Leden 2012

Projekt: Kritika

16. ledna 2012 v 11:54 Oznámení

Projekt: KRITIKA



Není to nic jiného než výměnný obchod. Já zhodnotím tvé dílko tobě, ty ho zhodnotíš mně. Platidlem je jen a pouze kritika.
Důležité je závěrečné hodnocení vzájemné spolupráce, které je tu proto, aby nedocházelo k "podvodům". Znáte to - někteří chytráci si myslí, že můžou mít koláče bez práce - nechají si zhodnotit svou práci, ale už vám kritiku nevrátí. Nebo se někomu vaše kritika nelíbí, a tak se vám nechce odvděčit, případně reaguje nevhodně. Vy do jeho profilu napíšete, že vznikl problém a v čem byl a nikdo další už s takovým človíčkem nebude spolupracovat. Nebo naopak budete velmi spokojení, zhodnotíte kolegu a ostatní budou vědět, že se na něj mohou spolehnout.
Profily účastníkům budou zakládat správci. Pokud to bude jen trochu možné, budeme tak činit každý večer.
Počítejte také s tím, že se může najít čtenář, kerý si na našich stránkách v přihláškách vybere dílko k přečtení a ohodnotí ho, aniž by o to byl žádán. Prostě počítejte s tím, že jdete s kůží na trh.

Píšící lidičkové, určitě pojďme do toho, protože tohle je úžasná příležitost, jak se dozvědět, co si ostatní lidé o našich dílcích myslí, jak nás čtenáři chápou/nechápou, prostě jak naše psaní na ostatní působí!!! :)

Píseň pro oblohu

15. ledna 2012 v 19:28 | Jehane |  Básnění
Proč i dneska hvězdy svítí?
Pořád nevíš?
Napovím ti...

Abychom dnes mohli snít,
musí nad námi bdít stále,
budou s námi dnes i dále,
a vždy, pokud budeš chtít.

A proč dneska měsíc svítí?
Ještě nevíš?
Napovím ti...

V očích kočičích se mění,
stejně jako zhaslé svíce
ve sny, vzdech a statisíce
malých nočních zapomnění.

Proč nad námi slunce svítí?
Stále nevíš?
Napovím ti...

Barvám dává hýřit v kráse,
nebem pluje, kráska němá,
zářící jak chryzantéma.
Přes noc v moři zamyká se.

Kapitola 5. (2/2)

12. ledna 2012 v 20:51 | Jehane
Když po sobě zanecháte nějaký komentář, budu vám za to moc vděčná :) Nestyďte se a pište, pište!



Rytíř poznal, že omdlévá, a pohotově ji chytil do náruče. Byla lehounká jako dítě, ale Radovan po dlouhé nemoci stále ještě neměl tolik sil co dříve. S úlevou ji posadil na nejbližší kamennou lavici, hlavu jí opřel o sloup.

Připadalo jí, že se vznáší někde ve vzduchu. Všechno okolo ní jako by se rozpustilo v tom divném šedotemném šeru. I zvuk se rozplynul, někam se ztratil. Zůstalo jen hučení, jako by byla uprostřed včelího roje. Jen matně si uvědomovala sama sebe.

Umírá snad? A neměla by tedy slyšet zvony? To byly věci, které jí nikdy nikdo nebyl schopen vysvětlit. Slyší vračarice zvony ve chvíli, kdy umírají? Horko se střídalo se zimnicí. Kdosi jí otřel vlhké čelo. Ostrá, pálivá bolest, která jí najednou projela dlaní, ji konečně probrala. Rytíř, který jí přišel na pomoc, jí právě obvazoval popálenou ruku.

"Ta rána musí dýchat" zamumlala dívka. "Nejdřív si ji musím ošetřit."
Přes hučení v uších příliš nerozuměla, co jí odpovídá. Nechtěla tam však zůstat sedět a začala se zvedat. Okamžitě se jí zase zatmělo před očima a celá roztřesená už podruhé skončila v rytířově náruči.

Ještě nikdy jí nebylo takhle zle. Rychle však pochopila, že dokud jí hučí v uších a všechno střídavě tmavne a svět se houpe, není právě moudré pokoušet se vstávat. Zůstala tedy sedět, opřená o rytířovo rameno a zabalená v jeho lehkém plášti, jak si s údivem po několika okamžicích uvědomila.

Chtělo se jí plakat, toužebně si přála, ať už to všechno přestane, aby se mohla schovat ve své maličké komůrce. A bála se. Neodůvodnitelně a nevysvětlitelně se bála. Uvědomovala si, že je opravdu vyděšená, ale také věděla, že už je v bezpečí. Tenhle rytíř, se kterým se celou tu dobu jen hádala, nenáviděla ho a se kterým si vzájemně vjížděli do vlasů, jí přišel na pomoc! Bylo to zvláštní a nerozuměla tomu, už dlouho necítila vděčnost. Ale konec konců byla ráda, že je tady s ní právě on.

Nemůže se přece navždycky stranit lidí. Nemůže před nimi celý život utíkat, ať chce či nechce, vždycky se najdou chvíle, kdy se jí připletou do cesty. Myslela si, že už na Jižníku nevydrží, že se snad v těch vysokých kamenných zdech zadusí, když nebude mít volnost, jakou zažívala v lesích. Ale možná, že díky Radovanovi to tady nějak přetrpí, než ... než kdoví, co se ještě bude dít.

Ta tam byla její sebejistota, vychladla touha po pomstě tak dlouho žhavená, nicotná byla nenávist k lidem. Najednou a bez rozmýšlení si opřela hlavu o jeho rameno a slzami mu smáčela halenu z jemné tmavomodré látky.

Překvapilo ho to, ale ne nemile, sám se tomu pocitu podivil. Ochranitelsky ji objal paží kolem roztřesených ramen. Vnímal její samotu a trápení, měl pocit, že pomalu začíná chápat její nenávist k lidem a nechuť zůstávat. Na každém kroku ji slepě napadali. Pokřikovali na ni. Odstrkovali ji. Nemohl to nevidět. Chápal její touhu po samotě. Zvykla si na ni, nic jiného jí nezbývalo. Ale ve své samotě měla také svobodu. A proto se teď těžko vyrovnávala s tím, že je zavřená mezi spoustou nepřátelských lidí. Chápal ji, protože sám samotu poznal. Ano, jeho rytíři k němu vzhlíželi, kníže si jej všiml a povýšil na velitele knížecí jízdy. Chvíli byl v té části země, chvíli v jiné, kam jej kníže právě poslal. Ale že by někam patřil? Ani na tom hrádku, který dostal od knížete darem, jej lidé neznali a on neznal je. Samota a vykořeněnost se těch dvou držely jako věrný ohař. Co jim bylo platné, že byli neustále mezi spoustou lidí, když mezi ně nepatřili? Jak taky může něčí nástroj někam skutečně patřit.
Nechal ji, ať se vypláče. Vždyť ani netušil, jak by ji mohl uklidnit. Trvalo dlouho, než se upokojila, než ze sebe vyplavila žal dlouhá léta střádaný. Uklidnila se a přemýšlela. Poprvé po dlouhé době se zase cítila bezpečná a klidná, sice ne docela, ale i tak to byla vítaná změna. Mohl by jí snad knížecí rytíř svou přítomností nahradit bratra ztraceného s jarem na rozcestí Jantarové stezky? Alespoň na pár vzácných okamžiků?
A bylo to něco docela nového i pro Radovana. Vždyť o vračarici nikdy nepřemýšlel jinak, než jako o léčitelce. O léčitelce zatrpklé se zachmuřenou tváří. O léčitelce, která nemá ráda lidi. O léčitelce, kterou je snadné popichovat, protože se kvůli každému slovu hned čertí. Přemýšlel o ní, jako o sebevědomé, snad příliš hrdé dívce, která si se vším dokáže poradit.

Ještě nikdy ji neviděl zraněnou, bezmocnou, vyděšenou. Dnes pochopil, co se skrývá za tou maskou. Dnes ji poprvé uviděl takovou, jaká doopravdy byla. A měl pocit, že právě tuhle dívku musí chránit. Postará se, aby už jí nikdo neubližoval. Možná by bylo nejlepší, kdyby pro ni u hradního pána vyžádal propuštění z Jižníku, aby se mohla vrátit domů do kopců, kde bude v bezpečí, vždyť v hrádku už ji nebylo potřeba.

Nelíbila se mu však myšlenka, že by byla tak daleko od něj, že by ji nevídal každý den. Bylo by mu bez ní na Jižníku smutno. Konec konců, na Jižníku na ni může dohlížet lépe, než kdyby byla kdesi v horách. Tam ji před nebezpečím neuhlídá.

Ještě pár dní počká, do slavnosti kresů. Počká ještě do dne, kdy se budou po celém knížectví zapalovat velké ohně a mladíci budou vyhazovat hořící košťata do vzduchu. Podle toho, kolikrát jim nezhasnou, se věští, jak dlouhý budou mít život. Dívkám zas devatero kvítí, v noci natrhané na devíti mezích - kopretina, divoká růže, smolnička, chrpa, rozchodníček, čičmudíček, mateřídouška, fialka a zvonek - věští, s kým se jednou povedou ruku v ruce životem. Je to čarovná noc, mnohé odhalí. Do té noci počká. Pak se za ni přimluví. Pak bude čas vytáhnout do bojů se zbojníky.
Z úvah jej vytrhl příchod Doubravky. Šla něco zařídit pro paní Jitku.

"Co se stalo!" vyděsila se, když uviděla pobledlou Hedviku podpíranou Radovanem. Přiběhla k nim a vzala dívku za ruku, která byla studená jako sama smrt.
"Myslím, že už bude v pořádku" ubezpečil ji mladík. "Pomoz mi ji odvést do její komůrky," poprosil dívku. Hedvika se ztěžka zvedla, z obou stran ji podpíraly starostlivé ruce. Z posledních sil se Hedvika dovlekla po schodech nahoru, prošla dlouhou tmavou chodbou a konečně byla ve své malé komůrce. Dosedla na slamník a opřela si bolavou hlavu o chladivou zeď. Vyčerpaně přivřela oči.
"Jsi v pořádku?" sklonila se k ní okamžitě vylekaná Doubravka.
"Budu v pořádku" zašeptala vračarice. "Jen bych potřebovala studenou vodu, plátno a odvar z tymiánu, šalvěj, mátu a třezalku. A taky pár lístků jitrocele." Popálená ruka potřebovala okamžitě ošetřit, než se tam zanesou nějaké nečistoty. Pokud by jí rána zhnisala, mohlo by jí to ruku vážně poškodit a mohlo by se stát, že už by nemohla hýbat prsty nebo že by v ruce ztratila cit.
"Připravím ti, co bude třeba", nabídla se Doubravka. "Jen musím ještě paní něco donést. Vydržíš do té doby?" pohladila ji po rameni, a aniž by čekala na odpověď, rychle odběhla.

Hedvika opět zůstala s rytířem sama. Sklopila pohled. Proč se zase cítí tak nesvá, tak nejistá? Nemělo se to stát. Neměl ji vidět tak bezmocnou, vyděšenou, neschopnou se bránit. Byla si jistá, že jen co opadne prvotní leknutí, zase se do ní začne navážet a škádlit ji, jako to dělal celou tu dobu, jen se probral z horečky. Ale v místnosti bylo dál ticho, jako by tam snad ani nikdo nebyl.

Když se odvážila na kratičký okamžik vzhlédnout, překvapilo jo, co uviděla v rytířově tváři. Byl zamyšlený, vážný. Vypadal jako člověk, který vidí do světů, které nikdo jiný nezná. Jako by viděl, co jiní nevidí. Uvědomil si, že se na něj dívá. Usmál se na ni, vstal a odešel. Kdo je ten člověk, kterého dosud znala jen jako knížecího rytíře? Co je vlastně zač? Nevěděla, jestli z něj má mít strach, nebo mu má věřit, jemu samotnému. Myšlenky měla rozházené jako oblázky na břehu řeky. Nedařilo se jí přemýšlet, nedařilo se jí vyřešit jedinou hádanku, kterých měla plnou hlavu. Tak se rozhodla, že se nebude snažit. Jen tam tak seděla, cítila bolest popálené ruky a snažila se uklidnit.
Po chvíli se rytíř vrátil. V ruce držel pohárek plný dobrého, chladivého vína smíchaného s vodou. Klekl si k Hedvice, vtiskl jí pohárek do zdravé ruky a zase se někam ztratil. Vzápětí se objevil znova, s dočista vydrhnutou miskou plnou studené vody. Dívka dychtivě ponořila opálenou dlaň do lázně a vychutnávala si ty okamžiky, kdy ji rána pomalinku přestávala pálit. Zato se však roztřásla zimou. Radovan si všiml, jak se otřásla, a přitáhl jí svůj plášť blíž k tělu. V koutě našel poskládaný pléd a důkladně ji do něj zabalil.

Dívala se na něj jako poplašené zvířátko. Vůbec nic nechápala. Nikdy si jí nevšímal, tedy pokud zrovna neměl chuť někoho potrápit škádlivými řečmi, nikdy se o ni nezajímal, neprojevoval péči. Normální by přece bylo, aby ji přenechal starostlivé Doubravce a sám se zašel podívat na svého koně, popít s knížecími v domku zbrojíře, poškádlit děvečku. A místo toho ji tady balí do svého pláště a stará se o ni jako kvočna o svá kuřata. A nikdo nemluvil.

To ticho! Trvalo už dlouho. Možná příliš dlouho. Nebylo jí to právě příjemné, přestože v kopcích bylo ticho pořád. Ale takové docela jiné ticho. Tam toho nikdy příliš nenamluvila, vždyť kromě několika ovcí, krávy, dvou koz a Vlčka ani nebylo s kým mluvit. Tady by však dala cokoliv za jediné slůvko. Nehodlala ale ticho přerušit jako první. Na to neměla dost odvahy, jak si překvapeně uvědomila. Proto raději sklopila pohled a snažila se nevšímat si rytířovy přítomnosti.

Po nějaké době, která jí samotné připadala jako věčnost, ale stejně tak to mohlo být jen pár okamžiků, dívce zašustění látky a vzdalující se kroky prozradily, že rytíř odešel a ona zůstala v malé komůrce opět sama. Padla na ni příšerná únava a rozbolela ji hlava. Přitáhla si rytířův plášť a pléd blíž k tělu, schoulila se na slamníku do klubíčka a s úlevou zavřela oči. V tom okamžiku usnula.

Kapitola 5. (1/2)

12. ledna 2012 v 20:46 | Jehane
Uplynulo dalších několik dní a mladému rytíři se dařilo stále lépe. Vračarice už mu občas dovolovala vstát z lůžka a projít se po nádvoří, ale ještě to nesměl přehánět. Dny teď byly plné slunce a zpěvu ptáků. Tak ráda už by se vrátila do kopců, ale jižnický zeman jí to stále nechtěl dovolit. Jediné, co se změnilo, bylo to, že Hedvice přidělili malý pokojík blízko rytířových komnat. Dokud bylo třeba být u něj ve dne v noci a ošetřovat jej, nikoho příliš nezajímalo, že s ním dívka sdílí komnatu. Nyní se však Jižníkem začaly šířit různé řeči a tak musela zemanka zakročit.

Pan Radim věděl, že rytíř Radovan už je téměř zdráv a chce to jen čas, aby znovu nabral síly. Říkal si však, že by nebylo špatné mít vračarici na hradě pro případ, že by ji někdy v budoucnu neodkladně potřebovali, zvláště poté, co se přesvědčil, že její léčitelské schopnosti jsou opravdu víc než výjimečné. Přidělil tedy k Hedvičině komůrce několik nižších vojáků, kteří se zde měli střídat na stráži. Dokud rytíř Radovan ještě potřeboval čas od času Hedvičinu péči, rozhodl se, že ji nechá zatím tam, kde je, ale až bude rytíř docela zdráv, vykáže jí jednu z místností ve věži.

Dívka už neměla sílu ani na to, aby zuřila, nadávala, proklínala jižnického pána, který jí nasliboval svobodu, jen co Radovana vyléčí, a nyní očividně nehodlal svůj slib dodržet.

Kdyby tak měla u sebe aspoň Vlčka. Ale ten se nevracel. Už déle než týden byl někde v kopcích. Hedvika jen doufala, že se mu nic nestalo, snad jej neporanilo žádné velké zvíře, nebo se mohl utopit v řece, kterou musel překonat, aby se dostal do lesů kolem Jantarové stezky. Ale Vlček byl dobrý plavec, podobně jako většina divokých psů a vlků. Navíc brod, který lesy odděloval od jižnických držav, nebyl v tuto dobu příliš hluboký. Letní slunce z Oskavy každý rok vysávalo spoustu vláhy a divoká jarní řeka se měnila v brouzdaliště pro děti vesničanů. Taky se mohlo stát, že si Vlčka nechali v Doupěti. Třeba Vítek usoudil, že by nebylo docela bezpečné pouštět ho zpět na Jižník.

Ale teď už to bylo všechno jedno. Zbojníky varovala, ti se teď o sebe musí postarat sami. A ona se z Jižníku stejně nedostane, leda tak nějakým zázrakem. Bylo to tak ubíjející sedět den co den v jedné místnosti, občas přejít do druhé. Neměla co dělat, někdy měla pocit, že se z té nudy zblázní. Každý den to samé, zírání do zdi, zírání z okna, přecházení po místnosti sem a tam, vysedávání, polehávání. Pokoušela se už dokonce spočítat kameny ve zdi, ale nedošla ani do třetiny a přestalo ji to bavit.

Mít tu tak aspoň Vlčka! Mít tu tak kohokoliv s kým by si mohla povykládat. Ale ani Doubravka už ji nenavštěvovala tak často, jako dříve. Snad jí to zakázali, snad ji to přestalo bavit. Měla na ni zlost, lehkovážná husička, zvědavě si prohlíží tajemnou vračarici, ale jen co zjistí, že je to jen obyčejný zatrpklý člověk, ztratí zájem a už není proč se o ni zajímat.

Ach mami, maminko, proč jsi mě musela opustit? Proč jsi mě nevzala s sebou! Proč jsem raději nezemřela už tehdy jako malé dítě! Co jsem komu udělala. Co jsem komu udělala. Možná konečně přichází trest za její mstu. Ale copak neměla právo mstít se? Vzali jí všechno, stal se z ní vyděděnec, tulačka bez opravdového domova.

A co oni? Dál si žijí v blahobytu, dál vozí na trh vydělané kůže a kožešiny a zdejší poklad, pryskyřičné slzy, jantar. Dál si cpou břicha zvěřinou z jejích lesů, lehkovážní, nadutí sobečtí lidé z Jižníku. Měla tomu všemu vládnout, tohle měl být její domov, měla tu být šťastná! Tak proč to všechno? Proč!

Kdo se staral o to, co se stalo s malou dívkou, co se jen tak tak neutopila v řece? Koho zajímalo, jestli přežila třeskutou zimu v útrobách tajemného, nebezpečného lesa? Kdo ji přišel hledat? Kdo jí pomohl? Proč by tedy měla ona pomáhat jim, proč by je neměla stokrát zatracovat, proč by se neměla mstít? A proč z toho nemůže cítit aspoň malé uspokojení, alespoň nějaké zadostiučinění! Copak na to nemá právo? Tak ráda by teď popadla tu malou stoličku, co stávala pod oknem a mrštila jí proti zdi. Tu však rozbila už předevčírem. Nic jiného kromě ubohého starého slamníku tady už nezůstalo. Jen v koutě spousta třísek.

Dveře její komůrky se otevřely.

"Máš jít okamžitě k rytíři Radovanovi" oznámil suše voják. Hedvika už dávno věděla, že nemá cenu se vzpírat rozkazům, stejně ji nakonec vždycky donutí je splnit. Mít tak po ruce alespoň nějakou zbraň. Ukázala by jim, jak se s ní mluví! Takhle byla docela bezmocná. Bezmocná a ponížená. Otrokyně a hračka v rukou jižnického panstva. Rty se jí stáhly do tenoučké čárky. Bez zbytečných řečí rázně vykročila z komůrky a zamířila ke dveřím komnaty stokrát proklínaného rytíře. To kvůli němu ji sem odvedli. On může za to, co z ní teď je.

"Myslím, že tě dnes vidím naposled, vračarice" zahlaholil Radovan, sotva prošla předsíňkou.
"Konečně odjíždíš?" pronesla dívka kousavě.
"To ne, ale myslím, že se to přece říká, když se vyléčený člověk loučí se svým léčitelem" usmál se na ni právě tím vševědoucím úsměvem, který ona z duše nesnášela. Připadal jí tak povýšenecký. Jako by snědl všechnu moudrost světa. Kdoví proč si před ním připadala jako malá holčička. Neskutečně ji to rozčilovalo.
"Cítím se už natolik dobře, že bych si troufl i projet se na koni. Myslím, že bych ti měl poděkovat za to, žes mě vyléčila." Uklonil se jí po vzoru knížecích vojáků a usmál se.
"Neděkuj mi, rytíři. Dobře víš, že kdyby to záleželo na mně, nikdy bych sem nepřijela." Dnes opravdu neměla na rytíře Radovana a jeho žerty náladu. Ze všeho nejraději by někomu dala pár facek, jen aby si ulevila.
"Přesto si myslím, že poděkovat bych ti mohl" trval rytíř na svém.
Hedviku něco napadlo. Ta myšlenka přišla tak rychle, že ji to samotnou překvapilo.
"Dobrá tedy, pokud mi chceš za každou cenu poděkovat a nenecháš si to vymluvit, pane, tak tedy zařiď, abych se mohla alespoň občas projít po nádvoří a zajít se podívat na svého koně. Tedy pokud je ještě pořád zde."
"Bude mi ctí prokázat ti tuto laskavost, vračarice."
Nikdy mi nezapomene připomenout, kým jsem! Všechno se v ní vařilo. Ale aby mohla uskutečnit svůj plán, musela teď dokonale ovládnout své pocity a uklidnit se.
"Děkuji, pane." Kdy se na ni konečně přestane tak koukat? Neměla ráda, když na ni někdo civěl, ale tenhle pohled, to bylo ještě něco jiného. Neuměla to popsat. Před ním byla vždycky nejistá. A ten pocit rozhodně neměla ráda.
"Ještě něco, pane rytíři?"
Zdálo se, že se rozmýšlí. Nebyl si jistý, jestli je vhodné to vyslovit. Ale nakonec se rozhodl.
"Chtěl bych, abys tady byla na slavnost kresů."
Polekala se toho. V přítomnosti rytíře Radovana se nikdy nebála, vždyť nebyl důvod. Tak proč by se teď měla lekat pro pár slov? Ale nepříjemného pocitu se zbavit nedokázala.
"Chci se vrátit do kopců" zašeptala. "Nechci tady být už ani jediný krátký okamžik." Neměla daleko do toho, aby se tady před ním rozvzlykala. Čím to, že jediná věta způsobila, že se málem sesypala? Otočila se na patě a ve spěchu opustila rytířovy komnaty. Strážný ji opět zamkl v její komůrce. Teprve tam se schoulila na slamníku a proplakala celý zbytek dne.

To, že toho dne odjel z Jižníku pan Radim, se dozvěděla až následujícího dne. V rámci budování přátelských vztahů mezi zemany z okolních panství uspořádal hon na jelena v březských lesích. Vedení Jižníku měla tedy nyní na starost paní Jitka. Rytíř Radovan věděl, že s ní bude mnohem lehčí vyjednat pro vračarici vycházky, které slíbil. Hedvika však příliš nečekala, že rytíř své slovo dodrží. Proto byla velice překvapená, když jí to přišel oznámit voják, který právě nastupoval svou stráž.

"Máš povolené dopolední vycházky, jednu hodinu dva dny v týdnu. Tak se zvedej!"

Dívka se na strážného zadívala velice překvapeně. Ale nenechala se dvakrát pobízet, vstala ze slamníku, na kterém seděla a následovala jej. Až na nádvoří si jen náhodou všimla, že korouhev pana Radima není mezi ostatními a že tedy právě není na Jižníku. Tím snad bude její plán jednodušší. Dokonce i stálá posádka nebyla v takovém pozoru, jako když byl jižnický pán zde. Třeba s ním odjel i Radovan, zadoufala. Nehodlala se však vyptávat. Stejně by jí nikdo nic neřekl. Tady se s vračaricí nebavili.

Zamířila proto rovnou ke konírnám. Ani nevnímala, že je venku krásný den, neslyšela švitoření ptáků, jemný šelest letní zeleně. Byla plně soustředěná na to, co se chystá provést. Doufala, že strážný zůstane venku. Kdyby s ní šel dovnitř, musela by jej nějak omráčit nebo se pokusit odvést jeho pozornost. Pak už jen vyvést Siváka, se sedláním a uzděním by se nezdržovala, stejně neví, kam se její sedlo a uzda poděly, naskočí a uteče otevřenou bránou. Jejich chyba a její štěstí, že ji zavírali pouze na noc. Překvapení strážní u brány by za ní sice mohli poslat jeden či dva opožděné šípy, ale ty už ji neohrozí. A než se vypraví skupinka pronásledovatelů, dávno bude v kopcích.

Než však ke konírnám stačila dojít, cestu jí zastoupila skupinka jižnických vojáků, dva z nich patřili k osobní stráži pana Radima a měli se k němu přidat až následujícího dne.

"Zmiz" kývl jeden z nich na Hedvičina strážce.
"Co mi chcete!" obořila se na ně dívka. Mladý voják se sebevědomě zašklebil.
"Ale ale, kdopak nás to poctil svou přítomností? Vračarice nebo čarodějnice? Ať si velitel knížecích říká, co chce! Jižnický pán je přesvědčen, že je konečně na čase udělat si v tom jasno. Nastal čas vykonat spravedlivý soud.Martine, přines svíčku.", obrátil se rytíř Ctirad k jednomu kumpánovi ze své družiny.

V okamžiku Hedviku drželi dva muži v železném sevření. Bránila se, kopala kolem sebe a oháněla se pěstmi. Nebylo jí to však nic platné. I přesto, že byla zvyklá bít se, byla proti přesile tří rytířů zoufale slabá a bezmocná.

Neměla u sebe ani dýku, ta ležela někde u bylinek, které ráno sekala na drobné kousky, neměla ani jehlici v účesu. Nic, čím by se mohla bránit. Mohla jen zuřit, proklínat ty samolibé mladíky, jako je proklínala už tehdy, když ji odvedli z chalupy.

Neuměla se prát, nikdy nepotřebovala sílu pěstí. Kéž by doopravdy byla čarodějnicí! Všechny by je proměnila v kamení a kopala by do něj tak dlouho, než by po nich zbyl jen prach! Zatlačili ji do stájí.

Koně začali poplašeně řehtat, někteří se vzpínali. Za pevnými deskami dřevěného hrazení však nemohli nikomu ublížit, leda tak sami sobě. Mladý rytíř, kterému říkali Martin, se zanedlouho vrátil se silnou rozžatou voskovicí.

Ubohá Hedvika zatím netušila, k čemu se rozjaření, sebevědomí mladíci, posilnění medovinou, chystají. Ale byla si jistá, že cokoliv se zrodilo v jejich na první pohled ušlechtilých, urozených, zato doopravdy zvrácených myslích, nebude nic příjemného.

"Drž jí ruku" rozkázal Ctirad jednomu ze svých a vzal Martinovi z ruky voskovici.
"A ty, Vratislave, drž ji pevně, aby neupláchla a zacpi jí pusu, ať ji třeba nenapadne nás proklít."

Ve tvářích rytířů četla rozzuřená Hedvika pouze pobavení, pro ně to byla jen taková hra, zábava, kterou by rozháněli dopolední nudu. Sloužící, kteří snad zahlédli, co se u stájí děje, se raději dívali do země a zrychlili krok. Do věcí velkých pánů se nechtěli plést, mohlo by se stát, že by se jim potom zle vedlo, jako té ubohé dívce, kterou chytili.

Ctiradovi se leskly oči, z části vzrušením ze hry a možná také nepříčetností.
"Říká se, že čarodějnice oheň nepálí", uchopil Hedvičinu ruku spolu s Martinem a drželi ji nad žhnoucím plamenem. Pálilo to strašně. Ani ruka rytíře zakrývající pevně její ústa nezabránila bolestnému výkřiku, aby se rozlétl až k nádvoří.
"Co myslíš, Martine, opravdu ji to pálí nebo to jen předstírá?" prohodil Ctirad k rytíři po své levici a zachechtal se.
"Je to čarodějnice, já bych jí nevěřil" přidal se do debaty neochvějně Vratislav. Ctirad se dlouze, zkoumavě zadíval na dívku, jíž se z očí rozšířených hrůzou a přemáhanou bolestí řinuly slzy jako voda z otevřených stavidel výpusti. Nevšímal si jich. Všiml si však jizvy, která se vyjímala na dívčině tváři, vždycky zůstávala bledší než okolní kůže.
"Ale podívejme se, taková pohledná tvářička a hyzdí ji tak ošklivá jizva! Podíváme se, jestli ji trocha tepla nedokáže vyléčit, co?"

Svíčka se blížila k jejímu obličeji, příjemné teplo se zanedlouho změní v nesnesitelný žár. Hedvika už nedokázala dál snášet tu hrůzu. Dokázala si představit ohněm znetvořený obličej. I takové už léčila.

Vykřikla jako raněný pták, jako zvířátko zahnané do kouta, jako strom roztínaný bleskem. Celá se třásla, připomínala poslední osamělý lístek na staré větvi rvaný zimní bouří.

Najednou se konírnou rozlehl silný hlas. Povědomě pronikl i k rozjitřené Hedvičině mysli.
"Okamžitě od ní odstupte! Ani se jí nedotknete!"
Čtyři mladí rytíři sebou polekaně trhli. Zábava jim skončila. V uličce mezi stáními se objevil velitel knížecí jízdy a z očí mu šlehala na všechny strany neskutečná zuřivost. Za ním ve stínu širokého sloupu postával malý zadýchaný klučina. Zřejmě rytíře potkal někde v hradu a zavolal ho na pomoc.

"Už nikdy se neopovažujte jí ublížit, jinak vás vlastnoručně vypráskám z hradu a postarám se, aby vaše jména byla vláčena bahnem ve všech částech Knížectví a vaše štíty byly, k vaší hanbě, navždy obráceny ke zdi!"

Rytíři se na mladého velitele podívali s pohrdáním. Takže i on už se chytil do důmyslných smyček kouzel té prohnané, malé čarodějky. Bude lepší na oko jej poslechnout a raději o všem zpravit pana Radima. Sklopili hlavy a spěšně se vytratili do bezpečí hradu.

Dívka, kterou už teď nikdo nesvíral, se zesláblá prožitou hrůzou a roztřesená děsem svezla na slámou vysypanou zem. Jemně si podpírala popálenou ruku na kolenou a neschopná jediného pohybu hleděla prázdným pohledem přímo před sebe. Jako by se před ní otevírala hluboká propast viditelná jen pro ni a ona se snažila dohlédnout až na dno.

Bylo jí tak zle a srdce tak splašeně tlouklo, až měla pocit, že snad pozbude vědomí. Radovan k ní starostlivě poklekl a zlehka ji pohladil po zcuchaných vlasech. Ucukla před jeho rukou.

"Už je dobře" zašeptal měkce, jako by utěšoval dítě. "Osobně se postarám, aby byli potrestáni. Už ti neublíží. Neříkám, kdybys něco provedla, to by samozřejmě měli právo tě soudit, ale ty přece nejsi čarodějka a každý, kdo jen trochu rozumě uvažuje, to ví."

Hedvika snad ani nevnímala, že k ní rytíř mluví. Ve tváři byla celá popelavá, jen její oči odtud svítily jako dvě osamělé studánky uprostřed písečné pláně. Jemně ji uchopil za zápěstí poraněné ruky a druhou paži nabídl k opoře, aby jí pomohl vstát.

Zapotácela se.

Opatrně ji podepřel. Pomalu ji vyvedl z konírny k loubí oddělujícímu vnější nádvoří od vnitřního. Pod kamennými oblouky byl příjemný chládek a ve výklencích tu a tam stály zdobené kamenné lavice se sedátky potaženými koberečky a prosezenými kožešinami.

Sotva však ušli pár kroků, dívce se podlomily nohy a jistě by upadla, kdyby ji rytíř nepodpíral. Zdálo se jí, že se s ní celý svět točí. A najednou bylo všude šero, i to slunce teď svítilo nějak méně...

Kapitola 4. (2/2)

12. ledna 2012 v 20:42 | Jehane
Jediné slovo stačilo... Jediné slovo a nit jejích myšlenek se přetrhla, jako by to byla jen pavučinka.
"...bojovat se zbojníky" říkala právě Doubravka.
"Jistě to bude nebezpečné" odpovídal jí Radovan. "Ale mí rytíři si z nějakých lesních lapků příliš nedělají. Už jsme bojovali proti horším a knížecí jízda vždy zvítězila" vychloubal se před dívkou. "Mám v plánu na zbojníky zaútočit lstí. Ještě jsem to docela nepromyslel, ale nejspíš se to provede tak, že co nejvíc rytířů se poschovává v krytých kočárech, které budou dost honosné na to, aby nic netušící zbojníky přilákaly, a po prvním výpadu se na ně vyhrnou. Co na to říkáš? Není to dokonalý plán?" byl si svou lstí tak jistý.
Hedvika byla až znechucená jeho sebejistotou. Ovšem napadlo ji, že takovou lest Vítkovi muži nejspíš neprohlédnou. Děsilo ji to.
"Dávej ale pozor, pane rytíři" varovala Radovana Doubravka, "na straně zbojníků mohou stát temné síly sídlící v Mrtvých horách, alespoň v naší vesnici tomu všichni věří." Hedvika si mohla jen představovat, jak se mladý rytíř ušklíbá nad tak hloupým varováním hloupoučké služtičky.
"Znají-li jižničtí zbojníci přízeň temných sil, pak zjistí, že knížecí jízda je daleko horší, než nepřízeň běsů", odpověděl dívce téměř pohrdavě, s jistotou sebevědomého rytíře, který neví, co je to porážka.
Byla si jistá, že tentokrát rytíře odhadla správně, ačkoli se v lidech často nevyznala, protože se o ně příliš nezajímala. Téměř bezděčně začala v předpokoji hledat nějaký papír, jakýkoliv kousek. Nakonec jej našla v kabele, ve které si přivezla z chalupy zásoby bylin. V koutě se povaloval kus ohořelého dřeva, zřejmě zbytek z nějaké pochodně. Ořezala jej do špičky a neuměle jím na papír načmárala varování pro zbojníky. Napsala všechno důležité, ale přesto by tak ráda napsala víc. I kdyby však zbývalo místo na jakékoli další slovo, sotva by našla odvahu. Z kabely vylovila kousek provázku. Několikrát jej pevně omotala kolem vzkazu a připevnila jej Vlčkovi kolem krku. V huňaté srsti provázek nebylo vidět, a když Vlček trochu skloní hlavu při běhu, ani si ho nikdo nevšimne.
"Vlčku, dones vzkaz Vítkovi. Slyšíš? Vítek, najdi Vítka" šeptala mu důrazně do ucha. Dávala si přitom pozor, aby Radovan s Doubravkou nic nezpozorovali. Ale dívka s medovými vlasy se plně věnovala obdivování a rytíř zase vyzdvihováním činů vlastních nebo své družiny. Na rozzlobenou vračarici docela zapomněli.
"Vítek, Vlčku, ano? Vítek, musíš ho najít. Vítek." Vtom se ale zarazila. Aby Vlček našel Vítka, k tomu musel přebrodit Oskavu. Papír se ve vodě rozmočí a písmo se rozpije. Do doupěte by přinesl jen jakýsi rozmoklý chuchvalec, pokud by vůbec ze vzkazu něco zbylo. Uvažovala, jak jinak by zbojníkům mohla dát vědět, co se tady děje. Kdyby tak měla kousek tvrdé kůže nebo kůry stromu. Ale nic takového po ruce nebylo.
Nakonec ji napadlo jedno řešení, sice zdlouhavé, ale zato tady byla docela dobrá šance, že vydrží koupání v řece a vzkaz bude doručen. Vzala nůžky a ustřihla si dlouhý kus spodničky zpod šatů. Ve vaku našla jehlu a nit vyvařenou v odvaru z heřmánku a tymiánu, tu používala na šití ran. Stejně tak dobře se však hodila na vyšívání. Pravda, tak krásná výšivka, jakou uměla Doubravka, by zaručeně nesvedla, ale na vzkaz zbojníkům se její um hodí tak akorát. Doufala, že se látka příliš neroztřepí a písmena budou čitelná.
"Vítek, Vlčku, najdi ho." Pořád dokola opakovala to jméno a kdykoli jej vyslovila, zabolelo ji u srdce.
Vlček se ohlédl po dveřích. Otočil hlavu zpátky k Hedvice a strčil jí čumákem do obličeje, jako by jí tím chtěl naznačit, že pochopil, co se po něm chce. Odběhl ke dveřím a strčil do nich. Posadil se a zaškrábal tlapkou po jejich drsném, masivním dřevě. V zámku se otočil klíč.
"Co to tu je za zvuky!" obořil se strážný na vračarici.
"Můj vlk se potřebuje proběhnout, už je tady zavřený příliš dlouho" vysvětlovala mu dívka a doufala, že tentokrát strážný konečně přestane dělat problémy.
"Po hradě žádní vlci běhat nebudou!" okřikl ji voják. Zatraceně, a co teď? Jak dostat vzkaz z hradu?
"Co se tady děje?" ozvalo se Hedvice za zády. Byla to Doubravka. Samozřejmě, proč ji to nenapadlo dříve!
"Vlček se potřebuje proběhnout, ale strážný to nechce dovolit" obrátila se k dívce za sebou.
"Nemohla bys ho vzít aspoň na nádvoří? Je na tebe zvyklý, určitě nebude dělat problémy." Hedvika doufala, že brána bude jako vždy otevřená a Vlček si sám najde cestu ven.
"Půjdu se projít s vlkem na nádvoří" oznámila Doubravka nesměle strážnému. Hedvika se ke zvířeti sehnula a nenápadně jej podrbala pod krkem, při tom mu upravila vzkaz, aby nebyl vidět.
"Vítek. Najdi Vítka" šeptala mu do ucha.
"Děkuju" usmála se za odcházející dívkou. Tak, snad to všechno vyjde. Kdyby se vzkaz prozradil, měla by z toho vážné problémy a kdoví, jestli by se pak vůbec kdy dostala z Jižníku ven. Strážný zase zamkl dveře a dívka osaměla.
Po chvíli se zašla podívat do vedlejší komnaty, i když se jí tam vůbec nechtělo. Rytíř se ji zase bude snažit rozčílit svými poznámkami. A nejhorší na tom všem bylo, že jí docházely rázné odpovědi. Už ji to všechno unavovalo. Připadala si, jako by byla nemocná. V posledních dnech byla malátná a unavená. Měla pocit, že mezi těmi čtyřmi zdmi zešílí. A teď přišla i o Vlčka. Ale mladík mezitím naštěstí zase usnul.
Hedvika si tedy opět sedla na své oblíbené místo, do okenního výklenku v předpokoji. Doubravka jí tam donesla malou jehněčí houni, aby na studeném kameni nenastydla. Hedvika byla jako na trní. Musí se to povést, jinak je s jižnickými zbojníky konec. Snad Vlček Vítka najde. Bude trvat nejméně dva dny, než se dostane k lesům, kdoví jak dlouho potom bude Vítka hledat, a další dva dny, než přiběhne zase zpátky. Co žila v chaloupce v kopcích, už několikrát jej posílala se vzkazem do Doupěte. Teď ale dlouhý čas nebylo potřeba nic vzkazovat, doufala, že nezapomněl, jak se to dělá. Netrvalo to dlouho a v zámku opět zarachotil klíč. Dovnitř vklopýtala udýchaná Doubravka.
"Neudržela jsem ho! Jen co uviděl otevřenou bránu, vyrazil k ní a byl pryč!" Byla skoro zoufalá. Věděla, co pro mladou vračarici její vlk znamená. Hedvika se snažila předstírat, že ji to překvapilo a jak je z toho smutná.
"Snad se zase vrátí" posteskla si. "Vždycky se vrátil." Ale v duchu jásala. Teď se jí určitě podaří varovat zbojníky v Doupěti. Zbytek už je jen na nich, jak si s knížecími poradí.

Kapitola 4. (1/2)

12. ledna 2012 v 20:41 | Jehane
Dlouho jsem své čtenáře zanedbávala, takže tady máte jednu delší kapitolku. Doufám, že se vám bude líbit a že se to vůbec někomu chce číst :)




Jako už tolik předešlých dnů, Hedvika opět seděla v okenním výklenku v předpokoji komnaty nemocného rytíře. Dívala se ven, prsty jedné ruky si pročesávala vlasy, druhou rukou hladila po hlavě Vlčka. Nic necítila, ani zlost, že ji tady drží, ani bezmoc, že se nemůže svobodně pohybovat, kudy by chtěla, ani nenávist k lidem, pro které nikdy nic neznamenala a kteří už dávno neznamenali nic pro ni. Byla už všemi těmi pocity tak strašně unavená. Dokázala jen bezmyšlenkovitě zírat ven. Na nic nemyslela, nic necítila.
Také Doubravka se v její společnosti nezdržovala tak často jako dřív. Snad ji omrzela ta věčně zachmuřená, rozmrzelá dívka. Snad měla dost nářků nad ztracenou svobodou a nejistou budoucností. Pravdou však bylo, že přípravy na příjezd nějakého vznešeného hosta poslední dobou zaměstnávaly všechny sloužící od brzkých rán až po západ slunce, někdy i déle. A tak Doubravce nevybyla ani chvilka, kdyby se mohla přijít podívat, jak se daří raněnému a jeho opatrovnici. V síni se otevřely dveře. Hedvika prudce otočila hlavu za zvukem. Bezděčně se pousmála.

"Přišla jsem se podívat, jestli něco nepotřebuješ", vysvětlovala Doubravka svou návštěvu.
"Zatím mi žádné bylinky nedošly, ale děkuju za optání. Ráda tě zase vidím" dodala vračarice.
"Paní Jitka nám teď zadává tolik práce, že nevíme, kam dřív skočit. Zrovna jsem musela být k ruce pradlenám. Připravovaly nejlepší paniny šaty. Jsou překrásné", rozplývala se dívka, "celé jsou takové hladké, zlatohnědé, na slunečním světle se lesknou jako zlato. A sukně je bohatá, nabíraná. Taky bych si jednou chtěla takové šaty obléct, třeba jen na chvilku, jen se v nich projít po pokoji. Musí to být nádhera. Těším se, až v nich paní Jitku uvidím na některé slavnosti."

Hedvika nedokázala vyjádřit stejný obdiv. Pro ni krásné šaty už dávno nic neznamenaly. Nezajímaly ji slavnosti, nezajímaly ji drahé látky a honosné šperky. V kopcích takové věci nikdy nepotřebovala. Dokázala by ocenit košatou jabloň s větvemi obtěžkanými červeným ovocem, letní lípu plnou pilných včel, louku ozdobenou fialovým kobercem vřesu... To, co Doubravka, však ocenit nedokázala.

"Ano, musí to být krása" přisvědčila přesto. Možná se jí vybavila kdesi hluboko zasunutá vzpomínka na dávnou slavnost, kdy její matka oblékla šaty, za které by se nemusela stydět ani sama kněžna, a vlasy ozdobila diadémem ze stříbra a bělostných perel, který jí pan Kryštof přivezl z dalekých cest. Tak si matku chtěla navždy zapamatovat.

Obě dívky vytrhl ze snění zvuk vycházející z rytířovy komnaty. Hedvika se tam rozběhla.

"Ne, pane, ještě nesmíš vstávat", okřikla zostra rytíře, který se pokoušel vstát z lůžka. Nesmlouvavě jej zatlačila zpět na lůžko. Zranění jej sice ještě pořád bolela, ale už nevydržel dál nečinně ležet, zatímco všichni ostatní něco dělají.
"Už je mi docela dobře" ohradil se. Léčitelka však věděla své.
"Dokud tady jde o můj krk, tak budeš dělat, pane rytíři, co ti řeknu já" rozkázala rázně se zamračeným výrazem ve tváři. "Rány se zatím hojí dobře. Když čerstvé jizvy nebudeš příliš namáhat, nebude to trvat o mnoho déle než pár dní. Kdybys vstal příliš brzy, jizvy by mohly popraskat a rány by se mohly opět otevřít. Nepokoušej mou trpělivost, pane, a klidně lež, dokud nebudeš docela zdráv!" Bylo vidět, že se zlobí. Za jejími slovy však byla cítit netrpělivost stejná, jako ta rytířova. Také ona toužila, aby byl konečně zdravý a ona se mohla vrátit do kopců.

Zamračená Hedvika rytíři pod hlavou narovnala pár polštářů, aby se mu lépe sedělo i dýchalo.

Doubravka se mezitím posadila na stoličku blízko postele nemocného. Ráda mu byla nablízku, ráda u něj vysedávala, když spal. Líbil se jí. Když byl vzhůru, měl příjemné vystupování.

Zdálo se však, že rytíř si víc všímá léčitelky než obyčejné služtičky. Bavilo jej dobírat si tu věčně zachmuřenou dívku, líbilo se mu dopalovat ji svými poznámkami. Byla tolik jiná, tolik se lišila od všech těch urozených dam u dvora, které musel bavit, smát se jejich nudným, naučeným žertům, tančit s nimi o slavnostech. Taková byla i Doubravka. Ne, nebylo to urozeností, z té do vínku nedostala ani malinký kousíček. Nikdy si však netroufla vyjádřit vlastní názor, tato vlastnost byla společná prostým služtičkám i urozeným dámám. Na všechno přitakávala se služebnou podřízeností, při každé odpovědi se navíc malinko uklonila. Plamen svíčky, který je přespříliš závislý na tom, co si zamane vítr.

Naproti tomu vračarice. Vítr, který ráno rozhání mlhy v údolích, řeka, která vymílá koryto podle toho, jak se jí to právě zlíbí, káně, které se nechá unášet větrem, anebo se mu vzepře a zastaví se na místě. Vračarice. Bez ostychu řekne, co si právě myslí bez ohledu na to, je-li k tomu vhodná chvíle. Tak svobodná a přece tak nespokojená. Věčně zachmuřená.

A možná, že by jí to mohlo i slušet, nebýt té prohlubující se vrásky nad čelem. Krásná nebyla, to ne, ale kdesi hluboko v ní dřímal jistý půvab. Toho si musel všimnout každý, kdo se alespoň trochu dokázal dívat očima. A on se díval. Líbilo se mu, jak je jiná než všechny ty dámy, líbilo se mu, jak se vzteká, jak je rozhodná i jak si umí poradit. Líbilo se mu, jak je svá a nenechá se spoutat.

"Máš příjemný hlas, vračarice" dobíral si ji, když se vztekala. "Zazpívej nějakou píseň, ať nám rychleji ubíhá čas."
"Nebudu zpívat", pohodila dívka rázně hlavou. "Nemám náladu na rozmary urozených pánů. Stejně neznám písně, které by se hodily do komnat velkých pánů. Znám písně, které se zpívají u ohňů při slunovratu a písně, které se zpívají na kopcích, když se rodí nový den. Nezpívám písně, které by se hodily do kamenných síní."
"Ale já takové písně znám" ozvala se nesměle Doubravka. Moc ráda by zazpívala tomuhle rytíři.
"Mohu tě tedy požádat, abys nám zazpívala, když se vračarice zdráhá?" usmál se na ni Radovan sladce. Dívka zrudla a přikývla.
"Bude to balada, kterou mě kdysi naučil jeden tulák, o nerozumném počínání rytířů, kteří jezdí do bitev ve vzdálených zemích, aby tam proslavili své jméno a jméno dámy svého srdce. A přitom se jich tolik nevrací. Tolik dam se stává vdovami ještě dřív, než se za své rytíře mohly vdát. Vždyť to největší, co si vzájemně mohou položit k nohám, je jejich láska.

Dívka dozpívala, nechala komnatou doznít poslední tóny táhlé melodie.

"Muži prostě čas od času potřebují dámám svého srdce dokázat, že jsou schopní vládnout nejen loutnou a verši, ale také mečem" odlehčil rytíř atmosféru v síni. "Byla to krásná balada, a pravdivá. Ale trochu příliš smutná. Zlatovlasá dívko, neznáš také nějakou veselou?" obrátil svůj okouzlující úsměv opět k Doubravce.

Hedvika se zachmuřila a obrátila se k oknu.

"Samozřejmě, pane, znám píseň o zemánkovi, který hoří obdivem k jedné rozverné dámě. Ovšem, má jeden vážný nedostatek: je příliš líný, než aby se naučil pořádně tancovat. Člověk by nikdy neměl podceňovat kouzlo a sílu tance" dodala tajemně. "Jen nevím, jestli se ta písnička hodí právě sem, je to jen takový vesnický popěvek tam od nás."
"Jen se neostýchej, rád si poslechnu i takovou" ubezpečil ji rytíř. A tak zase komnatou nechala rozeznít svůj jemný hlas. Zpívala bezpochyby lépe než Hedvika, která měla hlas mnohem hlubší, na druhou stranu však možná zajímavější.

Rytíř Doubravce zatleskal. Zpívala příliš pěkně, než aby to patřičně neocenil.
"Škoda jen, že se nemůžeme projít do kopců, abychom si mohli poslechnout, jaké písničky zná vračarice. Takto nemůžu posoudit, která z vás zpívá lépe," neodpustil si malé dloubnutí do Hedvičiny ješitnosti. Doufal, že ji tím vyprovokuje k nějaké ostré odpovědi, která by jej zajisté pobavila.

Dívka však dál stála u okna a mračila se na celý svět. Rytířovo popichování ji neskutečně rozčilovalo, nemohla však před ním utéct. Jak nesnesitelná najednou byla ta kamenná klec!
"No tak, vračarice, jestli se budeš dál mračit, i slunce před tebou prchne za obzor dřív, než se dostaví večer. Brzy budeš mít na čele tak nepěkné vrásky, že si tě žádný mladý chasník ani nevšimne" snažil se ji vytrhnout z prohlubujícího se mlčení. A konečně se mu to povedlo.
"Nepotřebuju, aby si mě kdokoli všímal. Bylo mi dobře samotné v kopcích nad Jantarovou stezkou. Nikoho jsem se neprosila, aby si mě všímal. Nechci se vdávat a nechci, aby mě kdekdo svazoval a věznil v téhle kamenné kleci!"

Rytíř se jí svými poznámkami dotkl. Připomněl jí, co se stalo před třemi měsíci v Doupěti, sídle jižnických zbojníků. Tehdy tam přijela, protože ji potřebovali. Měla s jižnickými zbojníky dohodu a ta zahrnovala podmínku, že když někdo v Doupěti bude potřebovat léčitele, tak Hedvika přispěchá na pomoc.

Ten den lupiči oslavovali další z mnoha úspěchů. Dopoledne přepadli skupinu kupců, kteří jeli po Jantarové stezce na jarní trhy, které se pořádaly každoročně ve městech za jižnickými kopci. A tak se v jedné komnatě v Doupěti, která byla vyhrazena pro lup, opět vyjímaly nádherné šperky hned vedle nejlepšího sukna a ovčích i jeleních kožešin, spousta bot z jemné kůže a několik mistrně vykovaných mečů, nožů a dýk s ozdobnými rukojetěmi. V hradních stájích bečelo několik nových jehňat, býčků a kůzlat. A ve sklepeních přibylo několik soudků piva a vína.

Ovšem nebyl to šťastný den úplně pro všechny. Kupci byli tentokrát dobře ozbrojeni a měli s sebou několik rytířů z Jižníku, které si najali jako doprovod a kteří jim měli zajistit bezpečný průchod lesy. Nikdo z Doupěte nezahynul, ale pár zbojníků bylo zraněných, dva těžce. Možná by si s tím zbojnické ženy dobře poradily, ale Vítek, vůdce lupičů, přesto nechal Hedviku zavolat. Už dlouho ji v lesním sídle nebylo potřeba. V zimě, kdy byla Jantarová stezka zavátá vysokými hradbami sněhu, se kupci nikam nevydávali, i zvěř spala. Nebylo proč vyjíždět, nebylo koho léčit.

Stýskalo se mu po ní, přiznával si to. A překvapilo ho to. Neoženil se, říkal si, že není kam spěchat. A zatím se ani po dívkách neohlížel, i když v Doupěti bylo možno si vybírat. Dalo se říci, že na hradě ukrytém mezi skalami v lesích žily dokonce celé lupičské rody, několik zbojníků zde žilo i se svými manželkami a dětmi. Žádná ze zbojnických dcer však Vítka příliš nezaujala, nevšímal si jich tedy. Ale Hedvika, ta byla jiná. Možná jej zaujala svou nezávislostí, možná tím tajemnem, které obklopovalo všechny vračarice. Líbilo by se mu mít ji po svém boku. Tuhle nepolapitelnou divoženku by si snad i vzal za ženu.

Nechal ji tedy zavolat ani ne tak proto, aby podle dohody vyléčila jeho muže, jako spíš proto, aby ji zase mohl vidět, prohodit pár slov, možná jí daruje nějaký ukořistěný šperk, jen aby ji potěšil. Jen aby si konečně taky všimla ona jeho. Hedvika přijela bez meškání. Tam, kde vyrůstaly Strážní stromy, první stromy lesa kolem Jantarové stezky, jí vždy zavázali oči a vedli jejího koně až k Doupěti. Přece jen nebyla jednou z nich, nemohli si dovolit nic riskovat, takový byl lesní zákon. Přijela, tak jako přijížděla vždycky, když ji potřebovali. A hned ji odvedli k raněným.

Dva celé dny u nich strávila, než si byla konečně jistá, že už jim nic nehrozí. Jeden ze zbojníků zemřel a druhému se konečně udělalo lépe. Odebrala se do velké síně, kde se vždycky slavívalo. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Právě se narážel další soudek, když vstoupila dovnitř. Ti z mužů, kteří ještě nebyli opilí docela, okamžitě nově příchozí vzali na vědomí, přestali polehávat na stolech a pořvávat na ostatní, slušně se usadili a po očku se na ni dívali. Z hloučku postávajících se oddělil Odran, další svobodný mládenec. Měl už trochu upito, a proto byl odvážnější než ostatní.

"Děvče zlaté, pojď s námi oslavit vítězství", a podával jí pohárek po okraj naplněný vínem. "A věnuj mi hubičku, vždyť je přece tak pěkný podvečer", objal ji kolem pasu a přivinul ji k sobě.
Hedvika na nic nečekala. Rozpřáhla se a překvapený Odran se v tu ránu držel za doruda rozpálenou tvář.
"Nechte ji na pokoji, všichni", zahřměl síní rozmrzelý hlas, v němž byla slyšet jemná příměs vína. "Tuhle holubičku jsem si vyhlídl pro sebe", nechal se slyšet Vítek.
"Tak to leda ve snu" ohradila se dívka. "A jestli mi tu ještě někdy někdo řekne holubičko, tak bude mít sám co dělat, aby se stačil vyléčit do dalšího nájezdu" přisadila si drze.
"Teda pánové, slyšeli jste to? To si přece od téhle holubičky nenecháme líbit", ozval se další.
"Do kádě s ní. Studená voda už ji naučí!" jásal další hlas.

Hedvika se ani nestačila vzpamatovat a už ji popadli tři silní zbojníci a táhli ji, svíjející se a kopající, na dvůr, kde byla ve dne v noci velká káď s vodou na praní prádla. Teď za brzkého jarního podvečera už bude voda určitě ledová jako Oskava za tání horských sněhů. A byla! Hedvika ječela a smála se a šplíchala vodu na všechny strany a nejednoho neopatrného zbojníka, který se k ní příliš přiblížil, stáhla do kádě za sebou. Když ale po chvíli skoro přestávala cítit nohy, usoudila, že je nejvyšší čas posadit se před krb, pokud nechce, aby k ní volali léčitelky z vesnice za lesem.

Janina, jedna z dívek v Doupěti, se kterou se Hedvika znala lépe, půjčila dívce nějaké své šaty a ty její mokré dala honem sušit, aby si je ráno mohla zase obléct, až bude odjíždět. Už ji v Doupěti nebylo třeba a ona se potřebovala vrátit zpět do své chalupy. Tam nebyl nikdo, kdo by se jí postaral o zvířata a zatopil v krbu.

"Nechceš tady přece jen pár dní zůstat, Viško?" přemlouval ji Vítek, který si k ní přisedl před krb. Taky neušel pořádné spršce studené vody z kádě.
"Někoho bych k tobě do chalupy poslal, o zvířata by bylo postaráno."
"To nejde. Musím zpátky, jinak chalupa vymrzne. A navíc nejsem zvyklá na tolik lidí okolo sebe. Vyrůstala jsem na samotě, však víš", omluvně se pousmála.
"Nelíbí se ti tady?" Vítek se zamračil.
"Ne, to ne že by se mi tady nelíbilo, já jen, potřebuju být zase chvíli sama. Jsem samotářka, nedokážu být dlouho mezi tolika lidmi", vysvětlovala mu. Nechtěla, aby si myslel, že do Doupěte nejezdí ráda. Tamější lidé byli jako její rodina, poté co tu svou ztratila. Ujali se jí, tehdy před lety, když ji našli v lese polomrtvou strachy a s vyraženým dechem po pádu z koně. Tehdy ji nesmírně vyděsili. Myslela, že si pro ni přišli duchové dávných loupežníků, které jeden z jejích prapředků pobil ve skalách nad Jantarovou stezkou. Ráda se sem vracela, ale ať už v Doupěti nebo kdekoli jinde, nikdy nevydržela dlouho mezi lidmi. Měla ráda ticho kopců a písně, které umí zazpívat jen drozdi ve větvích jasanů, ráda poslouchala šumění listí ve vánku i ve vichru. V Doupěti bylo příliš mnoho lidí, než aby mohla poslouchat ticho a ostatní zvuky, jaké vytvářely melodii, kterou tolik milovala.

A pak samotný Vítek. Když jeden rok po smrti své matky žila mezi zbojníky v Doupěti, snažil se ji tehdy odtamtud vystrnadit. Měl pocit, že mezi ně nepatří, měl pocit, že mu bere lásku jeho rodičů, hlavně jeho matky, která se jí ujala. Když se potom po letech opět potkali, vycítila, že se něco změnilo. Dospěl, pochopil. Sblížili se natolik, že ho nakonec začala mít ráda, jako kdyby byl jejím bratrem. Obávala se však, že on ji jako sestru brát nebude. A vždycky, když ji zavolali do Doupěte, snažila se zjistit, co přesně k ní cítí, ale nikdy se jí to nepodařilo. Po otcově smrti musel velet celé tlupě zbojníků. Své pocity uzavřel hluboko v sobě před celým světem, aby je nikdo nemohl odhalit. V boji se to vyplácelo, ale lidé okolo do něj neviděli, často nikdo neměl ani tušení, co se mu právě honí hlavou. Vystavěl kolem sebe neproniknutelnou zeď. Jen k Hedvice se choval jinak, otevřeněji, mnohem méně pánovitě. Přesto i pro ni bylo nemožné odhalit, co si myslí. Přála by si být pro něj jen malou sestřičkou.

Ale přesto bylo příjemné sedět před krbem na měkoučké ovčí houni, hřát si ruce i tváře dočervena a přitom se opírat Vítkovi o rameno a povídat si s ním o všem, co ji právě napadlo. Vždycky si našel čas, aby si s ní povídal. Její starší bratr. Tak o něm uvažovala. Bratrem pro ni byl.

Ráno vstávala brzo. Teprve se dalo jen tušit, že slunce vyjde, naznačoval to jemný růžový opar na obzoru. A přesto se rozhodla, že už pojede domů. Dala Janině ještě poslední pokyny ohledně bylinek, kolik jich odměřit, jak připravit odvar a obklad na ránu. Vítek jí mezitím už osedlal ve stájích Siváka a vyvedl jej před bránu spolu se svým koněm. Dnes ji chtěl doprovodit ven z lesa sám. Zdálo se, že je ještě zamlklejší než kdykoliv předtím. Trápí ho něco? Ani tentokrát Hedvika nebyla schopná mu porozumět. Pustila jeho starosti z hlavy, raději jen čekala, až ji vyvede z Doupěte na okraj lesů.

"Omlouvám se, ale musí to být" Vítek byl trochu rozpačitý, když utahoval uzel na šátku. "Není to v tom, že bychom ti nevěřili, to ne. Ale bude to tak bezpečnější, pro tebe i pro nás. Přece jen, chodíš občas mezi lidi."

Dívka to chápala, vlastně jí ani moc nevadilo, že neví, kde přesně se Doupě nachází. Nikdy nebyla příliš zvědavá. Znala Strážní stromy a to jí stačilo. Okolí se prosvětlilo, dojeli na kraj lesa právě ve chvíli, kdy se slunce přehouplo přes obzor. Hedvika si odvázala šátek z očí. Jak zvláštně se na mě dnes Vítek dívá, pomyslela si. Co to zahlédla v jeho očích? Snad to byl zmatek? Bylo to něco u něj příliš nového, příliš nevídaného, než aby to uměla pojmenovat.

"Nechceš se ještě chvíli projít, než se před námi zase schováš v té své vračarické chalupě?" zeptal se jí zvesela, a to zvláštní cosi v jeho očích zmizelo. Přikývla. Bylo krásné ráno, studené sice, ale krásné. Sesedli a vydali se ještě kousek po Jantarové stezce.

Věděla, že ještě před zatáčkou Vítek nasedne na koně a odjede zpátky do Doupěte, zatímco ona se vydá až k rozcestí a pak stezičkou nahoru do kopců. Ta chvíle přišla. Teď se Vítek vždycky vyhoupl do sedla. Ale dnes s tím nepospíchal. Místo toho ji chytil za ruku a v očích měl opět ten zvláštní výraz, který neuměla pojmenovat.

"Viško, to, co jsem včera řekl, jsem myslel vážně. Nikdy jsi neuvažovala nad tím, že by Doupě mohlo být tvým domovem?"

Viško, tak pěkně jí říká už jen on. A její otec jí tak kdysi taky říkal. Pamatovala si, jak se k ní vždycky sklonil, když se vracel domů, ještě v cestovním, celý rozesmátý. Brával ji do náruče a zatočil se s ní dokola. A dával jí něžný polibek na čelo. Její otec, byla překvapená, že si na něj vzpomíná stále méně a méně. Myslela si, že nikdy nezapomene na chvíle, které strávila na Jižníku, kdy ještě měla rodiče a domov.

Domov. Nedokázala si představit, že by ještě někdy někde vůbec mohla najít opravdový domov. Z jejího domova ji kdysi vyhnali. Dokonce ani chalupu v kopcích nepovažovala doopravdy za svůj domov. Ano, žila tam, ale domovem jí navždy zůstane dávno ztracený Jižník. Zadívala se mu do tváře. Jakoby zářila zvláštním světlem, které vycházelo zevniř. Změnil se, Vítek, zbojnický vůdce, její bratr, změnil se, skoro ho nepoznávala. Přivinul ji k sobě.

"Viško, vrať se se mnou do Doupěte. Vrať se tam se mnou jako moje budoucí paní." Samotného jej ta slova překvapila. Ani netušil, že je dokáže vyslovit nahlas. Tolikrát je šeptal v duchu, ale nikdy nenašel odvahu povědět je Hedvice.

Polekala se jeho slov i tónu, jakým je pronášel. Tentokrát je myslel docela vážně. Prudce ho od sebe odstrčila. Ve tváři se jí zračilo rozčarování a nepochopení.
"Ne, nechci odjet zpět do Doupěte. A nechci tam ani jako tvoje žena. Vždycky jsi pro mě byl jako bratr, ale nikdy nic víc. Nechtěj to po mně!" spěšně vyskočila do sedla a odcválala pryč.

Zmateného, poníženého Vítka nechala daleko za sebou. Všechno zkazil. Proč? Proč jen se nemohl zamilovat do kterékoli jiné dívky? Pobídla Siváka k ještě rychlejšímu cvalu. Studený vzduch jí rozháněl slzy po celém obličeji. Neviděla na cestu, ale kůň ji naštěstí znal. Tak často se tudy vraceli z Doupěte...

Proč? Chtěla jen to, aby jí byl bratrem, ne víc. Proč to zkazil, znělo dívce v hlavě celou cestu. Myslela si, že ho něco trápí, jejího bratra, ale že to bude láska k ní, to opravdu nečekala. A ani to nechtěla. Nedokázala by tam žít. Občas, na pár dní snad. Ne pořád. Ne jako žena muže, který byl doteď jejím bratrem. Ne. NE!

Od té doby se v doupěti neukázala. Ani ji nikdo nezavolal. Snad v lesní pevnosti neměli nemocné. Tomu ale nevěřila. Spíš jí měl zbojnický velitel za zlé, že jej odmítla tak příkře, že jej tím ponížila, pošlapala jeho hrdost. Byl si zřejmě příliš jistý, že u ní uspěje a nezdar teď nedokázal unést? A opět prožívala bolest, jaká se téměř rovnala té, kterou cítila, když jí zemřela matka. Tentokrát ztratila bratra.

Bolestnou událost jí mladý rytíř připomněl. Příliš bolestnou, než aby dokázala ještě déle zůstat mezi lidmi. Příliš bolestnou, než aby dokázala zadržet slzy. A dostala na něj vztek, na rytíře, který ji trápil, na vůdce zbojníků, který pokazil přátelství, na celý svět, protože musela být zavřená v příliš těsné kleci, kde se rorýsovi zvyklému na volnost těžko dýchá. Ruce mladé dívky se bezděčně zaťaly v pěst. Byla tak bezmocná. Tak bezvýznamná. Měla pocit, že z toho zešílí. Otočila se na patě a utekla do předpokoje. Jaká škoda, že obě síně byly propojeny jen průchodem bez dveří.

Věděla, že Doubravka s rytířem se budou bavit o ní. Nechtěla to poslouchat. Co by dala za to, aby rytíře zase přepadly horečky, aby jen spal a hlavně aby nemluvil. Každé jeho slovo bylo jako jehla, tak nicotné v moři vět, ale přesto její bodnutí tolik bolí. Tak ráda by se s Vítkem zase udobřila. Byla si však jistá tím, že jejich přátelství už nikdy nebude takové jako dřív. Možná jej neměla tehdy odmítat tak příkře. Ale čas nejde vrátit, minulost je zamčena za dveřmi, od kterých žádný z lidí nemá klíč.

Ze včelího vosku

2. ledna 2012 v 19:16 | Jehane |  Básnění
Svíčka v křivé misce dohořívá.
Knot se krátí
až úplně nakratinko.
Poslední záchvěvy skomírajícího plamene,
rovně plápolá,
tak rovně, jako dým z dýchavičného komína
za bezvětří.

Co se zbylým voskem?
Ještě naposledy vylít rozbředlou hmotu,
to aby se knot předčasně nezadusil.
Rozlévá se všude kolem.
Vyhodit jej?
Co s ním?

Tak co se zbylým voskem?
Jednou roztavený
ztratil vznešenou podobu včelích plástů,
ubohý, nevzhledný.
Bez vyhořelého knotu
k nepotřebě.

Knot se zkracuje,
ještě víc...
Knotek.
Knoteček.
Uhasíná,
zaprská
a čadí.
Utichl.

V křivé misce
tuhne voskoviště.
Místnost se zalyká přítmím.
I poslední kroužek dýmu je ten tam.
Jen jemná vůně
ještě chvíli poletující vzduchem
dává tušit,
že kdysi hořel plamínek.

Je ticho.
Je tma.
Je vůně minulosti.

Zítra najdu provázek
a ze starého vosku
dám život nové voskovici.



Těchhle pár řádků se mi zabydlelo v hlavě, když jsem doma nedávno pálila krásnou, vysokou svíčku ze včelího vosku. Hořela silným plamenem a linula se z ní slaďounká medová vůně. Občas od knotu rozverně odlétla jiskřička a já věděla, že o tom rozhodně musím napsat. A toho vosku po ní zbylo opravdu hodně!!!