Mám pocit, že něco lítá ve vzduchu. Že se to blíží. Jen je to stále mimo dosah, neuchopitelné, nepochopitelné. Jako by se mi to vysmívalo! Ale však já si počkám, a pak to něco lapím do sítí... Tak kde ta báseň zase lítá?!
Tak jako můra
ve vzduchu poletuje báseň
třepotá křídly
jako můra
lapená světlem svíčky
trpělivě sedím
tiše vyčkávám
při krátícím se knotu
až si můra sedne
pak ji polapím
Kdybys jen věděla, jak moc jsme ráda, že jsme v tuto chvíli mrkla k tobě na blog. Je mi podivně a dost msutno, jsme unavená a zamtená a pak přijdu sem a přečtu si tohle. Krásné. Vystihuje to trochu mou situaci, ale já nemám v sobě tolik klidu, abyhc při krátícím se knotu tiše čekala, až básničku polapím. Proto mi verše stále utíkají, stejně jako příběhy. Příliš spěchu, příliš neklidu a příliš mnoho mylšenek na to, aby se nějaké daly zachytit na papír. ale tvá Tak jako můra...je tak klidná, vlídná, pokojná...není v ní žádné napětí, i když píšeš o tom, jak čekáš na polapení básní, a to je pro básníka podle mě často napjaá situace. Někdy nepříjemná, když se to nedaří uchpit. ale tady je to tak pozitivní, tak krásné. Myslím, že Ty nemusíš chytat, protože už ji máš v sobě. A každá další můra, můza nebo jen poetické chmýří, které kolem Tebe zavíří křídly, dá jistě vzniknout dalším krásným dílkům, plným krásné poetiky. Málokteré literární kousky mě v posledních měsících hladí na duši tolik, jako ty Tvé. Moc díky za ně. Doufám, že budou stále přibývat.
P.S. děkuju i za pěkný komentář, moc mě potěšil. Srovnat počet slok by asi nebylo od věci, když už je ta forma tak výrazná, ale já většinou nedělám zásahy do básničky už zveřejněné, nevracím se k nim. Pokud ale zbude chvíle a budu se na to cítit, zkusím to.