A kde je, hernajs, ta Edelweiss?! - část třetí

3. ledna 2014 v 14:00 | Jehane |  A kde je, hernajs, ta Edelweiss?! ... aneb cestopis z pohledu strašpytlíka

DEN DRUHÝ

Vzhledem k předpovídaným bouřkám jsme dnes pozměnili plány. Původně jsme se chystali navštívit rozsáhlou knihovnu nedalekého benediktinského kláštera v Admontu, ale tam si ty hromy blesky tolik neužijete, když jste zavření v krytých sálech se štukovanou klenbou... No považte! Proto jsme se raději vydali vyzkoušet, co vydrží náš stařičký povoz. Co byste tak řekli klasickému zátěžovému testu na zhruba sedmikilometrovém úseku serpentin vzhůru do opravdu prudkého kopce? My jsme říkali převážně:


"Uffff!"
"Achmmmpf!"
"Pozóóóóóór!!!!"
"Uáááááááá!!!!!!!"

Aby taky ne, když jsme se řítili asi 20km rychlostí po uzoučké silničce, která z jedné strany končila povětšinou strmě vzhůru trčícím kusem šutru a ze strany druhé strmě klesajícím kusem šutru (či nějaké zatravněné plochy). Vyhýbání dvou aut byla striktně artistická záležitost. Když jsme konečně celí zaprášení a vyklepaní vyfuněli na kopeček, naše stará rachotinka už povážlivě klokotala. Přežili jsme však všichni bez výjimky.
A tedy jsme mohli vyrazit na průzkum terénu okolo hory Gasselhöhe.

Lejno na levoboku!
Lejno na pravoboku!
Lejno kam se jen podíváš!!!

Výsostné území krav alpských

Očividně jsme procházeli výsostným územím krav alpských. Doufali jsme, že je nestřeží nějaký plemenný býk, což by zřejmě nebylo moc příjemné. Žádný z nás nebyl v takové kondici, aby měl i s náskokem šanci na zachování holého života se ctí. Žádné takové zvíře jsme však ani nezahlédli. Buď tam skutečně nebyl, nebo se výborně maskoval. Na druhou stranu jsme nezahlédli ani ty krávy. Jen nás na každém kroku provázelo mysteriózní cinkání neviditelných zvonců vycházející zdánlivě odnikud (měli jsme jisté podezření na nedalekou houštinu). O původu cinkání ale nemohlo být pochyb - důkaz byl příliš hmatatelný. Ovšem nějak mi nedochází, proč a kdo ve zdejších horách cítil za povinnost zatížit kravská lejna kamínky??? Na světě je spousta záhad a toto je patrně jedna z těch, které zůstanou neobjasněny.

Stezka se vzhůru vinula zprvu příliš pozvolně, takže jsme ji okamžitě začali podezírat ze všech možných podlostí a nekalostí. A vytříbený instinkt nás opět nezklamal. Aniž by člověk cokoliv tušil, znenadání mírně stoupající kamenitá stezka přešla v příkře stoupající balvanatou stezku. Div že jsme se nahoru nešplhali po řetězech! A když jsme se tedy konečně vítězoslavně vyplahočili až na samý vrchol k majestátnímu kříži - k němuž jsme od počátku měli namířeno - odměnily se nám zákeřné hory hejnem dotěrných much a okřídlených mravenců. Až takovou podlost jsme tedy nečekali!

Okolí Gasselhöhe

Před námi se teď jako na dlani rozbíhal horský hřeben porostlý hustou zelenou trávou, vřesem a borůvčím. Byl to vskutku výjev jako z putování Hobitů v Pánovi prstenů. Dokonce i ty mouchy si daly říct a pozvolně někam zmizely, což jsme všichni přijali s povděkem. Za našimi zády se zase rozprostíral pohled přímo monumentální - přehlídka hor a kopců všemožných tvarů, porostů, výšek i hloubek a nebe s všemožným typem oblačnosti. Avizované bouřky se zatím ustrašeně krčily v kterémsi údolí sevřeném skalami a čekaly na příhodný okamžik. Soustavy tvořících se cumulů a jim podobných oblaků dávaly celému výjevu veskrze dramatický ráz, na který byla radost pohledět.

Pohled k Dachsteinu

Cesta opačným směrem už potom uběhla celkem rychle. Zvláště proto, že nás poháněla mračna, která se najednou začala kupit a zvětšovat rychleji, než by bylo člověku milé. Zakrývala oblohu z čím dál větší části a nutila nás k rychlejšímu postupu, ba téměř k běhu! No, a hlavně už to bylo jenom z kopce dolů, že. To vysvětluje všechno. Při zdolávání serpentin v opačném směru se nám jako bonus ke všemu, co jsme dosud zažili, podařilo uvařit brzdy. Následuje tudíž asi půlhodinové intermezzo za jistou zatáčkou u krajnice a vše končí poklidným, ničím nerušeným dojezdem až zpátky na chatu.

Odpoledne konečně dorazila ta dlouho předpovídaná bouřka s průběhem přímo apokalyptickým. Ono už po kraji nějakou dobu zcela nepodezřele šíralo, takže by si toho ani nikdo nevšiml. Ale příroda opět udělala ten trapný přehmat, kdy v nestřežený okamžik vypustila do éteru hrom a nějak jí nedošlo, že se to údolím ponese ukázkově všemi směry a k tomu s dramatickou ozvěnou. Nedalo mi to a vykoukla jsem za roh našeho balkonu. Ještě nikdy jsem neviděla tak temnotemnou oblačnou hradbu ženoucí se naprosto splašenou rychlostí směrem ke mně. Odkudsi z té šedočerné masy rozpustile vyšlehl jazýček klikatého blesku následovaný ránou, jako když skály hrají basket s bludným balvanem. A hele, bouřtička! Ani jsem to slovo nestačila domyslet, a už mi neurvalý poryv větru vehnal do vlasů první drobnou spršku. Zároveň to byla drobná sprška poslední, protože pak už to byly doslova sprchy. Z mračen se začaly spouštět provazce vod, které se spojovaly do záclon, následně do koberců a ty do celých tapisérií. Nebylo skrz to vidět na dva kroky. Vítr tohle všechno hnal kamsi před sebe poměrně semknutým údolím, takže nic, co stálo v cestě, nemělo nejmenší šanci. Směr zalévání si vichr přísně ohlídal, ale nakonec se mu vzbouřil alespoň drobný aerosol. Takže jsem nakonec byla mokrá i za rohem, kde by teoreticky mělo být sucho. Praxe je vždycky trochu jiná. Samozřejmě jsem tomu mohla uniknout a schovat se mezi čtyři zdi. Ale copak to jde, když máte jedinečnou možnost stát se součástí nádherné, divoké, přírodní divadelní hry? Uhodli jste správně. A tak se dalším bodem dnešního dne stává ždímání a sušení.

Od hor se žene bouřka

A nakonec tady máme večer. Až nastane jitro, bude den třetí a my se snad budeme konečně chystat na tu knihovnu v Admontu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama