Kapitola 1.

9. prosince 2011 v 17:24 | Jehane
Kdesi v dálce, tam, kde se nížiny Knížectví dotýkají obzoru, se rodilo nové slunce. Mladá dívka se právě probouzela ze sna. Byl podivně propletený všemožnými obrazy a zmatený. Jediné, na co si dokázala vzpomenout, byla spousta lidí bez tváří a jeden člověk, který tvář měl. Na tu se však dívka nebyla schopná rozpomenout. A pak, jako by se snažila někam prchat, až najednou nebylo kam. Někdo ji pronásledoval, cítila se jako liška štvaná loveckým psem, a když už všude byly jen skály a srázy, roztáhla prostě křídla a letěla dolů. Najednou zjistila, že už nedokáže křídly mávat a řítila se k zemi. Vzápětí se všechno pokrylo ledem a sněhem a ona dopadla na zamrzlou řeku. Led začal praskat a zaléval se mrazivě studenou vodou…

Pak se všechno někam vytratilo a ona se s trhnutím probudila. Sen ještě na maličký okamžik přetrval do skutečnosti, až se konečně rozplynul docela v zapomnění. Zůstal jen podivný neklid, jak už to po zmatených snech bývá. Dívka bezstarostně pokrčila rameny a protáhla se, v duchu nad tím mávla rukou. Zase jeden z těch divných snů, čas od času se lidem zdávají, ale nestojí za povšimnutí. Neskrývají žádný zvláštní význam, nenesou poselství, snad jen střípky vzpomínek.
Vedle její postele se neklidně zavrtěla bílá, chundelatá koule a s tichým vyštěknutím zívla. Dívka natáhla ruku a podrbala zvíře za ušima. Vzápětí odhodila přikrývky, sebrala z truhly pod oknem lehký pléd a vyběhla ze dveří. Na dvorku se otočila.

"No tak poběž, Vlčku, poběž!" Zatleskala rukama, a aniž by na svého čtyřnohého společníka počkala, rozběhla se k nedalekému kopci, kterému tady lidé říkali Kleť pro jeho zvláštně holý vrcholek. Všechny okolní kopce byly ukryté v zeleni stromů nebo alespoň keřů, ale na Kleti se uchytil jen vřes, mechy a tráva.

Pod stromy sem tam roztroušenými po okolí ještě vládlo temné šero a kolem kopce se povalovala jemná ranní mlha, která se zvolna měnila v kapičky vody usedající do trávy a studící do bosých nohou. Ale dívce něco takového nemohlo vadit. Brzy se zahřála během a i pléd už si sundala z ramen a uvázala kolem pasu. Bílý vlk běžící dívku dohnal hned vzápětí a teď jí lehce klusal vedle nohy. Do kopce oba zvolnili.

Vrchol Kletě se vypínal jen kousek nad hranici mlhy. Dívka a vlk na malou plošinku na vrcholku kopce doběhli právě ve chvíli, kdy první paprsky ranního slunce ozářily široké údolí vedoucí k Jižníku. Dívka přimhouřila oči. Veliké, zářivé slunce ji oslepovalo, ale také už začínalo hřát. Zdvihla ruce k nebi, chvíli tak stála a najednou se několikrát divoce zatočila dokola, zavýskala a smála se, jako nějaká víla nebo divoženka, až se její dlouhé vlasy v pramíncích uvolňovaly z jednoduchého copu, který si každý večer zaplétala. A sukně noční košile vířila a vlála okolo jejích kotníků. Vlk na slunce několikrát zaštěkal a zavrtěl dlouhým ohonem. Dívka se přestala točit a ruce pomalu spustila k zemi. Bylo tady další nádherné ráno a ona byla šťastná. Nové slunce jí připomnělo písničku, kterou jako malá často slýchávala.
Mezi zuby si pískala skotačivý popěvek a zadívala se daleko přes hluboké lesy po její levé ruce. Vedla jimi kupecká Jantarová stezka, jediná cesta k severním panstvím. Dál na sever, ztraceny v lesích, se vypínaly Mrtvé hory, jejichž nejvyšší štíty teď zářily směsicí zlaté a ohnivě oranžové barvy. A v místech, kde začínal les, se třepotala vlajka rudá jako liščí ohon. Dívčiny oči při tom pohledu malinko potemněly, zachvěla se očekáváním. Dnes znova jako už tolikrát.

Dívka z kopce scházela pomalu, vlk se jí stále držel po boku. Nikam nepospíchali, nic je nehonilo. Den teprve začal, spěchat bude, až vyjedou jižničtí kupci, teď ne. Občas se dívka sehnula, aby utrhla pár květů. Někdy jí do ruky vklouzl zvonek, někdy kopretina nebo lnice. O kousek dál rostla chrpa a pod kopcem se plazil červený had vlčích máků. Květiny skládala do kytice a nakonec stonky převázala několika tuhými stébly ostřice. Tak pomalu došla až k drobné plané jabloni, sotva o málo vyšší než byla ona sama, vysadila ji tady teprve před čtyřmi lety. Tady, pod jabloní a tymiánovým keříkem odpočívala dívčina stařičká učitelka, vychovatelka a přítelkyně. Její oči už se dávno dívaly do jiných světů, nohy kráčely po jiných zemích. Dívka poklekla na zem, naposledy přivoněla ke kytici, měla zvláštní, jemně zemitou vůni, a s úctou ji položila na hrob.

Najednou Vlček ostře vyštěkl, celý se nahrbil a vyrazil k chalupě.

"Vlčku! Co to je!" okřikla vlka dívka.
Zvíře na její volání nedbalo, tak se rozběhla za ním. V půli cesty, jen co byla chalupa na dohled, se prudce zarazila. Cestou od Jižníku přijížděli čtyři jezdci na koních. Uviděli ji. Nebyl to nikdo, koho by znala. Něco jí říkalo, že by měla rychle utéct a schovat se.

A ona ten hlas poslechla. V mžiku se otočila na patě a uháněla pryč rychle jako laň. Jako zimní vítr. Jako zvířátko, které má v patách dravce. Nedaleko byl malý lesík, stromy tam rostly hustě vedle sebe. Snad se jí podaří vylézt na strom dřív, než ji jezdci dohoní. Projedou okolo a pojedou dál, než jim konečně dojde, že ztratili stopu. Ona už mezitím bude prchat opačným směrem, k jeskyním v kopcích. Ještě pár kroků…

Těsně za zády uslyšela dusot koňských kopyt. Jen ještě několik kroků … Lesík se najednou zdál tak vzdálený jako samotný konec světa. Věděla, že nemá šanci, ale možná, že…

Kůň se zničehonic objevil přímo před ní, málem mu vběhla pod kopyta. Jezdec zvíře obratně stočil tak, aby jí zahradil cestu. Dívka už nestačila zastavit a vrazila koni do boku. Svalila se na zem, praštila se do hlavy a chvíli omráčená zůstala ležet. Celý svět se s ní točil.

Když se vzpamatovala, zjistila, že koně už kolem ní stačili udělat kruh. I kdyby chtěla, teď už neměla kam utéct. Pomalu se zvedala ze země. Vedle ní stál její věrný Vlček. Jeho vrčení připomínalo kameny padající ze srázu dolů do rokle. Žádný rozumný člověk, který si cení svého života, by nepoměřoval své síly s jeho tesáky. Položila mu ruku na hlavu.

"Jen klid, Vlčku, klid" mírnila rozzuřené zvíře.

Nechtěla, aby ho zranili nebo dokonce zabili. Teprve až teď si mohla muže pořádně prohlédnout. Všichni byli oblečeni ve vojenském stejnokroji, tmavé nohavice, vysoké kožené boty, lněnou halenu a přes ni hnědou tuniku přepásanou páskem stejné barvy. Bylo však něco zvláštního, skoro až vznešeného v celém jejich vystupování. Určitě to nebyli jen obyčejní, bezvýznamní rytíři. Každý z nich měl na zádech tuniky vyšitý obrazec, bezpochyby erb svého rodu.

Dívali se na ni téměř pohrdavým pohledem, rozcuchaná, bosá divoženka. Vůbec se nepodobala dámám, které byli zvyklí vídat u dvora. Oni, velcí pánové. Ona, obyčejná poddaná. Bylo pod jejich úroveň stýkat se s takovými. Zřejmě však nebyli natolik vysoce postavení, aby mohli odmítnout příkaz. Nebo v tom snad mohlo být ještě něco jiného?

"Ty! Jsi zdejší vračarice?"

Aha tak o tohle jim šlo. Co teď? Má zapírat? Věděla, jak se dnes lidé na vračarice dívají, říkají, že jsou to čarodějnice spojené s všelijakými běsy a démony, obklopené temnými silami. Bojí se jich, nedůvěřují jim. Kdysi to bývalo jiné. Na druhou stranu, kdyby zapírala, mohli by prohledat její chalupu a vyšlo by to najevo, stejně jako kdyby se přiznala hned.

"Ano, jsem zdejší vračarice a řekla bych, že jediná v celém širém okolí." Vzdorovitě vysunula bradu a hrdě se napřímila.
"Pojedeš s námi." Oznámil jí jezdec, jako by šlo o něco běžného, jako by jí jen říkal, že má donést vodu pro jeho koně.
"Nikam nepojedu", odporovala dívka tvrdohlavě.
"Buď půjdeš po dobrém, nebo po zlém. Budeš-li dále odporovat, zapálíme ti chalupu."

Už se jí z hrdla dral vzteklý a zároveň zoufalý výkřik, ale včas jej zadržela. Byla zvyklá nedávat najevo své pocity. Ale toto už bylo skoro příliš. To přece nemohli udělat, byl to její jediný domov. Kam jinam by šla? Vlček se rozštěkal a výhružně na jezdce cenil své dlouhé vybělené tesáky. Srst za krkem se mu naježila netrpělivostí.

"Drž si to zvíře" poručil jí vůdce malé družiny a rukou se dotkl loveckého nože, který měl zastrčený v koženém pouzdře za pasem. Dívka zvíře pohladila po hlavě a to se nepatrně stáhlo.
"Náš velitel je zle raněný, musíš ho vyléčit" ozval se jiný rytíř už poněkud mírnějším tónem.
"Dobrá tedy, co jiného mi zbývá" vzdala to. "Ale musím si zabalit věci, které s sebou budu potřebovat" oznámila jezdci, který s ní prvně mluvil.

Muži ji doprovodili k chalupě, dovnitř ale nešli. Vlček se posadil do dveří a ostražitě pozoroval muže rozestoupené kolem domu. Stále tlumeně vrčel. Dívka mezitím probírala své zásoby sušených bylin. Ten muž je zraněný, říkal jeden z nich. Co tedy bude potřebovat? Nejdříve se převlékla. Zabalila si pár kousků oblečení. Potom ze šňůry natažené podél celé jedné zdi mezi trámy odřízla svazky heřmánku, meduňky a tymiánu. Z drobné dřevěné krabičky vrbové kůry uložené v truhle pod oknem odebrala celou polovinu obsahu. Bude potřebovat taky šalvěj, jitrocel, kontryhel a mátu, ale ty bude muset najít někde cestou, nejlépe pomáhají, když jsou čerstvé. Každý svazeček bylin zabalila do plátna a pečlivě je srovnala do široké kabely.

Chvíli uvažovala nad vzácnou knihou o moci rostlin, ale nakonec ji nechala schovanou, kde byla. Co potřebovala o rostlinách a léčení vědět, to už dávno zjistila sama. A pokud uslyší zvony, stejně nebude moci nic udělat. Třeba je ten člověk smrtelně raněn, zadoufala. Nebyla od přírody zlá, kdysi by nepřála nikomu nic zlého, takovou, jaká dnes byla, z ní udělali lidé a jejich nenávist, nechtěla zpátky mezi ně.

Z toho pomyšlení se jí dělalo až zle. Lidé jí nikdy nepřáli nic dobrého stejně jako její matce, kterou zabili. Nikomu by se nechtělo tam, kde ho nemají rádi, kde ho nepřivítají, kde jím budou opovrhovat. Jen ho uzdrav a běž, nejsme ti nic dlužni.

Ještě na odchodu si vzpomněla, že by měla dát vědět, kde je, kdyby ji tady někdo hledal. Rychle načmárala pár slov na kus pergamenu a nechala jej ležet na stole. "Odvádějí mě na Jižník." S pochmurnými myšlenkami a čelem plným stínů vyšla před dům. Velitel rytířské družiny se na ni pátravě zadíval. Něco ve výrazu jejího obličeje se mu nezamlouvalo. Hrubě ji chytil za ruku a přitáhl k sobě.

"Ať tě ani nenapadne našeho velitele otrávit, uhranout nebo mu jakkoli jinak ublížit. Je ti to jasné?" poslední slova odděloval jedno po druhém, snad proto, aby do posledního písmene pochopila, že musí poslechnout. "Pokud velitel pod tvou péčí zemře, jeho pohřební obřad bude tvým rozsudkem smrti. Jižnický pán tě nechá upálit jako čarodějnici, jíž beztak jsi."

Dívka se snažila nedat najevo hrůzu, která ji najednou zcela ovládla. Nemohla poručit zvonům, stejně jako nemohla přikázat duši umírajícího, aby zůstala v těle a neodcházela tam, odkud už se nevrací. Pokud měl zemřít, nemohla pro něj nic udělat. Sama však také nechtěla zemřít, zvláště ne na hranici. Nikdy nikoho neviděla takto umírat, ale dokázala si představit, že je to nesnesitelně strašné. Z děsivých úvah ji vytrhl hlas muže, který dosud stál vedle ní.

"Tak slyšíš? Máš vlastního koně?" Zřejmě se jí ptal už podruhé.
"A-a-ano mám" zakoktala se ubohá dívka.
"No tak si ho osedlej a přiveď. A pohni sebou. Však víš, na čem teď závisí tvůj bídný život" připomněl jí netrpělivě. Jeho velitel pro něj byl zřejmě velice důležitá osoba.

Dívka se konečně pohnula a došla si pro svého hřebečka. Jmenoval se Sivák, malý šedák s mohutnou hrudí, houževnatý koník s huňatou hřívou a krátkými, silnými nohami. Takoví vyrůstají jenom v horách. Jezdci se vyhoupli do sedel vlastních koní, vznešených, lehkonohých. Ti by v horách neměli šanci, na první sutině by uklouzli a zlámali si nohy.

"Podej mi své otěže" rozkázal muž, který skupince velel. Věděl, že by se i přes všechny hrozby mohla pokusit o útěk. To nemohl připustit. Jižnický pán by nebyl nadšen a kníže, ten teprv ne. Vždyť zraněný rytíř byl jeho oblíbencem.

Necelé dva dny rychlé jízdy je dělily od hrádku Jižníku. Dorazili druhého dne těsně po soumraku. Už je čekali. Ze dveří lemovaných umně tesaným kamenným portálem vyšel muž oblečený do na první pohled drahého roucha, dnes oblékl halenu z volné, vzdušné látky, vybělené do odstínu právě rozvitých lilií, kabátec, který ruce některé šikovné švadleny umně krumplovaly silnou zlatou nití, a nohavice z jemné kůže. V dívce se vzedmula vlna hněvu, téměř nenávisti. Toho muže znala, jmenoval se Radim. Setkali se několikrát, kdysi dávno, to ještě byla malé dítě a on panoval na Březu. To on je teď pánem na Jižníku! Hněvivě sevřela čelisti a napřímila se. K tomuto muži není povinována žádnou úctou, nezaslouží si ji, nemá na ni právo. A nemá právo ani na Jižník. Jak jen mohl, zrádce! Muž dívku nepoznal. Od dob, co ji viděl naposled, se hodně změnila, vyrostla, zesílila. Vypadala docela jinak, než před lety, když byla ještě malou holčičkou, když ještě bývala někým docela jiným.

"Ty jsi tedy vračarice, co žije v lesích nad Jižníkem?" divil se, obočí měl tázavě zdvižené, hlavu nakloněnou vpravo. Dívka se nenamáhala s odpovědí.
"Měl jsem pocit, že zdejší vračarice je stará a šeredná" zasmál se, měl příjemný, melodický hlas. "Šla dobrovolně?" tázal se svých mužů.
"Ne, pane, museli jsme ji přivést pod pohrůžkou. Udělali jsme to, jak jsi poručil" podal hlášení tázaný rytíř.

Muž se zadíval na vračarici stojící před ním. "Pak tedy víš, že jestli neuzdravíš jednoho z nejlepších knížecích rytířů, skončíš na hranici" oznámil jí věcným tónem, jako by jí jen vykládal, co měl předešlého dne k obědu. "Když zemře, potom nebudu mít nikoho, kdo by mi pochytal ty zatracené lapky v lesích kolem Jantarové stezky, tak se snaž, hm?"
V dívce zatrnulo. Tak on chce zničit zbojníky z lesů! Bude muset zjistit víc a najít nějaký způsob, jak je varovat. Pustí se do léčení toho rytíře, mezitím bude poslouchat a vyzvídat, zjistí, co mají přesně v úmyslu a potom uteče. Prozatím musí získat čas.

"Odveďte ji do komnat rytíře Radovana!" přikázal muž. "A před dveře postavte stráž, ať tu lasičku nenapadne utíkat" dodal tichým, zlověstným hlasem. Nemohl si dovolit jakkoli ohrozit Radovanův život. Nesměl připustit, aby ztratil přízeň knížete. Toto byla velice ošemetná záležitost, byl si ovšem jistý, že pokud vračarice nebude mít žádné vyhlídky na útěk a bude-li zde pod pohrůžkou, že za nezdar zaplatí kromě rytířova také vlastním životem, knížecí velitel se ze svých zranění zdárně vyléčí. Vždyť od nepaměti se věřilo, že vračarice mají až nadpřirozené léčitelské schopnosti.
Vlček stojící po boku své paní celou dobu tlumeně vrčel, jako jarní bouřka. Teď vrčení zesílilo.

"Čí to je zvíře" zeptal se ostře pan Radim.
"Ten vlk je tu se mnou" odpověděla dívka neohroženě. "A zůstane se mnou" dodala.
Jižnický pán zřejmě nečekal takovou odvahu u dívky, které před chvílí hrozil smrtí. V jejím pohledu byla nečekaná síla. "Jakmile se mi znelíbí, dám ho odpravit" vmetl jí do tváře a odkráčel do domu.

Když dívka vcházela do předpokoje rytířovy komnaty postrkována kopím strážného, který ji doprovázel, právě se od lůžka nemocného zvedaly dvě starší ženy a jedna docela mladá dívka. Rychle se chytaly za amulety, kterými měly hojně ověšený krk, a mumlaly při tom jakási zaříkadla, která je měla chránit před uhranutím čarodějnice. Zle se na dívku dívaly a procházely kolem ní velikým obloukem. Poté na svůj věk poměrně čile proběhly otevřenými dveřmi a s úlevou zmizely z dusivé přítomnosti obávané čarodějky. Dívka jen zaslechla pár slov, které si mezi sebou při odchodu vyměnily, něco jako: ubohý mladík, aby ho tak ta čarodějnice očarovala a uhranula, ukradne mu duši a uvrhne ho do svého otroctví… Časy se od dob dívčina dětství změnily ještě víc, než si myslela. Příliš se jí to však nedotklo. Byla na urážky od lidí zvyklá.
Občas, když potřebovala něco ve vesnici, což se stávalo jen párkrát do roka, nebo když ji odněkud zavolali na pomoc k časnému porodu nebo k těžkým nemocem a zraněním, pokaždé se setkávala s ustrašenými nebo dokonce s nenávistnými pohledy. Lidem, ať už mladým nebo starým, kteří zjistili, že je dívka vračarice, okamžitě ruce vylétaly k amuletům a škapulířům zavěšeným na krku. Kdysi to bývalo jinak, ale dívka věděla, že ty časy už dávno minuly a nemá cenu doufat, že se vrátí. S postupem času jí odmítavé chování a nadávky přestávaly vadit, přestali ji zajímat lidé, přestala se snažit zapadnout mezi ně. Byla jiná, byla vračarice. Uměla léčit, slyšela zvony. Vždycky taková bude, nepřizpůsobí se. Nyní už jí zbyl jen jediný cíl - zničit život těm, kdo se zasloužili o zničení její rodiny. A potom, co bude potom? Bude vůbec něco? Má pro ni budoucnost nějaký význam? Nejlepší je nic nečekat, jen žít ze dne na den. A přežít.

Teď se však musela plně soustředit na svou práci. Jednou byla vračarice, tak se musela postarat o nemocného, který u ní hledal pomoc. Zatraceně! Nikdo nezmění to, kým je, byť by třeba stokrát chtěl. Prošla předpokojem a pomalým krokem vstoupila do komnaty raněného muže.

Komnata byla prostorná, ve stěně proti vstupu bylo okno tvořené dvěma oblouky, které zdobily jemné ornamenty vytvořené mistrnou rukou kameníka, uprostřed okno předěloval sloupek se zdobenými hlavicemi. Díky oknu byl v místnosti dostatek světla i čerstvého vzduchu. Stěny byly pokryty krásnými koberci, tkanými obrazy a nástěnnými malbami. Pak tam bylo několik truhlic, většinou cenné kousky, stolek z tmavého dřeva, které bylo v těchto lesích opravdovou vzácností, a tři křesla potažená zeleným sametem, vystlaná barevnými polštářky. V jednom rohu byla dvířka vedoucí do místnůstky s vanou a ozdobným umyvadlem. Dominantou celé komnaty však byla postel, na první pohled velice pohodlná, se spoustou polštářů, v rozích ji zdobily čtyři sloupky nesoucí jakýsi baldachýn tvořící nad lůžkem okrasnou stříšku.

Teď konečně si dívka všimla také nemocného. Byl zabalen do spousty přikrývek, jediné, co z něj šlo vidět, byla hlava. Kdyby jeho tvář byla tváří sochy, mohla by říct, že její rysy byly hrubě vytesané. Jemně vystouplé lícní kosti, hranatá čelist rámovaná několikadenním strništěm a široký nos mohly na první pohled budit dojem tvrdého muže. Ovšem ve spánku jeho tvář vypadala pokojně a klidně. Nebyl to ten typ, který by se líbil na první pohled, ale přesto ji, nechtě, jakýmsi zvláštním způsobem zaujal. Snad svou bezbranností, snad něčím neuchopitelným, zvláštním pocitem, který ji náhle zaplavil.

Tak toto je ten velký, obávaný rytíř, knížecí oblíbenec, vůdce knížecí jízdy. Toto je ten, který přišel, aby zničil postrach lesů nad Jižníkem, lid, který se jí kdysi ujal. Nebyl to jen jejich nepřítel, byl také nepřítelem jejím. A ona teď musela toho člověka za každou cenu vyléčit. Svou nenávist musela zatížit kamenem v nejzazších hlubinách svého srdce. Alespoň prozatím.

Posadila se na kraj lůžka a jemně položila svou dlaň na rytířovo rozpálené čelo. Přivřela oči a poslouchala. Nezaslechla náhodou někde v dálce jemný zvuk zvonů? Pokud ano, tak jej okamžitě odvál vítr někam pryč, zvuk odletěl do dálky a pak už bylo jen ticho přerušované jejím sotva slyšitelným dechem a rytířovými pomalými, namáhavými nádechy.

Bude žít. Věděla to, nepotřebovala jen doufat v uzdravení. V tom většinou spočívala výhoda toho být vračarice. Nemusela lidi okolo uklidňovat falešnými smyšlenkami: nebojte, však on se snad uzdraví, přece je to silný mladík … ale potají šeptat matce, ať si raději sedne a pro jistotu ten pohřební kabátec ušije. Ne, ona věděla. Věděla, že se uzdraví, ani to nebude trvat příliš dlouho. Zase vezme do ruky meč jako dřív. A potom se setkají, ona a on, a budou stát proti sobě. A až se střetnou, jeden z nich bude muset navždy odejít. Žít může jen jeden z nich, protože stojí proti sobě na opačných březích řeky - jeden se utopí, aby druhý mohl přejít po jeho hlavě jako po bezpečném kameni.

První, co dívka udělala, bylo, že rázně odhodila většinu přikrývek, kterými byl nemocný obalen, jako by byl v kukle. Potřebovala si prohlédnout jeho rány. Nikdo se neobtěžoval říct jí, co se vlastně stalo. Snad měli pocit, že je opravdová čarodějka, která vidí do minulosti i budoucnosti, která čte z letu ptáků nebo lístků padajících ze stromů a nepotřebuje rady obyčejných smrtelníků.

Podle toho, co zjistila, byla nejhorší zranění dvě - na několikrát zlomené předloktí, hluboká rána pod žebry, která vypadala, jako by ho nabralo na rohy nějaké divoké zvíře. A potom spousta pohmožděnin, nějaká ta zlomená žebra a sedřená kůže na spánku a na rukách. Zlomená ruka byla pod dlahou ze silné borové kůry a pevných dřívek špatně narovnaná, nepěkně oteklá a rána v boku se zanítila. Byla opravdu hluboká, zřejmě ztratil hodně krve a to ho příliš vysílilo, takže ze zanícené rány dostal horečku, která jej oslabovala ještě víc. Začarovaný kruh! To nebyl příliš slibný začátek. Mladá léčitelka se rozhodla, že polámaných žeber a pohmožděnin si nebude všímat. Pokud se mladík nebude příliš hýbat, což zatím rozhodně nehrozilo, zahojí se to samo. Vzhledem k tomu, že dýchal více méně bez obtíží, usuzovala, že žádné žebro neporanilo plíce. Takže jediné, co teď bylo nutné udělat, bylo vyčistit zanícenou ránu, napravit ruku a zmírnit horečku.

Rozhlédla se po komnatě. Hledala džbánek s vodou, kotlík a ohniště. Potřebovala udělat silné odvary z léčivých bylin a připravit masti. Ale zdálo se, že nic takového se v místnosti nenachází. A stěží ji nechají běhat po hradě, aby si mohla potřebné nástroje obstarat sama. Přešla místnost i předpokoj a rázně otevřela dveře. Strážný před vchodem na ni namířil dlouhý bodák.

"Potřebuji někoho k ruce" spustila na něj dívka.
"Zalez zpátky a věnuj se svému řemeslu, čarodějnice" obořil se na ni strážný. Očividně jí nevěřil, možná se bál, protože nevěděl, co od ní může čekat.
"Nemůžu ho léčit, když si nemám kde ohřát vodu na odvary. Ale jestli chceš, můžu si to všechno vyčarovat a zároveň tě při jednom zaklít" tajemně se na něj usmála. Věděla, že tento pohled na hloupé, pověrčivé lidi zabírá.
"Zalez zpátky" obořil se na ni znova strážný a zahnal ji nebezpečně ostrou špicí bodce dovnitř.

Jen co za ní zapadly dveře, uslyšela, jak v mohutném zámku rachotí klíč. Úžasné, takže mě tady rovnou zamknou, pomyslela si. V lidech se prostě nevyznala. Pokaždé ji něčím překvapili. Anebo ten strážný nebyl až tak hloupý, jak se na první pohled zdál. Vrátila se k nemocnému. V místnosti s koupací kádí přece jen našla trochu vody. Přinesla ji. Sundala dlahu z rytířovy polámané ruky a jemně ji omyla. Poté ji prohmatala zkušenými prsty a tu a tam jemně nebo silněji zatlačila tak, aby kosti zapadly na správné místo. Teď bylo nutné ruku znovu zpevnit.

Když nově připevněnou dlahu omotávala pruhy plátna, v předpokoji se otevřely dveře. Okamžitě se zase zavřely a strážný zamkl, ale dívka věděla, že ve vedlejší místnosti někdo je. Vlček tlumeně zavrčel. Někdo, kdo váhá, kdo se bojí k ní přiblížit. Měla chuť nechat nezvaného hosta tak jak je, ale nutně potřebovala někoho, kdo by se mohl pohybovat po hradě, nemohla odmítnout nabízenou příležitost.

"Pojď dál" vyzvala neznámého. Do místnosti váhavým krokem vstoupila mladá dívka, mladší než léčitelka. Měla temně zlaté vlasy, takovou barvu mívá med včel, které sbírají pyl z kvítků na horských, sluncem prozářených loukách hned vedle stínů lesů. K zemi klopila plaché oči, byla zvláštně hezká a bledá pleť jí dávala křehký výraz. Její šaty byly navzdory vzhledu docela prosté.
"Co tady děláš?" zajímalo léčitelku. "Poslali tě sem, abys vyzvídala? Nebo abys mě snad hlídala, jestli mu náhodou neubližuju?" dívčin hlas zněl těžko skrývaným pohrdáním.
Mladá rusovláska však jen zavrtěla hlavou.
"Nebo je snad ten nemocný tvůj milý?" Tentokrát neznámá zvedla hlavu a zavrtěla jí ještě důrazněji.
"Ne, ne to není." V jejích očích se objevil hluboký smutek, snažila se jej skrýt, ostatně jako se snažila skrýt všechny své pocity. Ale příliš se jí to nedařilo.
"Proč tady tedy jsi?" nedala se starší dívka odradit, přesto však její hlas prochvívala rozmrzelá netrpělivost.
"Že prý jsem divná a budu se k tobě hodit" vysoukala ze sebe tiše tázaná a o krok ucouvla.

Je jako vyplašené zvířátko, pomyslela si vračarice a vzpomněla si na svého Vlčka, který jí ležel u nohou. Nově příchozí jej nadále příliš nezajímala. Kdysi Vlčka našla ležet ve sněhu. Ještě byl malé štěně, vysílené hladem a zimou. Možná se zatoulal daleko od svých, možná mu matka zemřela. Dívka jej vzala do chalupy, kde bydlela se svou starou učitelkou. Několik dalších dní malé vyděšené zvíře jen sedělo v nejvzdálenějším koutě a nedůvěřivě svou zachránkyni pozoroval. Když se přiblížila, aby mu dala jídlo, snažil se zalézt ještě dál, schovat se, nebo ji kousnout. Až později pochopil, že mu chce pomoct.
"Rozhodně nemůžeš být divnější než já" poznamenala už trochu mírněji. Potřebovala spojence, ne vyděšené zvířátko, které se může kdykoliv obrátit proti ní jen proto, že neví, kdo je jeho přítelem.

Dívka odvrátila hlavu. Nic neříkala, jen se dívala do země. Léčitelku to začalo popouzet. Tak si mlč, podivná krásko. Upravila obvazy na zlámané ruce a dala se do odvazování plátna, kterým měl nemocný stažený bok. Rána potřebovala pořádně vymýt a přiložit obklad napuštěný odvarem ze šalvěje, heřmánku, tymiánu a jitrocele. Znovu se bezradně rozhlédla po místnosti. V krbu neleželo jediné polínko, v plechové konvici zbývala poslední troška vody - kdoví, jak dlouho už tam stála. S tím si nevystačí. A ta krasavice je naprosto k ničemu. Pořád tam jenom stojí a mlčí, sotva by dokázala nemocnému otřít čelo.

"Potřebuješ vodu?" ozvala se dívka nesměle.
Léčitelka na ni upřela pronikavý pohled. Že by se opět ve svém úsudku zmýlila? Ostatně vůbec by to nebylo poprvé.
"Ano, potřebuji vodu, hodně vody. A nejlépe také nějaké dříví do krbu a kotlík, ve kterém bych vodu mohla vařit. A možná také někoho, kdo se vyzná v bylinách a mohl by pro ně chodit ven na luka." Zajímalo ji, jak si s tím plachá dívka poradí.
"Říkali, že ti mám být k ruce" pokrčila rameny. Ještě stále vračarici příliš nedůvěřovala. "Pokusím se to všechno zařídit." Zaklepala na dveře, aby ji strážný pustil ven. Vysvětlila mu, co potřebuje, dveře se otevřely a zase zavřely.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama