Kapitola 4. (2/2)

12. ledna 2012 v 20:42 | Jehane
Jediné slovo stačilo... Jediné slovo a nit jejích myšlenek se přetrhla, jako by to byla jen pavučinka.
"...bojovat se zbojníky" říkala právě Doubravka.
"Jistě to bude nebezpečné" odpovídal jí Radovan. "Ale mí rytíři si z nějakých lesních lapků příliš nedělají. Už jsme bojovali proti horším a knížecí jízda vždy zvítězila" vychloubal se před dívkou. "Mám v plánu na zbojníky zaútočit lstí. Ještě jsem to docela nepromyslel, ale nejspíš se to provede tak, že co nejvíc rytířů se poschovává v krytých kočárech, které budou dost honosné na to, aby nic netušící zbojníky přilákaly, a po prvním výpadu se na ně vyhrnou. Co na to říkáš? Není to dokonalý plán?" byl si svou lstí tak jistý.
Hedvika byla až znechucená jeho sebejistotou. Ovšem napadlo ji, že takovou lest Vítkovi muži nejspíš neprohlédnou. Děsilo ji to.
"Dávej ale pozor, pane rytíři" varovala Radovana Doubravka, "na straně zbojníků mohou stát temné síly sídlící v Mrtvých horách, alespoň v naší vesnici tomu všichni věří." Hedvika si mohla jen představovat, jak se mladý rytíř ušklíbá nad tak hloupým varováním hloupoučké služtičky.
"Znají-li jižničtí zbojníci přízeň temných sil, pak zjistí, že knížecí jízda je daleko horší, než nepřízeň běsů", odpověděl dívce téměř pohrdavě, s jistotou sebevědomého rytíře, který neví, co je to porážka.
Byla si jistá, že tentokrát rytíře odhadla správně, ačkoli se v lidech často nevyznala, protože se o ně příliš nezajímala. Téměř bezděčně začala v předpokoji hledat nějaký papír, jakýkoliv kousek. Nakonec jej našla v kabele, ve které si přivezla z chalupy zásoby bylin. V koutě se povaloval kus ohořelého dřeva, zřejmě zbytek z nějaké pochodně. Ořezala jej do špičky a neuměle jím na papír načmárala varování pro zbojníky. Napsala všechno důležité, ale přesto by tak ráda napsala víc. I kdyby však zbývalo místo na jakékoli další slovo, sotva by našla odvahu. Z kabely vylovila kousek provázku. Několikrát jej pevně omotala kolem vzkazu a připevnila jej Vlčkovi kolem krku. V huňaté srsti provázek nebylo vidět, a když Vlček trochu skloní hlavu při běhu, ani si ho nikdo nevšimne.
"Vlčku, dones vzkaz Vítkovi. Slyšíš? Vítek, najdi Vítka" šeptala mu důrazně do ucha. Dávala si přitom pozor, aby Radovan s Doubravkou nic nezpozorovali. Ale dívka s medovými vlasy se plně věnovala obdivování a rytíř zase vyzdvihováním činů vlastních nebo své družiny. Na rozzlobenou vračarici docela zapomněli.
"Vítek, Vlčku, ano? Vítek, musíš ho najít. Vítek." Vtom se ale zarazila. Aby Vlček našel Vítka, k tomu musel přebrodit Oskavu. Papír se ve vodě rozmočí a písmo se rozpije. Do doupěte by přinesl jen jakýsi rozmoklý chuchvalec, pokud by vůbec ze vzkazu něco zbylo. Uvažovala, jak jinak by zbojníkům mohla dát vědět, co se tady děje. Kdyby tak měla kousek tvrdé kůže nebo kůry stromu. Ale nic takového po ruce nebylo.
Nakonec ji napadlo jedno řešení, sice zdlouhavé, ale zato tady byla docela dobrá šance, že vydrží koupání v řece a vzkaz bude doručen. Vzala nůžky a ustřihla si dlouhý kus spodničky zpod šatů. Ve vaku našla jehlu a nit vyvařenou v odvaru z heřmánku a tymiánu, tu používala na šití ran. Stejně tak dobře se však hodila na vyšívání. Pravda, tak krásná výšivka, jakou uměla Doubravka, by zaručeně nesvedla, ale na vzkaz zbojníkům se její um hodí tak akorát. Doufala, že se látka příliš neroztřepí a písmena budou čitelná.
"Vítek, Vlčku, najdi ho." Pořád dokola opakovala to jméno a kdykoli jej vyslovila, zabolelo ji u srdce.
Vlček se ohlédl po dveřích. Otočil hlavu zpátky k Hedvice a strčil jí čumákem do obličeje, jako by jí tím chtěl naznačit, že pochopil, co se po něm chce. Odběhl ke dveřím a strčil do nich. Posadil se a zaškrábal tlapkou po jejich drsném, masivním dřevě. V zámku se otočil klíč.
"Co to tu je za zvuky!" obořil se strážný na vračarici.
"Můj vlk se potřebuje proběhnout, už je tady zavřený příliš dlouho" vysvětlovala mu dívka a doufala, že tentokrát strážný konečně přestane dělat problémy.
"Po hradě žádní vlci běhat nebudou!" okřikl ji voják. Zatraceně, a co teď? Jak dostat vzkaz z hradu?
"Co se tady děje?" ozvalo se Hedvice za zády. Byla to Doubravka. Samozřejmě, proč ji to nenapadlo dříve!
"Vlček se potřebuje proběhnout, ale strážný to nechce dovolit" obrátila se k dívce za sebou.
"Nemohla bys ho vzít aspoň na nádvoří? Je na tebe zvyklý, určitě nebude dělat problémy." Hedvika doufala, že brána bude jako vždy otevřená a Vlček si sám najde cestu ven.
"Půjdu se projít s vlkem na nádvoří" oznámila Doubravka nesměle strážnému. Hedvika se ke zvířeti sehnula a nenápadně jej podrbala pod krkem, při tom mu upravila vzkaz, aby nebyl vidět.
"Vítek. Najdi Vítka" šeptala mu do ucha.
"Děkuju" usmála se za odcházející dívkou. Tak, snad to všechno vyjde. Kdyby se vzkaz prozradil, měla by z toho vážné problémy a kdoví, jestli by se pak vůbec kdy dostala z Jižníku ven. Strážný zase zamkl dveře a dívka osaměla.
Po chvíli se zašla podívat do vedlejší komnaty, i když se jí tam vůbec nechtělo. Rytíř se ji zase bude snažit rozčílit svými poznámkami. A nejhorší na tom všem bylo, že jí docházely rázné odpovědi. Už ji to všechno unavovalo. Připadala si, jako by byla nemocná. V posledních dnech byla malátná a unavená. Měla pocit, že mezi těmi čtyřmi zdmi zešílí. A teď přišla i o Vlčka. Ale mladík mezitím naštěstí zase usnul.
Hedvika si tedy opět sedla na své oblíbené místo, do okenního výklenku v předpokoji. Doubravka jí tam donesla malou jehněčí houni, aby na studeném kameni nenastydla. Hedvika byla jako na trní. Musí se to povést, jinak je s jižnickými zbojníky konec. Snad Vlček Vítka najde. Bude trvat nejméně dva dny, než se dostane k lesům, kdoví jak dlouho potom bude Vítka hledat, a další dva dny, než přiběhne zase zpátky. Co žila v chaloupce v kopcích, už několikrát jej posílala se vzkazem do Doupěte. Teď ale dlouhý čas nebylo potřeba nic vzkazovat, doufala, že nezapomněl, jak se to dělá. Netrvalo to dlouho a v zámku opět zarachotil klíč. Dovnitř vklopýtala udýchaná Doubravka.
"Neudržela jsem ho! Jen co uviděl otevřenou bránu, vyrazil k ní a byl pryč!" Byla skoro zoufalá. Věděla, co pro mladou vračarici její vlk znamená. Hedvika se snažila předstírat, že ji to překvapilo a jak je z toho smutná.
"Snad se zase vrátí" posteskla si. "Vždycky se vrátil." Ale v duchu jásala. Teď se jí určitě podaří varovat zbojníky v Doupěti. Zbytek už je jen na nich, jak si s knížecími poradí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama