Když se daří...

26. června 2012 v 18:33 | Jehane |  Povídání
V jedné soutěži jsme dostali zadáno, že máme napsat povídku (nebo cokoliv jiného) na libovolné téma, ale musí se tam objevit slova: spisovatel, sako, papír, zbraň a zubní kartáček. No, tak jsem se do toho pustila. Doufám, že vás to aspoň trochu pobaví ;)



Když se daří...

Měl mizerný den. Čím to je, že jsou lidé, kterým se daří, na co sáhnou, a pak lidé, kteří ze sebe můžou třeba sedřít kůži a stejně jim nic nevychází? On byl ten druhý případ, pochopitelně. A proto se cítil mizerně. Ráno mu v práci zamítli projekt, na kterém se pořádně nadřel. Mohl si díky němu o tolik polepšit! Spousta dřiny a nic z toho. Teď aby vysvětloval ženě, že se do Toskánska nepojede ani letos. A dost možná ani příští rok. To samozřejmě nikomu na náladě nepřidá.

Naštvaně nakopl modrou plechovku povalující se mezi kalužemi. Jako kdyby ten kus hliníku mohl za všechno příkoří, které se ve světě dělo. A hlavně za to, které se dělo jemu. Těžká kapka mu dopadla doprostřed čela. Jeden čistý zásah mezi oči, prosím! Jen si poslužte. Deštník ležel někde doma, samozřejmě.

Do tělocvičny přiběhl celý promočený. Dílem to bylo zásluhou zlomyslného deštníku, který se mu posmíval z bezpečí a sucha domova, a dílem díky bouřlivé reakci mezi projíždějící fabií a kaluží ve výmolu na silnici. Tohle už opravdu nemohla být náhoda. Ne dneska. Někdo se mu zřejmě mstí. Co provedl tak strašného, že si zaslouží takový den? Když vpadl do šatny, zjistil, že už jsou všichni přezutí a čeká se jenom na něj. Vybalil si tenisky a poloprázdnou igelitku s nákupem odhodil na zem. Pod palbou všech nedočkavých pohledů jen prohodil:
"Ale jo, pohnu si."
"Zrovna jsem ti to chtěl navrhnout," zazubil se na Lea jeho spoluhráč Rosťa.
Leo nebylo tak docela jeho pravé jméno, jmenoval se Leopold. Co to jen jeho ctěné rodiče kdysi dávno napadlo, že ho museli takhle týrat už od narození? Každé ráno však přesto děkoval osudu, že neskončil jako Franz Josef, což nemělo až zas tak daleko k oblíbenkyni jeho matky, Marii Terezii (ze které by se jistě nějakým způsobem to mužské jméno dalo vyrobit, nemyslíte paní úřednice?) nebo Ferdinand - Ferda Mravenec. Vždycky mohlo být ještě hůř. Ještě že z Leopolda mohl být jednoduše Leo.
***
Dneska na volejbal nastoupili ve dvanácti, to se moc často nestávalo. Kromě známých hráčů přišlo i několik nových. Ani nevěděl, že proběhl nějaký nábor. A možná taky žádný neproběhl. Kamarádi kamarádů... Tak už to chodí. Protekce. Zase to v něm všechno vřelo. Samozřejmě, že ten projekt nakonec přiklepli tomu fešákovi s tři týdny nemytými vlasy. Prý jsou nagelované! Ať si tomu říkají, jak chtějí, pořád to bude vypadat stejně nechutně. Zajímalo by ho, jaký objem asi měla ta obálka, která tohle všechno zavinila. A byl si stoprocentně jistý, že za to mohla obálka. Zatraceně! Tolik se pro to nadřel.

"Leo, nespi! Točíme, tak padej pod síť," upozornil ho jemným štulcem kdosi ze šestice spoluhráčů.
Povolil zaťaté pěsti a posunul se na své nové místo. Hra dneska za mnoho nestála. Ale i přesto se cítil trochu provinile, že se nedokáže ani chvíli soustředit. Takhle to kazí všem kamarádům (a kamarádům kamarádů), kteří se sem dneska přišli pobavit. Jenže ten pitomec s nagelovanými vlasy...
Takže hluboký nádech. Uvolnit se. Soustředěnost, soustředěnost.
"Na tři," ozvalo se na druhé straně sítě.
"Tome?"
"Mám!"
"A přes..."
Bloky.
Leo vyskočil do vzduchu pružně jako gepard.
"Sako!"
"Cože? Já se té sítě nedotkl ani nitkou!" ohradil se Leo.
"Pardon, kámo, já to viděl. Tvůj malíček se snesl jako elegantní labuť na poklidnou hladinu bělostného síťovaného jezera. Takže jo, dotkl ses" ozvalo se z opozičního postu pod sítí.
"Dane, z tebe jednou bude spisovatel. Ne, přímo básník! Kam na ty obraty chodíš?" svíjel se Rosťa v záchvatu smíchu.
Dan se zazubil. Dneska se probudil s provokativní náladou. Vlastně se tak budil každé ráno. Dan už byl takový.
Leo měl sto chutí mu to spočítat. Nespočítal. Zbytek hry byl jako ping pong mezi čtveřicí hráčů. Jemu pálku do ruky nedali.
***
"Co to s tebou dneska je, Leopolde?" zeptal se ho Dan přes rameno při odchodu do šatny.
"Tváříš se, jako by ti uletěly včely. Co se děje?"
"No, zkus hádat. Asi mi uletěly včely," kdyby jízlivost vypadala jako ostrá břitva, byl by teď Dan ošklivě pořezaný. "A laskavě mi přestaň říkat Leopolde, víš, že to nesnáším!"
Ááááchjo, cítím se jak dvakrát použitý toaletní papír," zazíval Rosťa.
"Třívrstvý Linteo? S vůní heřmánku?" neodpustil si Dan rýpnutí, jako vždy.
"Jo, přesně ten jsem měl na mysli," kývl tázaný.
"A fakt jenom dvakrát použitý? Ten odér je cítit až ke mně," zazubil se vtipálek.
Rosťa se po něm ohnal, ale Dan pohotově uhnul stranou. Rána tak zasáhla Lea. Kdyby na to byl připravený, ani by se tomu nedivil. Dneska už by se nedivil ničemu. Zakopl v půli kroku a praštil sebou o zem přesně v místech, kde při příchodu odhodil igelitku s nákupem. Ozvalo se křupnutí.

"Zatraceně! Máš něco zlomené?" přiskočil k němu starostlivě Rosťa.
Leo barvitě zaklel. Opatrně se zvedl, aby zpod sebe osvobodil zalehnutou igelitku, a vytáhl krabičku obsahující dva kusy původně jednolitého kartáčku. Originální balení s barevně vyvedeným nápisem Curaprox. Ani jedenkrát jej nepoužil. Nutno poznamenat, že byl drahý.
"Teda, to muselo bolet! Nemám ti sehnat sádru?" rozchechtal se Dan.
"Přestaň mě už dneska zatraceně štvát, nebo ti ten kartáček zarazím do oka. Víš, jak je příjemné mít kartáček v oku?" procedil Leo úsečně.
"Zápis z policejního hlášení: Jako vražedná zbraň byl identifikován fragment zubního kartáčku..." konstatoval provokatér suchým, úředním tónem.
Do háje, musí být ten chlap vždycky tak vtipný? Leo se zhluboka nadechl a poprvé za celý den se od srdce zasmál. Nakonec se nechal přemluvit a zašel s Danem a Rosťou na jedno k Dobré koze.
***
To byl tedy zase den! Po dvou pivech z něj konečně vypadlo všechno, co jej za celý den štvalo a hlodalo uvnitř. Věděl, že Dan nad jeho problémy jako obvykle začne nezřízeně vtípkovat a Rosťa mu dá několik cenných rad, které asi ale nikdy nevyužije. Nicméně taky věděl, že zanadávat si nad pivem se dvěma skvělýma chlapama je ten nejlepší lék na mizerné dny, jako byl tenhle. Domů přišel relativně smířený se skutečností. Nic zákeřného už se s ním cestou nesrazilo. Ztrátu kartáčku překousl (ne doslova - kvůli jeho problematickému chrupu bylo kousání ještě dva dny na radu dentisty poněkud nežádoucí). Tak to jeho zuby budou muset vydržet o pár dní déle s tím starým. Dokonce i jeho milovaná ženuška vzala stávající problém s financováním dovolené docela prozaicky, když prohlásila:
"Nemusí to být zrovna Karibik, hlavně když je aspoň na Bulharsko."
Tak tedy nový kartáček asi jen tak nebude. Kupředu vstříc novým zítřkům...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Illienel Illienel | E-mail | Web | 11. října 2013 v 21:28 | Reagovat

To ěm opravdu pobavilo :-) Vtipně napsané, s trampotami Leopolda soucítím, a jeho situaci si až moc dobře dovedu představit, ale...konec dobrý, všechno odbré? Nevím, ale když má člověk, i úplný smolař, takové dva kamarády, a jedním z nich je vždy vtipný a provokující Dan, tak to snad ani nejde, mračit se celý den :-) Jsem moc ráda, že jsme si to přečetla, opravdu jsme se upřímně zasmála :-)

2 wasakone wasakone | 25. září 2015 v 9:47 | Reagovat

žensky o mužském světě... moc to na mě nefunguje teda ( labutě na síťovaném jezeře, kvalita vlasů, druhy a názvy toaleťáku, odér), volejbal hraju, ale takhle tam kluci nemluvěj :D Nebo mělo jít o absurdní skicu?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama