1. února 2012 v 10:02 | Jehane
|
Měla jsem pocit,
že se ztrácím ve tmě,
bloudím v ničem
a nikde.
Jen hluboká prázdnota,
samota, co se krutě směje,
a Nic, které kdysi bývalo
Mnou
Než mne však prázdno
stačilo pevně uchopit
do svých pařátů
se zakrvácenými drápy,
a sevřít v mrazivém objetí
Ničeho,
zaslechla jsem volání...
Natáhls ke mně ruku,
laskavou a něžnou,
ruku,
která objímá
a která vede.
A která neopouští.
Roztřesenými krůčky
jsem se vpotácela
do měsíčního světla,
bála se,
že i nejjemnější paprsek hvězd
mne může roztříštit
na tisíce střípků,
které už nikdo
neposkládá dohromady.
Že se propadnu zpět
v temnotu!
A v zapomnění!
Ale Tys mne konejšil:
"Neboj se a pojď.
Povedu Tě.
Následuj mě
a nikdy víc neupadneš."
Nebe nad námi pomalu bledlo
a já stále kráčela
krůček za krůčkem
na nejistých nohou,
roztřesená,
ale už jsem se nebála.
Zatoužila jsem
pohlédnout do tváře
tomu,
kdo mne vyvádí z noci.
Ale nemohla jsem.
Tvou tváří bylo Slunce.
Tehdy jsem se znova narodila.
A rozhodla se
už provždy
kráčet v denním světle,
ve Tvém světle.
Ruku v ruce s tím,
kdo mě vyvedl
z temnot.
Krásné! Viděla jsme název básničky v archivu a protože jsem u názvu pomyslela na Jediného, říkala jsme si, že si ji musím přečíst. Nezklamala. Je nádherná, působí takovým krásným začátkem, novou nadějí a jistotou. I když ten začátek, především ty první dvě sloky, až příliš důvěrně a přesně připomínají mou nedávnou depresi. Jsme ráda, že jsem se dočkala toho vyvedení, o kterém píšeš. Je to moc krásně a citlivě napsaná báseň, která toho v sobě, alespoň pro mě, skrývá velmi mnoho...Jehane, nemůžu se u této básně nezeptat, Ty jsi věřící?