Svíčka v křivé misce dohořívá.
Knot se krátí
až úplně nakratinko.
Poslední záchvěvy skomírajícího plamene,
rovně plápolá,
tak rovně, jako dým z dýchavičného komína
za bezvětří.
Co se zbylým voskem?
Ještě naposledy vylít rozbředlou hmotu,
to aby se knot předčasně nezadusil.
Rozlévá se všude kolem.
Vyhodit jej?
Co s ním?
Tak co se zbylým voskem?
Jednou roztavený
ztratil vznešenou podobu včelích plástů,
ubohý, nevzhledný.
Bez vyhořelého knotu
k nepotřebě.
Knot se zkracuje,
ještě víc...
Knotek.
Knoteček.
Uhasíná,
zaprská
a čadí.
Utichl.
V křivé misce
tuhne voskoviště.
Místnost se zalyká přítmím.
I poslední kroužek dýmu je ten tam.
Jen jemná vůně
ještě chvíli poletující vzduchem
dává tušit,
že kdysi hořel plamínek.
Je ticho.
Je tma.
Je vůně minulosti.
Zítra najdu provázek
a ze starého vosku
dám život nové voskovici.
Těchhle pár řádků se mi zabydlelo v hlavě, když jsem doma nedávno pálila krásnou, vysokou svíčku ze včelího vosku. Hořela silným plamenem a linula se z ní slaďounká medová vůně. Občas od knotu rozverně odlétla jiskřička a já věděla, že o tom rozhodně musím napsat. A toho vosku po ní zbylo opravdu hodně!!!