Únor 2012

Via Irelandia - GLENDALOUGH

14. února 2012 v 20:40 | Jehane |  Via Irelandia - Výňatky z deníku Popelky
Glendalough

Glendalough, v překladu Údolí dvou jezer, byl cíl prvního z mých irských výletů. Ne že bych tam ta jezera někde byť jen zahlídla, i když pravda, že jedno tam vlastně bylo. Už si vzpomínám. To druhé už ale muselo dávno vyschnout, protože po něm v mých záznamech není ani stopy. Každopádně kdysi tady stál klášter, který už tady taky dávno není. Zbyl z něj jen hřbitov, pár kamenných zdí a vysoká věž, kde se momentálně zaručeně musí ukrývat Rapunzel (taková ta holčina od Grimmů, co má vlasy až na zem - rozuměj až na zem poté, co je přehodí nahoře ve věži přes parapet dolů). Věž nemá žádný vchod a prý se do ní lezlo oknem po provazovém žebříku. Wikipedie říká, že se sem uchylovali lidé, když byla vesnice v ohrožení. Podle mě ta vesnice musela čítat maximálně deset lidí, nebo věž musela mít rozsáhlé podzemní prostory, jinak nechápu, jak by se tam víc lidí namačkalo. Ta věž mi opravdu nepřišla až zas tak rozměrná...

Via Irelandia - DUHA

14. února 2012 v 20:39 | Jehane |  Via Irelandia - Výňatky z deníku Popelky

DUHA

Jedna z irských legend praví, že tam, kde se země dotýká duha, je zakopán poklad. Jenže nikdy nikdo žádný poklad tímto způsobem nenašel. Až v Irsku jsem pochopila proč. Počasí se tu mění takovým tempem, že sotva si duhy všimnete, přestane pršet a duha zmizí. Nebo se ještě více zatáhne, schová se sluníčko a
duha zase zmizí. Výsledek je tedy stejný. To se prostě nedá stihnout!!!


Via Irelandia - DUBLIN 2/2

14. února 2012 v 19:37 | Jehane |  Via Irelandia - Výňatky z deníku Popelky

DUBLIN 2/2

A pochopitelně tady najdeme domečky, které nejde nevyfotit. No řekněte sami: fasáda ve stylu puzzle nebo skleněná plechovka v prapodivném držáku ... dokázali byste chladnokrevně projít jen tak kolem a nezvěčnit to???



Dublinský hrad, neboli Dublin Castle, vás ovšem taky zaujme. Vůbec byste v něm totiž nehledali hrad. Já teda rozhodně ne. Z původního hradu tam už zbyla snad jen kaple a věž - pokud ji tedy nepřistavili později k navození dojmu. Zbytek je přísně klasicistní. A taky kdo jiný než Irové by dokázali svůj hrad zvenčí napatlat takovou nesourodou směsicí barev, no jen se na to podívejte! Vyhlašuji soutěž: kdo najde hrad (pozn.:zapadlá postranní ulička, několik budov bez ladu a skladu nalepených na sobě právě nad vámi, celá škála barev od modré přes zelenou a červenou až k žluté... uf!).



Myslím, že by na tomto místě bylo vhodné zmínit taky St. Patrick´s Cathedral, tedy katedrálu sv. Patrika, což je ta větší ze dvou Dublinských katedrál a prý i největší kostel v Irsku vůbec. Bohužel, katolíky v ní nenajdeme. Nicméně i tak jsem si tam jednoho krásného zataženého dne (nepršelo, tedy bylo krásně) zašla a trefila jsem se zrovna do jakési bohoslužby, což mi vyneslo vstup zdarma.
A řeknu vám, uvnitř je to opravdu nádherné. Krom všeho jiného poutavého a zajímavého od masivních kamenných zdí přes akustiku a zpěv chrámového sboru tvořeného pouze muži, kteří opravdu UMĚLI zpívat, a dalších pozoruhodností, od stropu visí dolů spousta praporů a podle mého mínění tam některé z nich visí už pěknou řádku desetiletí, ne-li století. Nejsem sice odborník, ale ty začernalé kraje a ohryzané rohy (tedy pokud se rohu vykousanému téměř do půlky praporu ještě dá říkat roh...), to svědčí o mnohém. Uvnitř jsem fotit nemohla, tak aspoň jednu fotku zvenčí. Dobrá, dobrá, ta velkolepá jemně vypracovaná francouzská gotika to sice není, ale musím říct, že i tohle má cosi do sebe.


Co tady máme dál? Customs House neboli Celnice podle návrhu Jamese Gandona dostavěná roku 1791, je reprezentativní příklad klasicistního paláce ve stylu řecké antiky. Ne že by na tom baráku bylo něco zvlášť zajímavého, takových tady bylo víc, ale pěkně se vyjímal na břehu řeky Liffey, takže jsem ho taky musela vyfotkovat. No řekněte, není to pěkný domeček?


Pevně doufám, že se vám procházka Dublinem líbila a nebolí vás nohy. Pokud bolí, zkuste se posadit na židli a neposkakovat kolem počítače ;)

Jehane

Via Irelandia - DUBLIN 1/2

14. února 2012 v 19:35 | Jehane |  Via Irelandia - Výňatky z deníku Popelky

DUBLIN 1/2

Bylo nebylo... Žila byla jednou jedna potrhlá dívčina a ta se rozhodla, že by bylo na čase rozletět se do světa. Stejně neměla co na práci, takže proč dělat doma otrávené obličeje o den déle, než je nezbytně nutné. I byla poslána na převýchovu až do dalekého Irska (rozuměj na převýchovu tamních nezvedených dětiček). A tak dívčina odletěla za dobrodružstvím až do dalekého Dublinu, jenžto se v zálivu mořském rozkládá a slovutným irským jménem Baile Átha Cliath se zve.

Seznamte se, Dublin.
Nedejte se zmást. Je to sice hlavní město, jak se sluší a patří, ale není nijak obrovské, jak by se na hlavní město slušelo a patřilo. Dokonce mám pocit, že je o víc než polovinu menší než Praha. I tak mi ale nedalo žádnou práci se v něm ztratit (s mapou v ruce, pochopitelně). Hned první věc, která mě zde zaujala a tak říkajíc praštila do hlavy, byla skutečnost, že jsem dostala v info centru plánek města ZDARMA. Při bližším seznámení jsem přišla na to, že je to vlastně jen plánek centra, ale v podstatě mi to stačilo (ono bližší seznámení proběhlo ve chvíli, kdy jsem se ocitla ven z mapy a najednou jsem nevěděla, kudy vede cesta do vsi, povězte mi bílé ovsy...).

Pokud jste milovníci edvardiánského stylu, určitě si přijdete na své. Celé ulice jsou tady lemované domky se syrovými cihlovými fasádami, a pochopitelně neodmyslitelné dveře, které daly vzniknout spoustě pověstných fotografií. Není nad to, když všechny domy v ulici jsou navlas stejné, ale nenajdete tady jedinou dvojici dveří, které by se aspoň vzdáleně podobaly. Ať žije král Edward!!! Pokud se za každou cenu chcete někde ztratit, tak tyhle ulice jsou to pravé místo pro vás.








Dublin dokáže překvapit také dalšími monumenty. Tak například zřejmě nejvyšší bod celého velkoměsta je The Spire neboli Ten Sloup. Je to opravdu sloup, a ten si prostě trčí do výšky na hlavním dublinském náměstí a kýve se ve větru. Kdykoliv se v Dublinu ztratíte, hledejte nad budovami vykukovat The Spire, s více než 80% pravděpodobností na vás odněkud vykoukne a budete nalezeni.


Mosty. Co dodat. Skrz Dublin protéká řeka, a to ne jen tak ledajaká řeka. Tahle řeka Liffey je pochopitelně dostatečně špinavá na to, aby to mohla být řeka hodná velkoměsta, ale stále ještě dostatečně tekoucí, aby netvořila stojaté vody a tímto nemusela být z města odstraněna. Bylo tedy rozhodnuto, řeku v Dublinu mít budeme! Řeka ústí do moře v dublinském přístavu a její hladina se tedy mění se závislostí na přílivu a odlivu. Mosty se tady daly najít opravdu zvláštní, třeba jeden, který mi připomínal hřbetní ploutev žraloka kříženou s harfou či podobným zahnutým strunným nástrojem (takže asi zůstaneme u té harfy).





Prohlídka Dublinu pokračuje příspěvkem DUBLIN 2/2. Doufám, že se vám tady líbí a omlouvám se za ten příšerný formát textu, zatím nevím, co s tím, ale snad si časem nějak poradím :)

Jehane

Jaro se svými písničkami

1. února 2012 v 10:06 | Jehane |  Tisíce modrých kvítků
Pozn.: Tady něco pro odlehčení :) Z té zimy už mi docela slušně hrabe. Tak se snažím sama sebe přesvědčit, že za oknem cvrlikají sýkorky a všude okolo se příroda zelená, no a prostě že už je jaro. A taky se snažím nekoukat z okna :-D


Už aby tady bylo jaro se všemi svými písničkami!

Jaro zamilovaných kolouchů
a jaro stěhujících se vran.
Jaro zamlžených rozednění
a jaro posledních pableskujících křišťálků.
Jaro zelenající se dechem života
a jaro sání oddychujících v sladkém spánku.
Jaro přibližujících se paprsků
a jaro zapadajících souhvězdí.
Jaro rozkvétajících srdcí
a jaro řeky zpívající ukolébavku odplouvajícím krám.

Už aby tady bylo jaro se všemi svými písničkami!

Ten, kdo vyvádí z temnot

1. února 2012 v 10:02 | Jehane |  Básnění
Měla jsem pocit,
že se ztrácím ve tmě,
bloudím v ničem
a nikde.
Jen hluboká prázdnota,
samota, co se krutě směje,
a Nic, které kdysi bývalo
Mnou

Než mne však prázdno
stačilo pevně uchopit
do svých pařátů
se zakrvácenými drápy,
a sevřít v mrazivém objetí
Ničeho,
zaslechla jsem volání...

Natáhls ke mně ruku,
laskavou a něžnou,
ruku,
která objímá
a která vede.
A která neopouští.

Roztřesenými krůčky
jsem se vpotácela
do měsíčního světla,
bála se,
že i nejjemnější paprsek hvězd
mne může roztříštit
na tisíce střípků,
které už nikdo
neposkládá dohromady.
Že se propadnu zpět
v temnotu!
A v zapomnění!

Ale Tys mne konejšil:
"Neboj se a pojď.
Povedu Tě.
Následuj mě
a nikdy víc neupadneš."

Nebe nad námi pomalu bledlo
a já stále kráčela
krůček za krůčkem
na nejistých nohou,
roztřesená,
ale už jsem se nebála.

Zatoužila jsem
pohlédnout do tváře
tomu,
kdo mne vyvádí z noci.
Ale nemohla jsem.
Tvou tváří bylo Slunce.

Tehdy jsem se znova narodila.
A rozhodla se
už provždy
kráčet v denním světle,
ve Tvém světle.
Ruku v ruce s tím,
kdo mě vyvedl
z temnot.