Kapitola 5. (1/2)

12. ledna 2012 v 20:46 | Jehane
Uplynulo dalších několik dní a mladému rytíři se dařilo stále lépe. Vračarice už mu občas dovolovala vstát z lůžka a projít se po nádvoří, ale ještě to nesměl přehánět. Dny teď byly plné slunce a zpěvu ptáků. Tak ráda už by se vrátila do kopců, ale jižnický zeman jí to stále nechtěl dovolit. Jediné, co se změnilo, bylo to, že Hedvice přidělili malý pokojík blízko rytířových komnat. Dokud bylo třeba být u něj ve dne v noci a ošetřovat jej, nikoho příliš nezajímalo, že s ním dívka sdílí komnatu. Nyní se však Jižníkem začaly šířit různé řeči a tak musela zemanka zakročit.

Pan Radim věděl, že rytíř Radovan už je téměř zdráv a chce to jen čas, aby znovu nabral síly. Říkal si však, že by nebylo špatné mít vračarici na hradě pro případ, že by ji někdy v budoucnu neodkladně potřebovali, zvláště poté, co se přesvědčil, že její léčitelské schopnosti jsou opravdu víc než výjimečné. Přidělil tedy k Hedvičině komůrce několik nižších vojáků, kteří se zde měli střídat na stráži. Dokud rytíř Radovan ještě potřeboval čas od času Hedvičinu péči, rozhodl se, že ji nechá zatím tam, kde je, ale až bude rytíř docela zdráv, vykáže jí jednu z místností ve věži.

Dívka už neměla sílu ani na to, aby zuřila, nadávala, proklínala jižnického pána, který jí nasliboval svobodu, jen co Radovana vyléčí, a nyní očividně nehodlal svůj slib dodržet.

Kdyby tak měla u sebe aspoň Vlčka. Ale ten se nevracel. Už déle než týden byl někde v kopcích. Hedvika jen doufala, že se mu nic nestalo, snad jej neporanilo žádné velké zvíře, nebo se mohl utopit v řece, kterou musel překonat, aby se dostal do lesů kolem Jantarové stezky. Ale Vlček byl dobrý plavec, podobně jako většina divokých psů a vlků. Navíc brod, který lesy odděloval od jižnických držav, nebyl v tuto dobu příliš hluboký. Letní slunce z Oskavy každý rok vysávalo spoustu vláhy a divoká jarní řeka se měnila v brouzdaliště pro děti vesničanů. Taky se mohlo stát, že si Vlčka nechali v Doupěti. Třeba Vítek usoudil, že by nebylo docela bezpečné pouštět ho zpět na Jižník.

Ale teď už to bylo všechno jedno. Zbojníky varovala, ti se teď o sebe musí postarat sami. A ona se z Jižníku stejně nedostane, leda tak nějakým zázrakem. Bylo to tak ubíjející sedět den co den v jedné místnosti, občas přejít do druhé. Neměla co dělat, někdy měla pocit, že se z té nudy zblázní. Každý den to samé, zírání do zdi, zírání z okna, přecházení po místnosti sem a tam, vysedávání, polehávání. Pokoušela se už dokonce spočítat kameny ve zdi, ale nedošla ani do třetiny a přestalo ji to bavit.

Mít tu tak aspoň Vlčka! Mít tu tak kohokoliv s kým by si mohla povykládat. Ale ani Doubravka už ji nenavštěvovala tak často, jako dříve. Snad jí to zakázali, snad ji to přestalo bavit. Měla na ni zlost, lehkovážná husička, zvědavě si prohlíží tajemnou vračarici, ale jen co zjistí, že je to jen obyčejný zatrpklý člověk, ztratí zájem a už není proč se o ni zajímat.

Ach mami, maminko, proč jsi mě musela opustit? Proč jsi mě nevzala s sebou! Proč jsem raději nezemřela už tehdy jako malé dítě! Co jsem komu udělala. Co jsem komu udělala. Možná konečně přichází trest za její mstu. Ale copak neměla právo mstít se? Vzali jí všechno, stal se z ní vyděděnec, tulačka bez opravdového domova.

A co oni? Dál si žijí v blahobytu, dál vozí na trh vydělané kůže a kožešiny a zdejší poklad, pryskyřičné slzy, jantar. Dál si cpou břicha zvěřinou z jejích lesů, lehkovážní, nadutí sobečtí lidé z Jižníku. Měla tomu všemu vládnout, tohle měl být její domov, měla tu být šťastná! Tak proč to všechno? Proč!

Kdo se staral o to, co se stalo s malou dívkou, co se jen tak tak neutopila v řece? Koho zajímalo, jestli přežila třeskutou zimu v útrobách tajemného, nebezpečného lesa? Kdo ji přišel hledat? Kdo jí pomohl? Proč by tedy měla ona pomáhat jim, proč by je neměla stokrát zatracovat, proč by se neměla mstít? A proč z toho nemůže cítit aspoň malé uspokojení, alespoň nějaké zadostiučinění! Copak na to nemá právo? Tak ráda by teď popadla tu malou stoličku, co stávala pod oknem a mrštila jí proti zdi. Tu však rozbila už předevčírem. Nic jiného kromě ubohého starého slamníku tady už nezůstalo. Jen v koutě spousta třísek.

Dveře její komůrky se otevřely.

"Máš jít okamžitě k rytíři Radovanovi" oznámil suše voják. Hedvika už dávno věděla, že nemá cenu se vzpírat rozkazům, stejně ji nakonec vždycky donutí je splnit. Mít tak po ruce alespoň nějakou zbraň. Ukázala by jim, jak se s ní mluví! Takhle byla docela bezmocná. Bezmocná a ponížená. Otrokyně a hračka v rukou jižnického panstva. Rty se jí stáhly do tenoučké čárky. Bez zbytečných řečí rázně vykročila z komůrky a zamířila ke dveřím komnaty stokrát proklínaného rytíře. To kvůli němu ji sem odvedli. On může za to, co z ní teď je.

"Myslím, že tě dnes vidím naposled, vračarice" zahlaholil Radovan, sotva prošla předsíňkou.
"Konečně odjíždíš?" pronesla dívka kousavě.
"To ne, ale myslím, že se to přece říká, když se vyléčený člověk loučí se svým léčitelem" usmál se na ni právě tím vševědoucím úsměvem, který ona z duše nesnášela. Připadal jí tak povýšenecký. Jako by snědl všechnu moudrost světa. Kdoví proč si před ním připadala jako malá holčička. Neskutečně ji to rozčilovalo.
"Cítím se už natolik dobře, že bych si troufl i projet se na koni. Myslím, že bych ti měl poděkovat za to, žes mě vyléčila." Uklonil se jí po vzoru knížecích vojáků a usmál se.
"Neděkuj mi, rytíři. Dobře víš, že kdyby to záleželo na mně, nikdy bych sem nepřijela." Dnes opravdu neměla na rytíře Radovana a jeho žerty náladu. Ze všeho nejraději by někomu dala pár facek, jen aby si ulevila.
"Přesto si myslím, že poděkovat bych ti mohl" trval rytíř na svém.
Hedviku něco napadlo. Ta myšlenka přišla tak rychle, že ji to samotnou překvapilo.
"Dobrá tedy, pokud mi chceš za každou cenu poděkovat a nenecháš si to vymluvit, pane, tak tedy zařiď, abych se mohla alespoň občas projít po nádvoří a zajít se podívat na svého koně. Tedy pokud je ještě pořád zde."
"Bude mi ctí prokázat ti tuto laskavost, vračarice."
Nikdy mi nezapomene připomenout, kým jsem! Všechno se v ní vařilo. Ale aby mohla uskutečnit svůj plán, musela teď dokonale ovládnout své pocity a uklidnit se.
"Děkuji, pane." Kdy se na ni konečně přestane tak koukat? Neměla ráda, když na ni někdo civěl, ale tenhle pohled, to bylo ještě něco jiného. Neuměla to popsat. Před ním byla vždycky nejistá. A ten pocit rozhodně neměla ráda.
"Ještě něco, pane rytíři?"
Zdálo se, že se rozmýšlí. Nebyl si jistý, jestli je vhodné to vyslovit. Ale nakonec se rozhodl.
"Chtěl bych, abys tady byla na slavnost kresů."
Polekala se toho. V přítomnosti rytíře Radovana se nikdy nebála, vždyť nebyl důvod. Tak proč by se teď měla lekat pro pár slov? Ale nepříjemného pocitu se zbavit nedokázala.
"Chci se vrátit do kopců" zašeptala. "Nechci tady být už ani jediný krátký okamžik." Neměla daleko do toho, aby se tady před ním rozvzlykala. Čím to, že jediná věta způsobila, že se málem sesypala? Otočila se na patě a ve spěchu opustila rytířovy komnaty. Strážný ji opět zamkl v její komůrce. Teprve tam se schoulila na slamníku a proplakala celý zbytek dne.

To, že toho dne odjel z Jižníku pan Radim, se dozvěděla až následujícího dne. V rámci budování přátelských vztahů mezi zemany z okolních panství uspořádal hon na jelena v březských lesích. Vedení Jižníku měla tedy nyní na starost paní Jitka. Rytíř Radovan věděl, že s ní bude mnohem lehčí vyjednat pro vračarici vycházky, které slíbil. Hedvika však příliš nečekala, že rytíř své slovo dodrží. Proto byla velice překvapená, když jí to přišel oznámit voják, který právě nastupoval svou stráž.

"Máš povolené dopolední vycházky, jednu hodinu dva dny v týdnu. Tak se zvedej!"

Dívka se na strážného zadívala velice překvapeně. Ale nenechala se dvakrát pobízet, vstala ze slamníku, na kterém seděla a následovala jej. Až na nádvoří si jen náhodou všimla, že korouhev pana Radima není mezi ostatními a že tedy právě není na Jižníku. Tím snad bude její plán jednodušší. Dokonce i stálá posádka nebyla v takovém pozoru, jako když byl jižnický pán zde. Třeba s ním odjel i Radovan, zadoufala. Nehodlala se však vyptávat. Stejně by jí nikdo nic neřekl. Tady se s vračaricí nebavili.

Zamířila proto rovnou ke konírnám. Ani nevnímala, že je venku krásný den, neslyšela švitoření ptáků, jemný šelest letní zeleně. Byla plně soustředěná na to, co se chystá provést. Doufala, že strážný zůstane venku. Kdyby s ní šel dovnitř, musela by jej nějak omráčit nebo se pokusit odvést jeho pozornost. Pak už jen vyvést Siváka, se sedláním a uzděním by se nezdržovala, stejně neví, kam se její sedlo a uzda poděly, naskočí a uteče otevřenou bránou. Jejich chyba a její štěstí, že ji zavírali pouze na noc. Překvapení strážní u brány by za ní sice mohli poslat jeden či dva opožděné šípy, ale ty už ji neohrozí. A než se vypraví skupinka pronásledovatelů, dávno bude v kopcích.

Než však ke konírnám stačila dojít, cestu jí zastoupila skupinka jižnických vojáků, dva z nich patřili k osobní stráži pana Radima a měli se k němu přidat až následujícího dne.

"Zmiz" kývl jeden z nich na Hedvičina strážce.
"Co mi chcete!" obořila se na ně dívka. Mladý voják se sebevědomě zašklebil.
"Ale ale, kdopak nás to poctil svou přítomností? Vračarice nebo čarodějnice? Ať si velitel knížecích říká, co chce! Jižnický pán je přesvědčen, že je konečně na čase udělat si v tom jasno. Nastal čas vykonat spravedlivý soud.Martine, přines svíčku.", obrátil se rytíř Ctirad k jednomu kumpánovi ze své družiny.

V okamžiku Hedviku drželi dva muži v železném sevření. Bránila se, kopala kolem sebe a oháněla se pěstmi. Nebylo jí to však nic platné. I přesto, že byla zvyklá bít se, byla proti přesile tří rytířů zoufale slabá a bezmocná.

Neměla u sebe ani dýku, ta ležela někde u bylinek, které ráno sekala na drobné kousky, neměla ani jehlici v účesu. Nic, čím by se mohla bránit. Mohla jen zuřit, proklínat ty samolibé mladíky, jako je proklínala už tehdy, když ji odvedli z chalupy.

Neuměla se prát, nikdy nepotřebovala sílu pěstí. Kéž by doopravdy byla čarodějnicí! Všechny by je proměnila v kamení a kopala by do něj tak dlouho, než by po nich zbyl jen prach! Zatlačili ji do stájí.

Koně začali poplašeně řehtat, někteří se vzpínali. Za pevnými deskami dřevěného hrazení však nemohli nikomu ublížit, leda tak sami sobě. Mladý rytíř, kterému říkali Martin, se zanedlouho vrátil se silnou rozžatou voskovicí.

Ubohá Hedvika zatím netušila, k čemu se rozjaření, sebevědomí mladíci, posilnění medovinou, chystají. Ale byla si jistá, že cokoliv se zrodilo v jejich na první pohled ušlechtilých, urozených, zato doopravdy zvrácených myslích, nebude nic příjemného.

"Drž jí ruku" rozkázal Ctirad jednomu ze svých a vzal Martinovi z ruky voskovici.
"A ty, Vratislave, drž ji pevně, aby neupláchla a zacpi jí pusu, ať ji třeba nenapadne nás proklít."

Ve tvářích rytířů četla rozzuřená Hedvika pouze pobavení, pro ně to byla jen taková hra, zábava, kterou by rozháněli dopolední nudu. Sloužící, kteří snad zahlédli, co se u stájí děje, se raději dívali do země a zrychlili krok. Do věcí velkých pánů se nechtěli plést, mohlo by se stát, že by se jim potom zle vedlo, jako té ubohé dívce, kterou chytili.

Ctiradovi se leskly oči, z části vzrušením ze hry a možná také nepříčetností.
"Říká se, že čarodějnice oheň nepálí", uchopil Hedvičinu ruku spolu s Martinem a drželi ji nad žhnoucím plamenem. Pálilo to strašně. Ani ruka rytíře zakrývající pevně její ústa nezabránila bolestnému výkřiku, aby se rozlétl až k nádvoří.
"Co myslíš, Martine, opravdu ji to pálí nebo to jen předstírá?" prohodil Ctirad k rytíři po své levici a zachechtal se.
"Je to čarodějnice, já bych jí nevěřil" přidal se do debaty neochvějně Vratislav. Ctirad se dlouze, zkoumavě zadíval na dívku, jíž se z očí rozšířených hrůzou a přemáhanou bolestí řinuly slzy jako voda z otevřených stavidel výpusti. Nevšímal si jich. Všiml si však jizvy, která se vyjímala na dívčině tváři, vždycky zůstávala bledší než okolní kůže.
"Ale podívejme se, taková pohledná tvářička a hyzdí ji tak ošklivá jizva! Podíváme se, jestli ji trocha tepla nedokáže vyléčit, co?"

Svíčka se blížila k jejímu obličeji, příjemné teplo se zanedlouho změní v nesnesitelný žár. Hedvika už nedokázala dál snášet tu hrůzu. Dokázala si představit ohněm znetvořený obličej. I takové už léčila.

Vykřikla jako raněný pták, jako zvířátko zahnané do kouta, jako strom roztínaný bleskem. Celá se třásla, připomínala poslední osamělý lístek na staré větvi rvaný zimní bouří.

Najednou se konírnou rozlehl silný hlas. Povědomě pronikl i k rozjitřené Hedvičině mysli.
"Okamžitě od ní odstupte! Ani se jí nedotknete!"
Čtyři mladí rytíři sebou polekaně trhli. Zábava jim skončila. V uličce mezi stáními se objevil velitel knížecí jízdy a z očí mu šlehala na všechny strany neskutečná zuřivost. Za ním ve stínu širokého sloupu postával malý zadýchaný klučina. Zřejmě rytíře potkal někde v hradu a zavolal ho na pomoc.

"Už nikdy se neopovažujte jí ublížit, jinak vás vlastnoručně vypráskám z hradu a postarám se, aby vaše jména byla vláčena bahnem ve všech částech Knížectví a vaše štíty byly, k vaší hanbě, navždy obráceny ke zdi!"

Rytíři se na mladého velitele podívali s pohrdáním. Takže i on už se chytil do důmyslných smyček kouzel té prohnané, malé čarodějky. Bude lepší na oko jej poslechnout a raději o všem zpravit pana Radima. Sklopili hlavy a spěšně se vytratili do bezpečí hradu.

Dívka, kterou už teď nikdo nesvíral, se zesláblá prožitou hrůzou a roztřesená děsem svezla na slámou vysypanou zem. Jemně si podpírala popálenou ruku na kolenou a neschopná jediného pohybu hleděla prázdným pohledem přímo před sebe. Jako by se před ní otevírala hluboká propast viditelná jen pro ni a ona se snažila dohlédnout až na dno.

Bylo jí tak zle a srdce tak splašeně tlouklo, až měla pocit, že snad pozbude vědomí. Radovan k ní starostlivě poklekl a zlehka ji pohladil po zcuchaných vlasech. Ucukla před jeho rukou.

"Už je dobře" zašeptal měkce, jako by utěšoval dítě. "Osobně se postarám, aby byli potrestáni. Už ti neublíží. Neříkám, kdybys něco provedla, to by samozřejmě měli právo tě soudit, ale ty přece nejsi čarodějka a každý, kdo jen trochu rozumě uvažuje, to ví."

Hedvika snad ani nevnímala, že k ní rytíř mluví. Ve tváři byla celá popelavá, jen její oči odtud svítily jako dvě osamělé studánky uprostřed písečné pláně. Jemně ji uchopil za zápěstí poraněné ruky a druhou paži nabídl k opoře, aby jí pomohl vstát.

Zapotácela se.

Opatrně ji podepřel. Pomalu ji vyvedl z konírny k loubí oddělujícímu vnější nádvoří od vnitřního. Pod kamennými oblouky byl příjemný chládek a ve výklencích tu a tam stály zdobené kamenné lavice se sedátky potaženými koberečky a prosezenými kožešinami.

Sotva však ušli pár kroků, dívce se podlomily nohy a jistě by upadla, kdyby ji rytíř nepodpíral. Zdálo se jí, že se s ní celý svět točí. A najednou bylo všude šero, i to slunce teď svítilo nějak méně...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Angie Angie | Web | 21. července 2017 v 1:42 | Reagovat

Každý z nás tak či onak aspoň raz tvárou v tvár s akciami, ktoré sľubujú veľké ocenenie - televízory, autá, chladničky alebo iPhone5S. Ale je to naozaj - získať zdarma iPhone? Podrobnosti WEB

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama