Kapitola 4. (1/2)

12. ledna 2012 v 20:41 | Jehane
Dlouho jsem své čtenáře zanedbávala, takže tady máte jednu delší kapitolku. Doufám, že se vám bude líbit a že se to vůbec někomu chce číst :)




Jako už tolik předešlých dnů, Hedvika opět seděla v okenním výklenku v předpokoji komnaty nemocného rytíře. Dívala se ven, prsty jedné ruky si pročesávala vlasy, druhou rukou hladila po hlavě Vlčka. Nic necítila, ani zlost, že ji tady drží, ani bezmoc, že se nemůže svobodně pohybovat, kudy by chtěla, ani nenávist k lidem, pro které nikdy nic neznamenala a kteří už dávno neznamenali nic pro ni. Byla už všemi těmi pocity tak strašně unavená. Dokázala jen bezmyšlenkovitě zírat ven. Na nic nemyslela, nic necítila.
Také Doubravka se v její společnosti nezdržovala tak často jako dřív. Snad ji omrzela ta věčně zachmuřená, rozmrzelá dívka. Snad měla dost nářků nad ztracenou svobodou a nejistou budoucností. Pravdou však bylo, že přípravy na příjezd nějakého vznešeného hosta poslední dobou zaměstnávaly všechny sloužící od brzkých rán až po západ slunce, někdy i déle. A tak Doubravce nevybyla ani chvilka, kdyby se mohla přijít podívat, jak se daří raněnému a jeho opatrovnici. V síni se otevřely dveře. Hedvika prudce otočila hlavu za zvukem. Bezděčně se pousmála.

"Přišla jsem se podívat, jestli něco nepotřebuješ", vysvětlovala Doubravka svou návštěvu.
"Zatím mi žádné bylinky nedošly, ale děkuju za optání. Ráda tě zase vidím" dodala vračarice.
"Paní Jitka nám teď zadává tolik práce, že nevíme, kam dřív skočit. Zrovna jsem musela být k ruce pradlenám. Připravovaly nejlepší paniny šaty. Jsou překrásné", rozplývala se dívka, "celé jsou takové hladké, zlatohnědé, na slunečním světle se lesknou jako zlato. A sukně je bohatá, nabíraná. Taky bych si jednou chtěla takové šaty obléct, třeba jen na chvilku, jen se v nich projít po pokoji. Musí to být nádhera. Těším se, až v nich paní Jitku uvidím na některé slavnosti."

Hedvika nedokázala vyjádřit stejný obdiv. Pro ni krásné šaty už dávno nic neznamenaly. Nezajímaly ji slavnosti, nezajímaly ji drahé látky a honosné šperky. V kopcích takové věci nikdy nepotřebovala. Dokázala by ocenit košatou jabloň s větvemi obtěžkanými červeným ovocem, letní lípu plnou pilných včel, louku ozdobenou fialovým kobercem vřesu... To, co Doubravka, však ocenit nedokázala.

"Ano, musí to být krása" přisvědčila přesto. Možná se jí vybavila kdesi hluboko zasunutá vzpomínka na dávnou slavnost, kdy její matka oblékla šaty, za které by se nemusela stydět ani sama kněžna, a vlasy ozdobila diadémem ze stříbra a bělostných perel, který jí pan Kryštof přivezl z dalekých cest. Tak si matku chtěla navždy zapamatovat.

Obě dívky vytrhl ze snění zvuk vycházející z rytířovy komnaty. Hedvika se tam rozběhla.

"Ne, pane, ještě nesmíš vstávat", okřikla zostra rytíře, který se pokoušel vstát z lůžka. Nesmlouvavě jej zatlačila zpět na lůžko. Zranění jej sice ještě pořád bolela, ale už nevydržel dál nečinně ležet, zatímco všichni ostatní něco dělají.
"Už je mi docela dobře" ohradil se. Léčitelka však věděla své.
"Dokud tady jde o můj krk, tak budeš dělat, pane rytíři, co ti řeknu já" rozkázala rázně se zamračeným výrazem ve tváři. "Rány se zatím hojí dobře. Když čerstvé jizvy nebudeš příliš namáhat, nebude to trvat o mnoho déle než pár dní. Kdybys vstal příliš brzy, jizvy by mohly popraskat a rány by se mohly opět otevřít. Nepokoušej mou trpělivost, pane, a klidně lež, dokud nebudeš docela zdráv!" Bylo vidět, že se zlobí. Za jejími slovy však byla cítit netrpělivost stejná, jako ta rytířova. Také ona toužila, aby byl konečně zdravý a ona se mohla vrátit do kopců.

Zamračená Hedvika rytíři pod hlavou narovnala pár polštářů, aby se mu lépe sedělo i dýchalo.

Doubravka se mezitím posadila na stoličku blízko postele nemocného. Ráda mu byla nablízku, ráda u něj vysedávala, když spal. Líbil se jí. Když byl vzhůru, měl příjemné vystupování.

Zdálo se však, že rytíř si víc všímá léčitelky než obyčejné služtičky. Bavilo jej dobírat si tu věčně zachmuřenou dívku, líbilo se mu dopalovat ji svými poznámkami. Byla tolik jiná, tolik se lišila od všech těch urozených dam u dvora, které musel bavit, smát se jejich nudným, naučeným žertům, tančit s nimi o slavnostech. Taková byla i Doubravka. Ne, nebylo to urozeností, z té do vínku nedostala ani malinký kousíček. Nikdy si však netroufla vyjádřit vlastní názor, tato vlastnost byla společná prostým služtičkám i urozeným dámám. Na všechno přitakávala se služebnou podřízeností, při každé odpovědi se navíc malinko uklonila. Plamen svíčky, který je přespříliš závislý na tom, co si zamane vítr.

Naproti tomu vračarice. Vítr, který ráno rozhání mlhy v údolích, řeka, která vymílá koryto podle toho, jak se jí to právě zlíbí, káně, které se nechá unášet větrem, anebo se mu vzepře a zastaví se na místě. Vračarice. Bez ostychu řekne, co si právě myslí bez ohledu na to, je-li k tomu vhodná chvíle. Tak svobodná a přece tak nespokojená. Věčně zachmuřená.

A možná, že by jí to mohlo i slušet, nebýt té prohlubující se vrásky nad čelem. Krásná nebyla, to ne, ale kdesi hluboko v ní dřímal jistý půvab. Toho si musel všimnout každý, kdo se alespoň trochu dokázal dívat očima. A on se díval. Líbilo se mu, jak je jiná než všechny ty dámy, líbilo se mu, jak se vzteká, jak je rozhodná i jak si umí poradit. Líbilo se mu, jak je svá a nenechá se spoutat.

"Máš příjemný hlas, vračarice" dobíral si ji, když se vztekala. "Zazpívej nějakou píseň, ať nám rychleji ubíhá čas."
"Nebudu zpívat", pohodila dívka rázně hlavou. "Nemám náladu na rozmary urozených pánů. Stejně neznám písně, které by se hodily do komnat velkých pánů. Znám písně, které se zpívají u ohňů při slunovratu a písně, které se zpívají na kopcích, když se rodí nový den. Nezpívám písně, které by se hodily do kamenných síní."
"Ale já takové písně znám" ozvala se nesměle Doubravka. Moc ráda by zazpívala tomuhle rytíři.
"Mohu tě tedy požádat, abys nám zazpívala, když se vračarice zdráhá?" usmál se na ni Radovan sladce. Dívka zrudla a přikývla.
"Bude to balada, kterou mě kdysi naučil jeden tulák, o nerozumném počínání rytířů, kteří jezdí do bitev ve vzdálených zemích, aby tam proslavili své jméno a jméno dámy svého srdce. A přitom se jich tolik nevrací. Tolik dam se stává vdovami ještě dřív, než se za své rytíře mohly vdát. Vždyť to největší, co si vzájemně mohou položit k nohám, je jejich láska.

Dívka dozpívala, nechala komnatou doznít poslední tóny táhlé melodie.

"Muži prostě čas od času potřebují dámám svého srdce dokázat, že jsou schopní vládnout nejen loutnou a verši, ale také mečem" odlehčil rytíř atmosféru v síni. "Byla to krásná balada, a pravdivá. Ale trochu příliš smutná. Zlatovlasá dívko, neznáš také nějakou veselou?" obrátil svůj okouzlující úsměv opět k Doubravce.

Hedvika se zachmuřila a obrátila se k oknu.

"Samozřejmě, pane, znám píseň o zemánkovi, který hoří obdivem k jedné rozverné dámě. Ovšem, má jeden vážný nedostatek: je příliš líný, než aby se naučil pořádně tancovat. Člověk by nikdy neměl podceňovat kouzlo a sílu tance" dodala tajemně. "Jen nevím, jestli se ta písnička hodí právě sem, je to jen takový vesnický popěvek tam od nás."
"Jen se neostýchej, rád si poslechnu i takovou" ubezpečil ji rytíř. A tak zase komnatou nechala rozeznít svůj jemný hlas. Zpívala bezpochyby lépe než Hedvika, která měla hlas mnohem hlubší, na druhou stranu však možná zajímavější.

Rytíř Doubravce zatleskal. Zpívala příliš pěkně, než aby to patřičně neocenil.
"Škoda jen, že se nemůžeme projít do kopců, abychom si mohli poslechnout, jaké písničky zná vračarice. Takto nemůžu posoudit, která z vás zpívá lépe," neodpustil si malé dloubnutí do Hedvičiny ješitnosti. Doufal, že ji tím vyprovokuje k nějaké ostré odpovědi, která by jej zajisté pobavila.

Dívka však dál stála u okna a mračila se na celý svět. Rytířovo popichování ji neskutečně rozčilovalo, nemohla však před ním utéct. Jak nesnesitelná najednou byla ta kamenná klec!
"No tak, vračarice, jestli se budeš dál mračit, i slunce před tebou prchne za obzor dřív, než se dostaví večer. Brzy budeš mít na čele tak nepěkné vrásky, že si tě žádný mladý chasník ani nevšimne" snažil se ji vytrhnout z prohlubujícího se mlčení. A konečně se mu to povedlo.
"Nepotřebuju, aby si mě kdokoli všímal. Bylo mi dobře samotné v kopcích nad Jantarovou stezkou. Nikoho jsem se neprosila, aby si mě všímal. Nechci se vdávat a nechci, aby mě kdekdo svazoval a věznil v téhle kamenné kleci!"

Rytíř se jí svými poznámkami dotkl. Připomněl jí, co se stalo před třemi měsíci v Doupěti, sídle jižnických zbojníků. Tehdy tam přijela, protože ji potřebovali. Měla s jižnickými zbojníky dohodu a ta zahrnovala podmínku, že když někdo v Doupěti bude potřebovat léčitele, tak Hedvika přispěchá na pomoc.

Ten den lupiči oslavovali další z mnoha úspěchů. Dopoledne přepadli skupinu kupců, kteří jeli po Jantarové stezce na jarní trhy, které se pořádaly každoročně ve městech za jižnickými kopci. A tak se v jedné komnatě v Doupěti, která byla vyhrazena pro lup, opět vyjímaly nádherné šperky hned vedle nejlepšího sukna a ovčích i jeleních kožešin, spousta bot z jemné kůže a několik mistrně vykovaných mečů, nožů a dýk s ozdobnými rukojetěmi. V hradních stájích bečelo několik nových jehňat, býčků a kůzlat. A ve sklepeních přibylo několik soudků piva a vína.

Ovšem nebyl to šťastný den úplně pro všechny. Kupci byli tentokrát dobře ozbrojeni a měli s sebou několik rytířů z Jižníku, které si najali jako doprovod a kteří jim měli zajistit bezpečný průchod lesy. Nikdo z Doupěte nezahynul, ale pár zbojníků bylo zraněných, dva těžce. Možná by si s tím zbojnické ženy dobře poradily, ale Vítek, vůdce lupičů, přesto nechal Hedviku zavolat. Už dlouho ji v lesním sídle nebylo potřeba. V zimě, kdy byla Jantarová stezka zavátá vysokými hradbami sněhu, se kupci nikam nevydávali, i zvěř spala. Nebylo proč vyjíždět, nebylo koho léčit.

Stýskalo se mu po ní, přiznával si to. A překvapilo ho to. Neoženil se, říkal si, že není kam spěchat. A zatím se ani po dívkách neohlížel, i když v Doupěti bylo možno si vybírat. Dalo se říci, že na hradě ukrytém mezi skalami v lesích žily dokonce celé lupičské rody, několik zbojníků zde žilo i se svými manželkami a dětmi. Žádná ze zbojnických dcer však Vítka příliš nezaujala, nevšímal si jich tedy. Ale Hedvika, ta byla jiná. Možná jej zaujala svou nezávislostí, možná tím tajemnem, které obklopovalo všechny vračarice. Líbilo by se mu mít ji po svém boku. Tuhle nepolapitelnou divoženku by si snad i vzal za ženu.

Nechal ji tedy zavolat ani ne tak proto, aby podle dohody vyléčila jeho muže, jako spíš proto, aby ji zase mohl vidět, prohodit pár slov, možná jí daruje nějaký ukořistěný šperk, jen aby ji potěšil. Jen aby si konečně taky všimla ona jeho. Hedvika přijela bez meškání. Tam, kde vyrůstaly Strážní stromy, první stromy lesa kolem Jantarové stezky, jí vždy zavázali oči a vedli jejího koně až k Doupěti. Přece jen nebyla jednou z nich, nemohli si dovolit nic riskovat, takový byl lesní zákon. Přijela, tak jako přijížděla vždycky, když ji potřebovali. A hned ji odvedli k raněným.

Dva celé dny u nich strávila, než si byla konečně jistá, že už jim nic nehrozí. Jeden ze zbojníků zemřel a druhému se konečně udělalo lépe. Odebrala se do velké síně, kde se vždycky slavívalo. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Právě se narážel další soudek, když vstoupila dovnitř. Ti z mužů, kteří ještě nebyli opilí docela, okamžitě nově příchozí vzali na vědomí, přestali polehávat na stolech a pořvávat na ostatní, slušně se usadili a po očku se na ni dívali. Z hloučku postávajících se oddělil Odran, další svobodný mládenec. Měl už trochu upito, a proto byl odvážnější než ostatní.

"Děvče zlaté, pojď s námi oslavit vítězství", a podával jí pohárek po okraj naplněný vínem. "A věnuj mi hubičku, vždyť je přece tak pěkný podvečer", objal ji kolem pasu a přivinul ji k sobě.
Hedvika na nic nečekala. Rozpřáhla se a překvapený Odran se v tu ránu držel za doruda rozpálenou tvář.
"Nechte ji na pokoji, všichni", zahřměl síní rozmrzelý hlas, v němž byla slyšet jemná příměs vína. "Tuhle holubičku jsem si vyhlídl pro sebe", nechal se slyšet Vítek.
"Tak to leda ve snu" ohradila se dívka. "A jestli mi tu ještě někdy někdo řekne holubičko, tak bude mít sám co dělat, aby se stačil vyléčit do dalšího nájezdu" přisadila si drze.
"Teda pánové, slyšeli jste to? To si přece od téhle holubičky nenecháme líbit", ozval se další.
"Do kádě s ní. Studená voda už ji naučí!" jásal další hlas.

Hedvika se ani nestačila vzpamatovat a už ji popadli tři silní zbojníci a táhli ji, svíjející se a kopající, na dvůr, kde byla ve dne v noci velká káď s vodou na praní prádla. Teď za brzkého jarního podvečera už bude voda určitě ledová jako Oskava za tání horských sněhů. A byla! Hedvika ječela a smála se a šplíchala vodu na všechny strany a nejednoho neopatrného zbojníka, který se k ní příliš přiblížil, stáhla do kádě za sebou. Když ale po chvíli skoro přestávala cítit nohy, usoudila, že je nejvyšší čas posadit se před krb, pokud nechce, aby k ní volali léčitelky z vesnice za lesem.

Janina, jedna z dívek v Doupěti, se kterou se Hedvika znala lépe, půjčila dívce nějaké své šaty a ty její mokré dala honem sušit, aby si je ráno mohla zase obléct, až bude odjíždět. Už ji v Doupěti nebylo třeba a ona se potřebovala vrátit zpět do své chalupy. Tam nebyl nikdo, kdo by se jí postaral o zvířata a zatopil v krbu.

"Nechceš tady přece jen pár dní zůstat, Viško?" přemlouval ji Vítek, který si k ní přisedl před krb. Taky neušel pořádné spršce studené vody z kádě.
"Někoho bych k tobě do chalupy poslal, o zvířata by bylo postaráno."
"To nejde. Musím zpátky, jinak chalupa vymrzne. A navíc nejsem zvyklá na tolik lidí okolo sebe. Vyrůstala jsem na samotě, však víš", omluvně se pousmála.
"Nelíbí se ti tady?" Vítek se zamračil.
"Ne, to ne že by se mi tady nelíbilo, já jen, potřebuju být zase chvíli sama. Jsem samotářka, nedokážu být dlouho mezi tolika lidmi", vysvětlovala mu. Nechtěla, aby si myslel, že do Doupěte nejezdí ráda. Tamější lidé byli jako její rodina, poté co tu svou ztratila. Ujali se jí, tehdy před lety, když ji našli v lese polomrtvou strachy a s vyraženým dechem po pádu z koně. Tehdy ji nesmírně vyděsili. Myslela, že si pro ni přišli duchové dávných loupežníků, které jeden z jejích prapředků pobil ve skalách nad Jantarovou stezkou. Ráda se sem vracela, ale ať už v Doupěti nebo kdekoli jinde, nikdy nevydržela dlouho mezi lidmi. Měla ráda ticho kopců a písně, které umí zazpívat jen drozdi ve větvích jasanů, ráda poslouchala šumění listí ve vánku i ve vichru. V Doupěti bylo příliš mnoho lidí, než aby mohla poslouchat ticho a ostatní zvuky, jaké vytvářely melodii, kterou tolik milovala.

A pak samotný Vítek. Když jeden rok po smrti své matky žila mezi zbojníky v Doupěti, snažil se ji tehdy odtamtud vystrnadit. Měl pocit, že mezi ně nepatří, měl pocit, že mu bere lásku jeho rodičů, hlavně jeho matky, která se jí ujala. Když se potom po letech opět potkali, vycítila, že se něco změnilo. Dospěl, pochopil. Sblížili se natolik, že ho nakonec začala mít ráda, jako kdyby byl jejím bratrem. Obávala se však, že on ji jako sestru brát nebude. A vždycky, když ji zavolali do Doupěte, snažila se zjistit, co přesně k ní cítí, ale nikdy se jí to nepodařilo. Po otcově smrti musel velet celé tlupě zbojníků. Své pocity uzavřel hluboko v sobě před celým světem, aby je nikdo nemohl odhalit. V boji se to vyplácelo, ale lidé okolo do něj neviděli, často nikdo neměl ani tušení, co se mu právě honí hlavou. Vystavěl kolem sebe neproniknutelnou zeď. Jen k Hedvice se choval jinak, otevřeněji, mnohem méně pánovitě. Přesto i pro ni bylo nemožné odhalit, co si myslí. Přála by si být pro něj jen malou sestřičkou.

Ale přesto bylo příjemné sedět před krbem na měkoučké ovčí houni, hřát si ruce i tváře dočervena a přitom se opírat Vítkovi o rameno a povídat si s ním o všem, co ji právě napadlo. Vždycky si našel čas, aby si s ní povídal. Její starší bratr. Tak o něm uvažovala. Bratrem pro ni byl.

Ráno vstávala brzo. Teprve se dalo jen tušit, že slunce vyjde, naznačoval to jemný růžový opar na obzoru. A přesto se rozhodla, že už pojede domů. Dala Janině ještě poslední pokyny ohledně bylinek, kolik jich odměřit, jak připravit odvar a obklad na ránu. Vítek jí mezitím už osedlal ve stájích Siváka a vyvedl jej před bránu spolu se svým koněm. Dnes ji chtěl doprovodit ven z lesa sám. Zdálo se, že je ještě zamlklejší než kdykoliv předtím. Trápí ho něco? Ani tentokrát Hedvika nebyla schopná mu porozumět. Pustila jeho starosti z hlavy, raději jen čekala, až ji vyvede z Doupěte na okraj lesů.

"Omlouvám se, ale musí to být" Vítek byl trochu rozpačitý, když utahoval uzel na šátku. "Není to v tom, že bychom ti nevěřili, to ne. Ale bude to tak bezpečnější, pro tebe i pro nás. Přece jen, chodíš občas mezi lidi."

Dívka to chápala, vlastně jí ani moc nevadilo, že neví, kde přesně se Doupě nachází. Nikdy nebyla příliš zvědavá. Znala Strážní stromy a to jí stačilo. Okolí se prosvětlilo, dojeli na kraj lesa právě ve chvíli, kdy se slunce přehouplo přes obzor. Hedvika si odvázala šátek z očí. Jak zvláštně se na mě dnes Vítek dívá, pomyslela si. Co to zahlédla v jeho očích? Snad to byl zmatek? Bylo to něco u něj příliš nového, příliš nevídaného, než aby to uměla pojmenovat.

"Nechceš se ještě chvíli projít, než se před námi zase schováš v té své vračarické chalupě?" zeptal se jí zvesela, a to zvláštní cosi v jeho očích zmizelo. Přikývla. Bylo krásné ráno, studené sice, ale krásné. Sesedli a vydali se ještě kousek po Jantarové stezce.

Věděla, že ještě před zatáčkou Vítek nasedne na koně a odjede zpátky do Doupěte, zatímco ona se vydá až k rozcestí a pak stezičkou nahoru do kopců. Ta chvíle přišla. Teď se Vítek vždycky vyhoupl do sedla. Ale dnes s tím nepospíchal. Místo toho ji chytil za ruku a v očích měl opět ten zvláštní výraz, který neuměla pojmenovat.

"Viško, to, co jsem včera řekl, jsem myslel vážně. Nikdy jsi neuvažovala nad tím, že by Doupě mohlo být tvým domovem?"

Viško, tak pěkně jí říká už jen on. A její otec jí tak kdysi taky říkal. Pamatovala si, jak se k ní vždycky sklonil, když se vracel domů, ještě v cestovním, celý rozesmátý. Brával ji do náruče a zatočil se s ní dokola. A dával jí něžný polibek na čelo. Její otec, byla překvapená, že si na něj vzpomíná stále méně a méně. Myslela si, že nikdy nezapomene na chvíle, které strávila na Jižníku, kdy ještě měla rodiče a domov.

Domov. Nedokázala si představit, že by ještě někdy někde vůbec mohla najít opravdový domov. Z jejího domova ji kdysi vyhnali. Dokonce ani chalupu v kopcích nepovažovala doopravdy za svůj domov. Ano, žila tam, ale domovem jí navždy zůstane dávno ztracený Jižník. Zadívala se mu do tváře. Jakoby zářila zvláštním světlem, které vycházelo zevniř. Změnil se, Vítek, zbojnický vůdce, její bratr, změnil se, skoro ho nepoznávala. Přivinul ji k sobě.

"Viško, vrať se se mnou do Doupěte. Vrať se tam se mnou jako moje budoucí paní." Samotného jej ta slova překvapila. Ani netušil, že je dokáže vyslovit nahlas. Tolikrát je šeptal v duchu, ale nikdy nenašel odvahu povědět je Hedvice.

Polekala se jeho slov i tónu, jakým je pronášel. Tentokrát je myslel docela vážně. Prudce ho od sebe odstrčila. Ve tváři se jí zračilo rozčarování a nepochopení.
"Ne, nechci odjet zpět do Doupěte. A nechci tam ani jako tvoje žena. Vždycky jsi pro mě byl jako bratr, ale nikdy nic víc. Nechtěj to po mně!" spěšně vyskočila do sedla a odcválala pryč.

Zmateného, poníženého Vítka nechala daleko za sebou. Všechno zkazil. Proč? Proč jen se nemohl zamilovat do kterékoli jiné dívky? Pobídla Siváka k ještě rychlejšímu cvalu. Studený vzduch jí rozháněl slzy po celém obličeji. Neviděla na cestu, ale kůň ji naštěstí znal. Tak často se tudy vraceli z Doupěte...

Proč? Chtěla jen to, aby jí byl bratrem, ne víc. Proč to zkazil, znělo dívce v hlavě celou cestu. Myslela si, že ho něco trápí, jejího bratra, ale že to bude láska k ní, to opravdu nečekala. A ani to nechtěla. Nedokázala by tam žít. Občas, na pár dní snad. Ne pořád. Ne jako žena muže, který byl doteď jejím bratrem. Ne. NE!

Od té doby se v doupěti neukázala. Ani ji nikdo nezavolal. Snad v lesní pevnosti neměli nemocné. Tomu ale nevěřila. Spíš jí měl zbojnický velitel za zlé, že jej odmítla tak příkře, že jej tím ponížila, pošlapala jeho hrdost. Byl si zřejmě příliš jistý, že u ní uspěje a nezdar teď nedokázal unést? A opět prožívala bolest, jaká se téměř rovnala té, kterou cítila, když jí zemřela matka. Tentokrát ztratila bratra.

Bolestnou událost jí mladý rytíř připomněl. Příliš bolestnou, než aby dokázala ještě déle zůstat mezi lidmi. Příliš bolestnou, než aby dokázala zadržet slzy. A dostala na něj vztek, na rytíře, který ji trápil, na vůdce zbojníků, který pokazil přátelství, na celý svět, protože musela být zavřená v příliš těsné kleci, kde se rorýsovi zvyklému na volnost těžko dýchá. Ruce mladé dívky se bezděčně zaťaly v pěst. Byla tak bezmocná. Tak bezvýznamná. Měla pocit, že z toho zešílí. Otočila se na patě a utekla do předpokoje. Jaká škoda, že obě síně byly propojeny jen průchodem bez dveří.

Věděla, že Doubravka s rytířem se budou bavit o ní. Nechtěla to poslouchat. Co by dala za to, aby rytíře zase přepadly horečky, aby jen spal a hlavně aby nemluvil. Každé jeho slovo bylo jako jehla, tak nicotné v moři vět, ale přesto její bodnutí tolik bolí. Tak ráda by se s Vítkem zase udobřila. Byla si však jistá tím, že jejich přátelství už nikdy nebude takové jako dřív. Možná jej neměla tehdy odmítat tak příkře. Ale čas nejde vrátit, minulost je zamčena za dveřmi, od kterých žádný z lidí nemá klíč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama