A kde je, hernajs, ta Edelweiss?! - část šestá

22. ledna 2014 v 14:00 | Jehane |  A kde je, hernajs, ta Edelweiss?! ... aneb cestopis z pohledu strašpytlíka

DEN PÁTÝ

Máme tady pátý den a s ním přichází na řadu vycházka na Dachstein. Nejprve vás ale zavedu na Sardinii. Hned vám objasním, proč to beru takovou oklikou. Směrem k výšinám jsme se mohli vypravit buďto autem (a riskovat zavaření motoru či odpadnutí některé součástky - což není zas tak neobvyklý jev), anebo jsme mohli ve vesnici nasednout na autobus, riskovat cizí motor a v klidu se kochat okolím, ovšem za cenu - a teď se k tomu dostáváme - úmorného sardinkování. Nakonec jsme nic zlého netuše zvolili tu plechovější variantu.

Pod Dachsteinem


Jakýsi alarm jsme začali vnímat až ve chvíli, kdy jsme stáli na zastávce a kolem nás se už 15 minut před odjezdem začal formovat nepříjemně početný dav. Když autobus konečně přisupěl, bylo nám jasné, že jsme udělali zásadní chybu, když jsme se nerozhodli nastoupit ve výchozím bodě, protože podle mého skromného odhadu jsme neměli nejmenší šanci se do toho posuvného zařízení nasoukat všichni. Začali jsme si nenápadně brousit lokty do ostra. Stejně nám to nakonec příliš nepomohlo. Zůstali jsme uvězněni vprostřed uličky nalepení na čísi záda zepředu (naštěstí měli všichni cestovatelé zatím veškeré túry před sebou) a na čísi pupky zezadu. Dokonce i barva autobusu samotného imitovala kovovou šeď plechovek s dostatečnou přesností. Inu konzerva sardinek tak, jak ji najdete v obchoďáku - v celé své kráse. Nejvíce jsme si samozřejmě užívali momenty, kdy chtěli cestující přistoupit nebo odstoupit. Většinou nastávaly obě situace najednou. Moře sardinek se v tu chvíli zavlnilo jako by jeho středem proplul hladový žralok, něco málo vyplesklo otevřenými dveřmi na silnici, následně vyplavaly ty sardinky, které se zde rozhodly pro konečnou stanici, a první vyplesknuvší sardinky se zase pokusily zakonzervovat zpátky. Ještě že naše skupinka měla za cíl až tu naprosto konečnou stanici na samém vrcholu!

Takový malý hádek

A tam nás čekalo nečekané. Objevili jsme totiž další zvíře, konkrétně hada. Když jsme si to kolem něj nic netuše projížděli, ozvalo se z moře sardinek sborové: "Ohóóóó!" a jako mexická vlna se plechovkou začal šířit bouřlivý smích. Naše další putování totiž mělo být ulehčeno lanovou dráhou, ale abychom se k ní dostali, museli jsme se nejprve probojovat od hadího ocasu až po rozeklaný jazýček. A nemyslete si, že to bylo nějaké hadí nedochůdče, spíše se dal přirovnat k anakondě, která nedávno sežrala stádo žiraf. Fronta se posunovala rychlostí 10m za 15 minut, takže jsme si spočítali, že do kabiny čítající nějakých 40 míst se dostaneme nejdřív za hodinu, ne-li za dobu mnohem delší. Měli jsme tedy ještě dost času na lehkou zdravotní procházku po okolí, než budeme nuceni nacpat se do té mrňavé krabice, která nás vyveze do pekelných výšin. Proto jsem se s chutí zapojila do dvoučlenné výpravy, která si zvolila odreagování před konečným ortelem vysokého zdvihu. Vypravily jsme se tedy my dvě chytré horákyně na 40-minutový pochod k nedaleké horské chatě. Nad námi v pravidelných intervalech přelétávaly nahoru a dolů dvě kabiny, neboli dobytčáky (jak je nazvala jedna členka výpravy, která nebyla já), protože při pohledu z dálky tak nějak připomínaly přepravníky na dobytek. Zjistila jsem, že pokud jde o čekání v řadě, chovají se všechny národnosti stejně - nikdo nezná bratra! Byla jsem tedy ráda, že se můžu poněkud vzdálit od všech těch pozičních bojů a nemusím dole hájit pevnost. Takže jsme se nenápadně, strategicky vzdálily a užily si trochu klidu na slunných cestičkách pod dachsteinským masívem. To se nám nakonec krutě vymstilo, protože hada pomalé pohupování v bocích přestalo bavit a dal se vyloženě na úprk, tudíž bylo nutné - v čase kratším než jsme očekávaly - dosprintovat k turniketu rychlostí Usaina Bolta. A málem jsme nestihly odvoz dobytčákem. Naštěstí opravdu jen málem.

Lanovkou na ledovec

Krabička na lidi zaháknutá za prověšený kus provazu nás bez ztráty na životech vyvezla k všelijak propletené soustavě visutých i nevisutých mostů a můstků. Samozřejmě jsem z nich honem pádila pryč, protože byly vydlážděny v této zemi tak oblíbeným materiálem - pletivem. Určitě si dokážete představit, jak velice příjemné to bylo.

Všudypřítomné visuté mosty

Vyšplhali jsme sice jen do výšky nějakých 2700m, což ještě není kdovíjaká výška, ale i přesto jsme se ocitli v naprosto odlišném světě. Veškerý obzor, kam jen oko dohlédlo, lemovala skaliska a planinu mezi nimi vyplňoval ledovec. Na pohled ani dotek se od obyčejné sněhové pokrývky nijak nelišil. Ale už jen vědomí, že je to LEDOVEC, v nás probouzelo posvátnou úctu. Ta z nás ale vzápětí velice rychle opadla, protože jsme zjistili, že i takový ledovec po sobě za jasného počasí dokáže zanechat prachobyčejnou mazlavou břečku, ve které se nohy smýkají do všech stran a člověk se o trapnou chůzi ani nemusí snažit. Ono to jde docela samo.

Dachstein

Vytyčili jsme si cíl - rozhodli jsme se, že zjistíme, co se skrývá za nedalekým kopečkem. Například by tam třeba mohla růst taková ta malá bílá potvůrka, co jsme o ní doposud stále jen slyšeli, ale nikdy jsme z ní ani okvětní plátek nezahlédli. Ovšem pomalu nám s tou Edelweis začínala docházet trpělivost! Protože jsme však jako nějaká banda potácejících se paňáců dokázali jít maximální rychlostí 1km za půl hodiny, brzy jsme náš záměr vzdali. Čas na ledovci totiž ubíhá tak nějak rychleji, než je obvyklé. Zvlášť když si musíte vymezit dvouhodinový limit pro čekání ve frontě na dobytčí přepravku a potom ještě musíte stihnout poslední autobus, abyste nakonec nemuseli jen bezmocně přihlížet vzdalujícím se koncovým světlům. Ono totiž šlapat dolů po asfaltu takové kilometrové převýšení taky není právě kratochvílná záležitost. Ale i přes veškeré strachování a pospíchání jsme vše hravě stihli. A díky poučení z rána jsme si přichystali ještě ostřejší lokty, tudíž jsme si celou cestu příjemně poseděli.


A lanovkou zase dolů

Konečně nastal večer. Při bližším ohledání jsme zjistili, že jsme od ostrého velehorského sluníčka všichni rudí jak náčelníci kmene Utahů. Až nastane jitro šestého dne, budou na nás snad ze zrcadel shlížet naše tradiční bledé tváře. Tak tedy uvidíme, co nás ještě čeká...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama