Kapitola 3.

28. prosince 2011 v 22:01 | Jehane
Byla jsem dcerou jednoho ne příliš významného zemana z usedlosti v kopcích za Jantarovou stezkou..." a z náhlého popudu jí řekla o tom, jak kdysi zemřel její otec. Vyprávěla podle slov své staré chůvy:


Tehdy, stejně jako dnes, se věřilo, že Mrtvé hory jsou prokleté a obývají je démoni a běsové. Nic tam neroste, jen holé skály, kamení a zase skály. Bílá Oskava horami sice protéká, ale vodu jim nedává. Proto je tam všechno mrtvé. A s mlhou, říká se, se temné bytosti z hor stěhují dolů do lesů v podhůří. Je jen velmi málo těch, kdo v mlhách prošli Jantarovou stezkou vinoucí se hlubokými lesy nad Jižníkem a vyvázli odtud živí. Můj otec, budiž mu země lehká, patřil k těm šťastným. Nebál se mlh, říkal, že to všechno, co se o lesích nad Jižníkem tvrdí, jsou jen babské povídačky. Jen pohádky, aby ženské udržely aspoň párkrát do roka muže doma. Projel Jantarovou stezkou za mlhy ne jednou, hned několikrát, říká se, že snad pětkrát v jednom roce tudy provedl svou družinu vezoucí z cest náklad drahocenných látek, kožešin, ale také semen nových rostlin, jimiž chtěl po neúrodném roce osázet zdejší pole, něco koření a hlavně knihy pro svou ženu.

Už tehdy se říkalo, že má matka v sobě ukrývá jistě i jiné schopnosti než jen léčitelské, ty, které jsem po ní zdědila také já. Že je až s podivem, jak je její muž u temných horských mocností dobře zapsán. Ale můj otec nad tím vždy jen mávl rukou. Prý ať si tlachají, ať si ty hadí jazyky dál melou o svých běsech a strašidlech z hor. Podle něj jediní, kdo by tam mohli strašit, byli zbojníci. Ale ti se v kraji za mého otce nikdy příliš nerozmáhali. Kdysi dávno, když naše panství spravoval jeden z mých prapředků, to prý v okolí zbojníků a lupičů bylo tolik, že se člověk bál málem vylézt z postele, aby ho na prvním kroku nepřepadli. Ale tehdy můj prapředek objevil jejich doupě, říká se, že snad bylo někde v horách, dávno už každý zapomněl, kde to bylo, a se svou družinou je do jednoho pobil. Od té doby byl od lupičů poměrně klid. Ale změnilo se to.

Před lety začaly kolovat zvěsti, že se loupežníci zase objevují. Kdosi prý byl přepaden u hraničního kamene, další v Jelení rokliněa zvěsti chodily dál. Někdo dokonce rozhlásil, že to jsou určitě duchové dávných zbojníků, co se po staletích přišli mstít. Až jednoho dne se do vsi pod hradem přihnal od lesů jakýsi kupec, nebo sedlák to byl, už nevím, cestující z daleka. Doslechla jsem se, že prý chtěl směnit jižnický jantar za kožešiny rysů ze severu. V lesích jeho a družinu dalších kupců vracejících se z trhů na sousedních statcích překvapila znenadání mlha. Najednou se přivalila z hor a zůstala ležet roztažená v cárech přes Jantarovou stezku. A z mlhy se začaly vynořovat temné postavy zahalené v dlouhých, tmavých pláštích s hlubokými kápěmi. A ty postavy prý se vrhaly na kupce, na vozy, na všechny. Jedinému se podařilo uniknout, aby hledal na našem hradě pomoc.

Otec okamžitě sehnal družinu a vyrazil do lesů. Od té doby už jej ani jeho rytíře nikdo nespatřil. Jen jejich koně objevili až kdesi v Jelení roklině, zmateně tam popocházeli, sedla na hřbetech, ale bez jezdců. Snad otce i s jeho družinou s sebou odvedli ti ďáblové z hor, snad je vzala Bílá Oskava, snad je pohltila zem. Nikdo neví. A za mlh už se teď nikdo do lesů neodváží, když mého otce přízeň horských běsů opustila..

Už dávno věděla, že jej nezabili běsové ani zbojníci z lesa. Znala zbojníky a oni jí odpřisáhli, že se zmizením pana Kryštofa nemají nic společného. Pokračovala tím, jak ji matka učila být léčitelkou, jak jezdily na "vračarické" výpravy - jak tomu dívka říkala, a léčily nemocné.

"Jednou nás s matkou zavolali k maličké dívence. Mohlo jí být sotva osm let. Žila s rodiči v takové malé, chatrné chaloupce. Její maminka jí dávala pít různé odvary z bylin, prý jí to poradila jakási kořenářka. Teprve když nic nezabíralo, obrátila se na vračarici jako na poslední naději. Tehdy už mě matka poučovala, jak rozeznat nemoc, jak zvolit správné léčení. U této holčičky se však pomoci nedalo, jen co jsem vešla do komůrky, rozezněly se zvony, které slyší jen vračarice. Jen pomysli, kdyby nás lidé nevolali až jako poslední naději, tolik jsme jich tehdy mohly uzdravit! To bylo poprvé, co jsem viděla umírat dítě, které bylo jen o málo mladší než já."
"To je velmi smutná vzpomínka" Doubravce se draly do očí upřímné slzy.

O tom, jak si její matku jezdil namlouvat pan Radim, raději Hedvika pomlčela. Ale zato velmi rozhořčeně vylíčila, jak ji a její matku nakonec rozběsnění poddaní vyhnali z domova, protože se po kraji rozneslo křivé obvinění, že jsou čarodějnice, a jak se při útěku matka utopila v zamrzlé řece. Přitom ji napadlo, jestli náhodou už tehdy nemohl mít pan Radim takový vliv, a strhl nevzdělané, pověrčivé poddané k tomu, aby obě léčitelky vyhnali a zabili. Vždyť vračaric se lidé odedávna vždy trochu báli, protože netušili, z jaké moci dokážou tak výborně léčit. Nemuselo tedy být příliš těžké poštvat lid proti nim. A měla pocit, že pan Radim klidně mohl mít prsty i v nenadálém zmizení jejího otce.

"A pak už jsem žila jen v lesích a horách" dokončila vyprávění Hedvika.
"A odkud máš tu jizvu na tváři?" zajímala se Doubravka. "Promiň, to asi ode mě bylo neomalené."
Ale co, jizva přece není žádné tajemství, pomyslela si starší dívka.
"Tu jizvu mám dlouho, někdy už si ani neuvědomuji, že ji mám na tváři" mávla nad tím Hedvika rukou. "To už bylo dávno. Jako malá jsem ráda šplhala po stromech. Jednou jsem vylezla na suchou třešeň. Chůva na mě volala, ať tam nelezu, ale já ji neposlouchala, protože jsem samozřejmě věděla všechno nejlíp. Zlomila se pode mnou větev a padala jsem tak nešikovně, že jsem si rozřízla tvář o jinou větev. Vlastně to tehdy ani nemuselo být tak zlé, kdybych dole neskončila v blátě. Rána se zanítila a špatně se hojila. To potom vždycky zůstane velká jizva."

Dívka se snažila zůstat veselá, ale bylo jí skoro do pláče. Jizva jí byla ukradená, ale vzpomněla si na svou milovanou chůvu. Kde je jí asi konec. Zůstala na Jižníku? Nebo odjela někam pryč? Třeba ji přijali na jiném panství, šlechta vždycky potřebuje někoho k dětem. Ať se stalo, co se stalo, doufala, že je chůva v pořádku. Od toho dne, co s matkou odjela za příbuznými do Jestřebnice, aby u nich hledaly ochranu, už se nikdy neviděly. Hedvika byla ve velkém pokušení zeptat se Doubravky, jestli o staré chůvě něco neví, ale tak by musela prozradit, kdo je. Nebo alespoň kým bývala. A to raději ještě nechtěla.

Bylo dopoledne, slunce už stálo vysoko a Doubravka se pořád ještě nevracela. Hedvika ji poslala pro byliny. Už zase se jejich zásoby tenčily, Doubravka se naštěstí v okolní přírodě dobře vyznala. Vždyť vyrůstala v okolních lesích a na lukách, než ji ještě coby dítě přijali na Jižníku do služby. Věděla, co kde roste a znala většinu bylinek, které léčitelka potřebovala, také podle vzhledu. Ale dnes jí to přece jen trvalo nějak déle než obvykle. I když, po těch týdnech, kdy byla zavřená v jižnickém hrádku stále mezi stejnými čtyřmi zdmi, jí připadala dlouhá každá minuta.

Ještě nikdy si neuvědomila, jak moc, jak zoufale moc jí chybí volnost, svoboda. Chyběl jí ten pocit, že se může nadechnout, kdykoliv se jí zachce. Že se může rozběhnout a bez rozmýšlení zastavit třeba po pěti krocích. Chyběl jí pocit, že je svou vlastní paní a že se nemusí před nikým sklánět. Nikdy to nedělala a nehodlala to měnit. Nepotřebovala být ničí služkou nebo otrokyní. Vždycky byla volná jako sokol nad zelenavým mořem letitých velikánů, jako modrásek probírající se pestrobarevnou dekou letního kvítí. Každým dnem měla čím dál tím větší zlost na ty, kteří jí tohle všechno vzali. Neměla se čím zabavit. Každý den byl docela stejný, jako by nikdy neodcházel. A možná to tak také bylo. Třeba se jen opakoval pořád ten stejný den. Možná, že uvízla v začarovaném kruhu věčnosti, ze kterého se už nikdy nemá dostat pryč.

Těžká, přetěžká jí najednou připadala samota mezi kamennými zdmi. V kopcích nad Jantarovou stezkou ji nikdy nepocítila. Jak zvláštní. Lidé jí nikdy nechyběli. A teď, dokonce se nemohla dočkat, až se Doubravka konečně vrátí. A budou spolu třídit byliny, některé připraví na sušení, některé zapracují do mastí z ovčího tuku a další budou na čaje, odvary a obklady. Zase bude čím se zabavit. Ale to dopoledne bylo dlouhé k nepřečkání.

"Víš, co to znamená, být vračaricí? Zeptala se jednou Doubravky.
"Jistě, to ví přece už malé děti" odpověděla jí zlatovlasá dívka tehdy naprosto bezelstně. "Vračarice používají na lidi kouzla a čáry. Někdy je uzdraví a někdy zabijí. Taky dokážou přivolat krutou zimu a hladové vlky a lišky." Na chvíli se zamyslela.
"Ty tomu věříš?" zeptala se jí Hedvika.
"Nějak nevím", přiznala se mladší dívka. "Od doby, co tě znám, si nějak nejsem jistá, že bys toho byla schopná. A navíc, ještě nikdy jsem tě neviděla čarovat." Hedvika si pomyslela, že jí co nejdříve bude muset vysvětlit, jak je to se znalostí léčivých rostlin a se zvony. Při nejbližší příležitosti to taky udělala.

Hedvika se co chvíli chodila dívat na mladého rytíře, jestli se něco nezměnilo. Nic, stále spal. Už však dávno neblouznil. Do tváří se mu vracela barva. Ještě několik týdnů a snad jej bude moct opět svěřit do péče zdejších léčitelů a felčarů. Několik týdnů, jen několik týdnů, možná dva a možná čtyři, dlouhé jako celý život. A pak teprve se uvidí, jestli zdejší pán umí dodržet dané slovo a propustí ji odtud nebo jestli raději rovnou nezapálí hranici.

Zdejší pán, co je to za člověka? Už tři týdny se snažila rytíře, na kterém panu Radimovi tolik záleželo, vyléčit, ale ještě ani jednou za celou tu dobu nepřišel do komnat nemocného ani nahlédnout, přesvědčit se, jestli vůbec ještě žije. Možná se po jeho stavu ptal Doubravky, třeba se jí o tom dívka jen zapomněla zmínit, protože jí to nepřipadalo důležité. Kdoví. A třeba jej Radovan nezajímal zase tak moc, jak prve předstíral. Třeba měl jiný důvod, proč se mu zlíbilo usilovat o život mladé vračarici. Ten důvod jí však byl neznámý jako celý vesmír.

Kde se ta Doubravka tak dlouho toulá? Najednou v předpokoji zaskřípaly otevírané dveře. A vida, stačilo na ni pomyslet a už je... Nebyla to Doubravka. Do komnaty vstoupil pan Radim s doprovodem svých čtyř nejvěrnějších. Vlček nepřátelsky zavrčel, vycenil tesáky a naježil srst. Dívce najednou připadalo, že je tam nějak dusno, raději zvíře podrbala za ušima a přikázala mu odejít na druhou stranu místnosti.

"Tak? Co mi povíš, vračarice? Jak to, že rytíř Radovan ještě není zcela zdráv?" pronesl s notnou dávkou přezíravosti a povýšenosti. Zřejmě měl pocit, že na vyléčení roztříštěného předloktí a hluboké, špatně se hojící rány v boku postačí ne víc než pár dní.
"Je slabý, ale už mimo nebezpečí. Rány se hojí dobře, měl veliké štěstí, ať už se mu stalo cokoliv. Do dvou týdnů snad bude schopný vstát z lůžka a do měsíce bude opět na nohou" odpověděla dívka stejně přezíravě. A obrátila se k nemocnému, aby mu urovnala přikrývky.
"A teď všichni běžte, ať má rytíř klid" vyzvala příchozí, jako by byla paní domu. Skoro se zdálo, že by i odešli, ale hradní pán se okamžitě vzpamatoval.
"Co si to dovoluješ, ty liško jedna prašivá! Toto je můj dům, tady smím rozkazovat jen já a ne kdejaká přivandrovalá tulačka z hor!" rozkřikl se.

Hedvika se kousla do rtu, aby mu nedala stejně plamennou odpověď. Jeho dům? Nikdy nebyl a nikdy nebude, o to už se postará. Sice neměla žádnou představu, jak by k tomu mělo dojít, ale snad časem na něco přijde. A přivandrovalá tulačka z hor? Zapomněl snad, kdo a na čí příkaz ji sem přitáhl? Měla sto chutí připomenout mu to. A ti čtyři poskoci se jen bezpáteřně šklebili za jeho zády. Však i jim se jednou dostane zasloužené odplaty.

"Chci, aby se uzdravil dřív!" rozkřikoval se pan Radim po komnatě. "Ta lesní sebranka už zase přepadla několik kupeckých povozů a dokonce jednu mou ozbrojenou družinu. Takhle už to dál nejde. Já sám mám jen málo lidí, musí mi bezodkladně pomoct!" Snad zapomněl, že mluví s vračaricí, snad to bylo takovým trnem v jeho patě, že mu už bylo jedno, komu to vykřičí do tváře.
"Já jeho uzdravení nedokážu urychlit" pohrdavě si jej měřila. "Kdyby nebyl hlupák a lépe se naučil jak uhnat kance, nemusel tady vůbec ležet" krev se v ní už vařila. Chtěli by po ní zázraky a přitom si za to můžou sami.
"Jak to se mnou mluvíš?!" pan Radim už téměř pěnil vzteky.

Hedvika si všimla, že i přesto, že je tak rozzuřený, nejde z něj takový strach, jako kdyby se usmíval a přitom hrozil. Ovšem najednou se až k podivu rychle uklidnil. Napřímil se a dokonce se pousmál. Nyní teprve se Hedvika vylekala. Doma v kopcích už pomalu zapomněla, co to strach vlastně je. Tady na Jižníku jej prožívala téměř každý bolestný den. Hradní pán na ni upřel pohled plný vítězoslavného, zvráceného potěšení.

"Jestli rytíř Radovan nebude do dvou týdnů stát na vlastních nohou, obviním tě z čarodějnictví a budeš upálena na hranici, všem na očích. I když stejně si myslím, že čarodějnice jsi, tak jako tak" a s těmi slovy lehkým krokem odkráčel z místnosti.

Hedvika chvíli bezmocně zírala na dveře, které za hradním pánem se skřípotem zapadly. Do dvou týdnů! To by opravdu potřebovala být alespoň trošičku čarodějnice. A vlastně škoda, že jí doopravdy není. Proměnila by hradního pána i s jeho poskoky a tím zatraceným rytířem Radovanem v žížaly a zadupala by je s radostí do země!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama