A kde je, hernajs, ta Edelweiss?! - část pátá

20. ledna 2014 v 14:00 | Jehane |  A kde je, hernajs, ta Edelweiss?! ... aneb cestopis z pohledu strašpytlíka

DEN ČTVRTÝ

Pokud byl včerejší den Dnem záhad, ten dnešní by se mohl nazývat Dnem emocí. Brzy se dozvíte, proč. Rozhodli jsme se vyrazit na pochod k jezeru Riesachsee. Než se tam však člověk dostane, musí projít velmi nepřátelskou soutěskou. Vzhledem k tomu, že jsem dopředu věděla, co mě čeká, nebyl to tak docela veselý výlet.

Soutěska Höll


Soutěska zvaná Höll zpočátku nikoho neděsila. Úzká stezka upravená do podoby poněkud příkrého (a jistě ne přírodního) schodiště se svíjela jako had postižený kolikou v šílených zákrutech směrem vzhůru podél divokého potoka. Ze začátku to byla úchvatná podívaná. Mohli jsme sledovat, jak říčka přepadává přes balvany a tvoří vodopády všech velikostí. Vzhledem k tomu, že včera pršelo, si jistě dokážete představit, co se řítilo zúženým korytem. Na některých vyhlídkových místech jsme se při pohledu na tu nádheru pěkně orosili. A tentokrát opravdu nejde o pot vznikající při námaze. Aerosol vodní tříště se rozstřikoval do úctyhodné výše i dálky. Říčka se bouřila, hučela a padala, bublala, sem tam vytvořila i velice nezdravě vypadající pěnu (kde se tady v těch čisťounkých horách jen mohla vzít?) či drobný dřevnatý zátaras... A pak to přišlo!

Samozřejmě to přicházelo pozvolna, abychom si my slabší povahy stačily zvyknout. Dostavil se první most trčící přes říčku. Nebo možná jsme se my dostavili k němu, už nevím, jak to přesně bylo. Dřevěná podlaha vytrvale zavlažovaná drobnými kapičkami nepříjemně klouzala, ale podařilo se nám zdárně přejít na druhou stranu a pokračovalo se v cestě. Zanedlouho se ze zatáčky vynořil most druhý, tentokrát kovový. A od něj už jsem zahlédla tu spoušť! O kus dál nahoře po proudu visel - doslova a do písmene visel - most. Rozpustile se tam pohupoval do všech stran v nepříjemné výšce a materiálem se na něm vyloženě šetřilo, kde se dalo. Zřejmě aby pocestní měli ten nejlepší výhled do všech stran a úhlů. Já se starala pochopitelně pouze o to, jak se co nejrychleji a nejbezpečněji přeplazit na druhou stranu a nepotřebovala jsem k tomu viset dobrých 50m nad dravými peřejemi, oky v pletivu pod nohama vidět každý detail té nedozírné hlubiny a nádavkem k tomu ještě dostat mořskou nemoc! Naštěstí se mi nějak povedlo přeručkovat do bezpečí protějšího skaliska a neuříznout si ostudu ukázkovým hysterickým záchvatem. Ale nedokázala jsem se ubránit pocitu, že zbytek cesty za soutěskou se tak nějak nepříjemně lehce pohoupával.

Roztomilý houpací most 50m vysoko nad soutěskou

Tak jsme se přece vyškrábali na samý vrcholek naší cesty soutěskou. Před námi se jako na dlani rozprostíralo malebné údolí korunované ze všech stran roztodivnými Alpskými vrcholy, které se momentálně cudně schovávaly v záclonkách mlhy a mraků. V samém středu vší té nádhery trůnilo zelenomodré jezero s kachnami a rybáři, napájené nespočetným množstvím drobných potůčků stékajících v podobě vodopádů z okolních svahů. Za jezerem se pak táhl pás pastvin a mokřadů v hravé kombinaci celého zeleného spektra. Zelená barva je ze všech nejkrásnější, jako volání sirény, není tedy divu, že jsme se vydali po jejích stopách. Obdivovali jsme zátoku vytvořenou říčkou, která se dále vlévala do jezera. Tato část už se nacházela v oblasti mokřadů, takže jsem si samozřejmě něco té nádhery nabrala s sebou na cestu do bot. Celé to místo na mě dýchalo atmosférou severských fjordů (ne že bych kdy nějaký navštívila, ale takhle nějak určitě musí vypadat!). Nespoutaný potůček rozlévající se podle své vůle, kam se mu zachce, tmavá voda, příkré stěny zvedající se hned nad břehem... bezbřehá romantika. Vůbec se mi z toho místa nechtělo odcházet. Jako by mě zvalo, ať se zdržím, ať se posadím na vyhřátý kámen a odpočinu si. Ale byla i další krásná místa a člověk nemůže strávit celý život na první krásné zastávce. Takže jsem odolala volání sirény a jde se dál.

Riesachsee

A už jsme si to zase vyšlapovali po pěšince mezi pastvinami a strakatými krávami. Přišel čas obhlídnout si jeden takový nenápadně stékající vodopád. Ze zeleně nás po očku sledovala ta hnědobíle flekatá, rohatá stvoření. Co takhle si alespoň jednu pohladit, když už jsme tady... Ten živočich se samozřejmě pokusil olíznout mi ruku svým sáhodlouhým kartáčovitým jazykem, ale protože známe krávy, byla jsem na to připravená a nedala jsem se. Popleskala jsem ji po mohutné čelisti a nechala ji jejímu osudu. Přijala to s filosofickým klidem a nabrala do zubů další sousto odsouzené k převalování ve všech čtyřech žaludcích. Proč se znepokojovat?

Kotviště na říčce vtékající do Riesachsee

Rychle jsem pádila za zbytkem skupiny, protože je nepříjemné zůstávat pozadu. A nyní se dostáváme k další porci emocí. V zápalu akce jsem se rukou přimotala do jakési prapodivné věci, ale nebyl čas znepokojovat se maličkostmi, když člověk pádí do příkrého kopce, že ano. Až po chvíli mi došlo, že většinou nebývá tak docela normální, když člověku z prstů visí cáry pavučiny a na sukni mu sedí... ÁÁÁÁÁÁÁ POMOOOOOOC!!! A na sukni mu sedí pavouk!!!! A kdyby se aspoň nechal pokojně střepat dolů, když už mě teda musel poctít nezvanou návštěvou. Věřím, že jsem pro všechny okolo stojící turisty musela být velmi zajímavou atrakcí, jak jsem tam tak pobíhala, vyřvávala, poskakovala a třepala se jako pacient s akutním záchvatem tance svatého Víta. Konečně to otřesné stvoření odpadlo a s ním i zbytek vší mé důstojnosti. Po dnešním dni, kdy se mi záhadným způsobem zbystřilo vnímání všech osminohých objektů, jsem náhle zjistila, že Alpy jsou z větší části obývané křižáky a například takové mouchy jsou na žebříčku až podstatně níže. A Edelweis se na tomto žebříčku zřejmě ani nevyskytuje. I přes tento incident s jistou nepříjemnou havětí jsem se samozřejmě po bájném bílém kvítku nepřestala rozhlížet, leč marně. A tak jsme se tedy vydali na zpáteční cestu.

Poslední pohled na Riesachsee

Víc toho v údolí i přes jeho krásu k vidění nebylo, protože každá další stezka vedla do lesa a les zakrývá výhled, je tam větší pravděpodobnost blízkého setkání s pavoukem a celkově už to není taková sranda. Takže jistě chápete, proč jsme se obrátili k odchodu z tohoto ráje. Samozřejmě jsme nehodlali naše štěstí pokoušet dvakrát, a proto jsme se tentokrát vydali po velmi pozvolné, štěrkem vysypané a tedy veskrze nudné cestě kroutící se v pohodlných serpentinách až zase dolů k místu, odkud jsme celý výlet začali. Ten můj foťák moc dobře věděl, proč se může vybít už u jezera.


A opět tedy nastal večer. Je to až zvláštní, s jakou pravidelností se tento jev objevuje. Zítřejší jitro, tedy den pátý, bude ve znamení Dachsteinu. Myslím, že se máme na co těšit, aneb zase ty výšky!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama