě neměli jediné dobré slovo. Už nikdy jsem se mezi ně nechtěla vrátit. Nesuď mě, protože člověk jako ty si něco takového nedokáže představit." Rty se jí nepěkně zkřivily a oči měla plné křivdy, kterou v sobě dlouhé roky živila, plné bolesti a ještě něčeho, ale to jediné dokázala skrýt dřív, než to vyšlo na povrch. V tu chvíli totiž v předsíni komnaty zavrzaly dveře.

Doubravka se vracela s odvarem z bylinek. Hedvika z kapsy v zástěře vytáhla malou lahvičku. Odlila trochu odvaru do poháru a přidala pár kapek bělavé tekutiny z lahvičky.

"Vypij to, bude se ti lépe spát" nařídila Radovanovi. Mladíkovi bylo tak zle, že lék bez odmlouvání vypil. Popravdě uvítal cokoliv, co ho zbaví té nepříjemné otupělosti, bolesti kloubů a hlavně těch rozpálených jehel, co ho bodají v hlavě. Netrvalo to ani několik minut a rytíř konečně upadl do spánku, který léčí.

"Tak, teď jej necháme pořádně odpočinout. Myslím, že horečka brzy začne slábnout a rytíři se budou pomalounku vracet síly" prohlásila léčitelka.
"Co bylo v té lahvičce, ze které jsi mu nakapala do poháru?" zajímalo Doubravku.
"To byl jen odvar z makové šťávy", prozradila Hedvika.
"A k čemu je maková šťáva dobrá?" mladší dívka byla zvědavá.
"Když se jí dá rozumné množství, uklidní a uspí. Ale když si jí člověk vezme hodně nebo vypije silný odvar, může vyvolat bludy. Je to jako bys měla sen, ale přitom nespíš, ten sen je všude okolo tebe a ty se jej nemůžeš zbavit. Zřídka jsou ty sny krásné, třebaže krásně začnou."
Doubravka chvíli přemýšlela nad tím, co právě vyslechla. Byla to bystrá dívka.
"Aha, takže při léčení nezáleží pouze na bylině, která na tu či onu nemoc pomáhá, ale taky na jejím množství? Chápu to správně?"
"Naprosto správně" pochválila ji starší dívka. "Pověz, líbilo by se ti - možná jednou, za pár let, jít ke mně do učení?" dívala se při tom Doubravce přímo do očí. Tentokrát to myslela zcela vážně, přestože nikdy nic takového nezamýšlela.
Dívka se zamyslela. "Vím, že to bude znít hloupě", začala váhavě, "a nechci se tě dotknout, ale raději ne. Copak nevíš, co se po kraji o vračaricích povídá?" Sklopila pohled k zemi a chvíli si jakoby prohlížela vlastní boty.
. "A teď vyprávěj o sobě" dloubla prstem Hedviku do ramene.
"Já?" divila se. "Co mám vyprávět?"
"Něco o sobě přece. Kromě toho, že jsi vračarice a přivedli tě z kopců, o tobě vůbec nic nevím" zlobila se dívka naoko.

Hedvika si nebyla jistá, na kolik dívce může důvěřovat. Za tu dobu, kterou strávila na Jižníku, jí v hlavě vyklíčilo jisté podezření ohledně hradního pána a měla pocit, že by nebylo dobré, kdyby se dozvěděl, kým dívka ve skutečnosti je, nebo alespoň kým bývala.
"Není toho moc a asi to nebude ani tak vzrušující, jak očekáváš, ale když to chceš slyšet, tak ti o sobě něco málo povím" svolila nakonec Hedvika. Rozhodla se, že raději malinko poupraví skutečnost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama