Po delší době se mi konečně podařilo zase něco sepsat. Je zvláštní, že se básně vynoří většinou, když je nejméně čekám. Jsou poschovávané někde uvnitř kukuřičných klasů nebo zalézají s krtky do jejich nor a čekají, čekají na tu správnou chvíli, kdy je člověk nejvnímavější. Tak tady je zase něco ode mě...
SOUZNĚNÍ
pojď přisednem si
na mezi k čekankám
budeme spolu mlčet
o souznění beze slov
netušila jsem
že může být nebe tak širé
jak dokážou polapit srdce
melodie od pšeničných polí
vzhůru tančí vůně planých růží
mezi smyčci větrných mlýnů
a symfonie zvonků v tichu léčí
pojď přisednem si
k čekankám na mezi
a ještě naposled
budeme spolu mlčet
o tom co jsme ani netušili
že může být nebe tak širé
Tančí srdce, melodie od pšeničných polí, širé nebe a souznění beze slov...To je tak krásné! Tolik jemnosti, citu, poetických obrazů...v 17 verších...Neuvěřitelné. je zajímavé, jaký je počet veršů u jednotlivých slok, málokde jsem se setkala s tím, že by byl sudý menší, lichý a poté sudý větší počet veršů ve sloce, aniž by to byl přesně daný druh básně. Překvapilo mě to, že jsem to na plynulosti a působnosti básně nepoznala. Většinou jsme zvyklá na to, že mají všechny sloky sudý počet veršů nebo že mají všechny lichý, případně se liší první nebo psoeldní sloka. ale tady...u té prostřední mi jeden verš navíc vůbec nepřišel. On tam totiž žádný navíc nebyl. Je to jeden moc pěkný, působivý, lyrický celek
Plný emocí...nejen, že vidím ty dvě bytosti, já to jejich souznění vnímám, cítím. Ne, ještě jinak...jako by to někdo říkal mně nebojako byhc to říkala já sama. Takový malý, krásný, poetický zázrak
Díky za toto nádherné dílo...