Kapitola 5. (2/2)

12. ledna 2012 v 20:51 | Jehane
Když po sobě zanecháte nějaký komentář, budu vám za to moc vděčná :) Nestyďte se a pište, pište!



Rytíř poznal, že omdlévá, a pohotově ji chytil do náruče. Byla lehounká jako dítě, ale Radovan po dlouhé nemoci stále ještě neměl tolik sil co dříve. S úlevou ji posadil na nejbližší kamennou lavici, hlavu jí opřel o sloup.

Připadalo jí, že se vznáší někde ve vzduchu. Všechno okolo ní jako by se rozpustilo v tom divném šedotemném šeru. I zvuk se rozplynul, někam se ztratil. Zůstalo jen hučení, jako by byla uprostřed včelího roje. Jen matně si uvědomovala sama sebe.

Umírá snad? A neměla by tedy slyšet zvony? To byly věci, které jí nikdy nikdo nebyl schopen vysvětlit. Slyší vračarice zvony ve chvíli, kdy umírají? Horko se střídalo se zimnicí. Kdosi jí otřel vlhké čelo. Ostrá, pálivá bolest, která jí najednou projela dlaní, ji konečně probrala. Rytíř, který jí přišel na pomoc, jí právě obvazoval popálenou ruku.

"Ta rána musí dýchat" zamumlala dívka. "Nejdřív si ji musím ošetřit."
Přes hučení v uších příliš nerozuměla, co jí odpovídá. Nechtěla tam však zůstat sedět a začala se zvedat. Okamžitě se jí zase zatmělo před očima a celá roztřesená už podruhé skončila v rytířově náruči.

Ještě nikdy jí nebylo takhle zle. Rychle však pochopila, že dokud jí hučí v uších a všechno střídavě tmavne a svět se houpe, není právě moudré pokoušet se vstávat. Zůstala tedy sedět, opřená o rytířovo rameno a zabalená v jeho lehkém plášti, jak si s údivem po několika okamžicích uvědomila.

Chtělo se jí plakat, toužebně si přála, ať už to všechno přestane, aby se mohla schovat ve své maličké komůrce. A bála se. Neodůvodnitelně a nevysvětlitelně se bála. Uvědomovala si, že je opravdu vyděšená, ale také věděla, že už je v bezpečí. Tenhle rytíř, se kterým se celou tu dobu jen hádala, nenáviděla ho a se kterým si vzájemně vjížděli do vlasů, jí přišel na pomoc! Bylo to zvláštní a nerozuměla tomu, už dlouho necítila vděčnost. Ale konec konců byla ráda, že je tady s ní právě on.

Nemůže se přece navždycky stranit lidí. Nemůže před nimi celý život utíkat, ať chce či nechce, vždycky se najdou chvíle, kdy se jí připletou do cesty. Myslela si, že už na Jižníku nevydrží, že se snad v těch vysokých kamenných zdech zadusí, když nebude mít volnost, jakou zažívala v lesích. Ale možná, že díky Radovanovi to tady nějak přetrpí, než ... než kdoví, co se ještě bude dít.

Ta tam byla její sebejistota, vychladla touha po pomstě tak dlouho žhavená, nicotná byla nenávist k lidem. Najednou a bez rozmýšlení si opřela hlavu o jeho rameno a slzami mu smáčela halenu z jemné tmavomodré látky.

Překvapilo ho to, ale ne nemile, sám se tomu pocitu podivil. Ochranitelsky ji objal paží kolem roztřesených ramen. Vnímal její samotu a trápení, měl pocit, že pomalu začíná chápat její nenávist k lidem a nechuť zůstávat. Na každém kroku ji slepě napadali. Pokřikovali na ni. Odstrkovali ji. Nemohl to nevidět. Chápal její touhu po samotě. Zvykla si na ni, nic jiného jí nezbývalo. Ale ve své samotě měla také svobodu. A proto se teď těžko vyrovnávala s tím, že je zavřená mezi spoustou nepřátelských lidí. Chápal ji, protože sám samotu poznal. Ano, jeho rytíři k němu vzhlíželi, kníže si jej všiml a povýšil na velitele knížecí jízdy. Chvíli byl v té části země, chvíli v jiné, kam jej kníže právě poslal. Ale že by někam patřil? Ani na tom hrádku, který dostal od knížete darem, jej lidé neznali a on neznal je. Samota a vykořeněnost se těch dvou držely jako věrný ohař. Co jim bylo platné, že byli neustále mezi spoustou lidí, když mezi ně nepatřili? Jak taky může něčí nástroj někam skutečně patřit.
Nechal ji, ať se vypláče. Vždyť ani netušil, jak by ji mohl uklidnit. Trvalo dlouho, než se upokojila, než ze sebe vyplavila žal dlouhá léta střádaný. Uklidnila se a přemýšlela. Poprvé po dlouhé době se zase cítila bezpečná a klidná, sice ne docela, ale i tak to byla vítaná změna. Mohl by jí snad knížecí rytíř svou přítomností nahradit bratra ztraceného s jarem na rozcestí Jantarové stezky? Alespoň na pár vzácných okamžiků?
A bylo to něco docela nového i pro Radovana. Vždyť o vračarici nikdy nepřemýšlel jinak, než jako o léčitelce. O léčitelce zatrpklé se zachmuřenou tváří. O léčitelce, která nemá ráda lidi. O léčitelce, kterou je snadné popichovat, protože se kvůli každému slovu hned čertí. Přemýšlel o ní, jako o sebevědomé, snad příliš hrdé dívce, která si se vším dokáže poradit.

Ještě nikdy ji neviděl zraněnou, bezmocnou, vyděšenou. Dnes pochopil, co se skrývá za tou maskou. Dnes ji poprvé uviděl takovou, jaká doopravdy byla. A měl pocit, že právě tuhle dívku musí chránit. Postará se, aby už jí nikdo neubližoval. Možná by bylo nejlepší, kdyby pro ni u hradního pána vyžádal propuštění z Jižníku, aby se mohla vrátit domů do kopců, kde bude v bezpečí, vždyť v hrádku už ji nebylo potřeba.

Nelíbila se mu však myšlenka, že by byla tak daleko od něj, že by ji nevídal každý den. Bylo by mu bez ní na Jižníku smutno. Konec konců, na Jižníku na ni může dohlížet lépe, než kdyby byla kdesi v horách. Tam ji před nebezpečím neuhlídá.

Ještě pár dní počká, do slavnosti kresů. Počká ještě do dne, kdy se budou po celém knížectví zapalovat velké ohně a mladíci budou vyhazovat hořící košťata do vzduchu. Podle toho, kolikrát jim nezhasnou, se věští, jak dlouhý budou mít život. Dívkám zas devatero kvítí, v noci natrhané na devíti mezích - kopretina, divoká růže, smolnička, chrpa, rozchodníček, čičmudíček, mateřídouška, fialka a zvonek - věští, s kým se jednou povedou ruku v ruce životem. Je to čarovná noc, mnohé odhalí. Do té noci počká. Pak se za ni přimluví. Pak bude čas vytáhnout do bojů se zbojníky.
Z úvah jej vytrhl příchod Doubravky. Šla něco zařídit pro paní Jitku.

"Co se stalo!" vyděsila se, když uviděla pobledlou Hedviku podpíranou Radovanem. Přiběhla k nim a vzala dívku za ruku, která byla studená jako sama smrt.
"Myslím, že už bude v pořádku" ubezpečil ji mladík. "Pomoz mi ji odvést do její komůrky," poprosil dívku. Hedvika se ztěžka zvedla, z obou stran ji podpíraly starostlivé ruce. Z posledních sil se Hedvika dovlekla po schodech nahoru, prošla dlouhou tmavou chodbou a konečně byla ve své malé komůrce. Dosedla na slamník a opřela si bolavou hlavu o chladivou zeď. Vyčerpaně přivřela oči.
"Jsi v pořádku?" sklonila se k ní okamžitě vylekaná Doubravka.
"Budu v pořádku" zašeptala vračarice. "Jen bych potřebovala studenou vodu, plátno a odvar z tymiánu, šalvěj, mátu a třezalku. A taky pár lístků jitrocele." Popálená ruka potřebovala okamžitě ošetřit, než se tam zanesou nějaké nečistoty. Pokud by jí rána zhnisala, mohlo by jí to ruku vážně poškodit a mohlo by se stát, že už by nemohla hýbat prsty nebo že by v ruce ztratila cit.
"Připravím ti, co bude třeba", nabídla se Doubravka. "Jen musím ještě paní něco donést. Vydržíš do té doby?" pohladila ji po rameni, a aniž by čekala na odpověď, rychle odběhla.

Hedvika opět zůstala s rytířem sama. Sklopila pohled. Proč se zase cítí tak nesvá, tak nejistá? Nemělo se to stát. Neměl ji vidět tak bezmocnou, vyděšenou, neschopnou se bránit. Byla si jistá, že jen co opadne prvotní leknutí, zase se do ní začne navážet a škádlit ji, jako to dělal celou tu dobu, jen se probral z horečky. Ale v místnosti bylo dál ticho, jako by tam snad ani nikdo nebyl.

Když se odvážila na kratičký okamžik vzhlédnout, překvapilo jo, co uviděla v rytířově tváři. Byl zamyšlený, vážný. Vypadal jako člověk, který vidí do světů, které nikdo jiný nezná. Jako by viděl, co jiní nevidí. Uvědomil si, že se na něj dívá. Usmál se na ni, vstal a odešel. Kdo je ten člověk, kterého dosud znala jen jako knížecího rytíře? Co je vlastně zač? Nevěděla, jestli z něj má mít strach, nebo mu má věřit, jemu samotnému. Myšlenky měla rozházené jako oblázky na břehu řeky. Nedařilo se jí přemýšlet, nedařilo se jí vyřešit jedinou hádanku, kterých měla plnou hlavu. Tak se rozhodla, že se nebude snažit. Jen tam tak seděla, cítila bolest popálené ruky a snažila se uklidnit.
Po chvíli se rytíř vrátil. V ruce držel pohárek plný dobrého, chladivého vína smíchaného s vodou. Klekl si k Hedvice, vtiskl jí pohárek do zdravé ruky a zase se někam ztratil. Vzápětí se objevil znova, s dočista vydrhnutou miskou plnou studené vody. Dívka dychtivě ponořila opálenou dlaň do lázně a vychutnávala si ty okamžiky, kdy ji rána pomalinku přestávala pálit. Zato se však roztřásla zimou. Radovan si všiml, jak se otřásla, a přitáhl jí svůj plášť blíž k tělu. V koutě našel poskládaný pléd a důkladně ji do něj zabalil.

Dívala se na něj jako poplašené zvířátko. Vůbec nic nechápala. Nikdy si jí nevšímal, tedy pokud zrovna neměl chuť někoho potrápit škádlivými řečmi, nikdy se o ni nezajímal, neprojevoval péči. Normální by přece bylo, aby ji přenechal starostlivé Doubravce a sám se zašel podívat na svého koně, popít s knížecími v domku zbrojíře, poškádlit děvečku. A místo toho ji tady balí do svého pláště a stará se o ni jako kvočna o svá kuřata. A nikdo nemluvil.

To ticho! Trvalo už dlouho. Možná příliš dlouho. Nebylo jí to právě příjemné, přestože v kopcích bylo ticho pořád. Ale takové docela jiné ticho. Tam toho nikdy příliš nenamluvila, vždyť kromě několika ovcí, krávy, dvou koz a Vlčka ani nebylo s kým mluvit. Tady by však dala cokoliv za jediné slůvko. Nehodlala ale ticho přerušit jako první. Na to neměla dost odvahy, jak si překvapeně uvědomila. Proto raději sklopila pohled a snažila se nevšímat si rytířovy přítomnosti.

Po nějaké době, která jí samotné připadala jako věčnost, ale stejně tak to mohlo být jen pár okamžiků, dívce zašustění látky a vzdalující se kroky prozradily, že rytíř odešel a ona zůstala v malé komůrce opět sama. Padla na ni příšerná únava a rozbolela ji hlava. Přitáhla si rytířův plášť a pléd blíž k tělu, schoulila se na slamníku do klubíčka a s úlevou zavřela oči. V tom okamžiku usnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama