Vítr s fialkami 1/2

22. července 2014 v 9:27 | Jehane |  Povídání
Milí čtenáři,
tentokrát jsem si pro vás nachystala něco na způsob baladické pohádky. Příběh se rodil postupně. Původní nápad vlastně vypadal docela jinak, ale je zajímavé, že konec je pořád stejný. Na začátku byla písnička V stínu kapradiny od Jany Kratochvílové. Jak už to uz mě bývá, během poslechu písničky se dostavil "pocit". A od onoho "pocitu" se najednou začal odvíjet příběh. Kousek po kousku se mi odkrýval až do dnešní podoby. Zatím mám polovinu balady a potom její konec. Ale sami uvidíte, že není zas tak dlouhá, aby hrozilo, že ji nedopíšu. Takže tady máte první část. Doufám, že se zase osmělíte a napíšete mi sem všechny vaše postřehy, připomínky, kritiku, no a když sem tam pochválíte, taky se zřejmě nebudu zlobit ;)


VÍTR S FIALKAMI

Za dnů, kdy se stíny dlouho proplétají mezi kořeny stromů, je slyšet lípy zpívat o medu s tvářemi jako samo slunce, o životě na tisíci křídlech a o smrti, věrném příteli chodícím životu neustále v patách. Za takových dní můžeš na mýtinách spatřit tančící víly z denních paprsků zrozené. Krásné panny, usměvavé, moudré. A nemají-li srdce, jako my lidé, přesto je v nich tolik dobra, že se ani laně nebojí přijít k nim blíž a napít se vody z jejich dlaní. Stejně jako ty laně jsou však plaché. Zahlédnou-li člověka, ztratí se v přítmí dřív, než datel podvakráte zaťuká. A za nimi se na palouk jako zapomenutý závoj snese pokojně dřímající ticho.


S pohasínajícími paprsky se však z vílího lesa pokoj vytrácí. Po špičkách se plíží do svých skrýší, aby nevyrušil ty, které není radno budit z těžkých snů. Jsou totiž víly, které nepoznaly denní jas. Panny, které znají temné stezky lákající do bažin. Řídí se zákonem, podle nějž každý zbloudilý pocestný patří jim. A běda tomu, kdo temným vílám padne do rukou! Za nocí hlubokých jako bezedné horské údolí se mýtinami ozývá smích a zpěv, v dálkách jsou vidět zrádně přívětivé ohně, které zvou k následování a vzduch opojně voní. Tehdy smrt obchází kolem jako vyhladovělý vlk.

V srdci vílího lesa, které tepe stále stejným rytmem, je před zraky lidí ukrytá malá nádržka vystlaná plochými oblázky. Už odnepaměti se bez přestání po okraj plní křišťálově průzračnou Vodou, která je tomu, kdo z ní třeba jen doušek vypije, bránou k moudrosti, k uzdravení, k bohatství. A proto nad ní byly kdysi dávno ustanoveny strážkyně. Mnoho již bylo těch, kdo Vodu hledali a mnoho těch, kteří zaplatili cenu nejvyšší...

Sotva se ráno dotklo zvonků na okraji lesa, dívka dřímající v lesním údolí pod mohutnou lípou otevřela oči v barvě jantaru. Včely jí svými křídly rozčesaly husté medové lokny a dívka se zasmála. Jen tak, protože měla ten zvuk ráda. Zvonil a nesl se údolím jako píseň. Smála se často. Byla zrozená pod šťastným nebem.

Jako každé ráno i dnes pozvala do údolí vítr a rozpřáhla paže. Víření vzduchu ji vyzvedlo nad hlavy květin, nad hřbety mechů a ona tančila a tančila, aniž by něčemu z té krásy pod sebou uškodila. Dívka se smála a zpívala. A všechno zpívalo s ní, každá květina, strom, zvíře i bytost. Vzduch se prosytil vůní fialek. Motýli jí usedali do vlasů jako pestrobarevný diadém a včely se na chvíli vzdálily od své práce, aby dívce na pár okamžiků pokryly lem šatů jako výšivka ze zlatých plíšků.

Vtom se zavlnilo mlází, rozhrnuly se větve zelené lísky a na mýtinu vstoupil mladý muž. Když spatřil dívku tančící s větrem, oněměl úžasem.
Zpěv v okamžiku ustal. Vítr se zklidnil a motýli se rozprchli do bezpečí hlubokých kalichů divizen. I dívka se dala na útěk, ale na vzdáleném okraji mýtiny ji zastavilo mladíkovo prosebné volání.

"Prosím, panno, neutíkej a vyslechni mě! Celé věky už bloudím lesem. Přišel jsem hledat Vodu. Ne pro sebe, ale má matka ochořela. A ještě snad není její čas. Pokud je naděje a jestli snad pověsti o Vodě mluví pravdu, musím ji hledat."
Dívka se obezřetně přiblížila k mladému muži a zkoumavě se zadívala hluboko do jeho očí. Teprve potom rozvážně odpověděla.
"Nelžou ty vaše lidské pověsti. Voda se skutečně skrývá v těchto lesích. Ve dne dává život kořenům a žíznivcům, v noci zrcadlí sny samotné oblohy a šeptá hvězdám o svítání.
Voda - moudrost.
Voda - bohatství.
Voda - život."
"Prosím, povíš mi, kde ji najdu? Pro sebe bych se neodvažoval hledat, ale má-li pomoci potřebným..."
"Povím, tobě jedinému povím." A sestry mě za to proklejí, dodala pro sebe.V duchu zaslechla ozvěnu desítek hlasů. Za Vodu se platí. Nezapomeň! Musí zaplatit! Cena je vysoká.
Potřásla hlavou jako by si z vlasů chtěla vytřepat zatoulané motýly.
"Pojď, povedu tě."

Dlouho šli lesem měnícím se s každým krokem. Panna vždy o pár kroků napřed, samý skok a tanec. Tu něžně pohladila chrpu po rozkvetlé tváři, tu zpěvem odpověděla července. Mladík za ní klopýtal přes výmoly, prodíral se mlázím. Každá větev jako by se po něm natahovala, každý trn jako by jej bodal a kořeny vystupovaly ze země, aby mu podrážely znavené nohy. Přesto se osmělil a dohonil dívku, aby se zeptal:
"Pověz mi, jak ti říkají, krásná panno?"
"I to ti snad mohu prozradit," odpověděla po krátkém zaváhání. "Les, z jehož země, světel a vůní jsem se zrodila, dal mi jméno Viola. A jakým jménem by les volal tebe?"
"Mne les nezná, mne by nevolal. Ale kdyby přece, říkal by mi Libore."
"Zná tvé jméno, jinak by tě nevpustil mezi své kořeny a borůvčí. A teď už pojď. Pojď! Pospíchej! Do setmění není daleko. Pak už tady nesmíš zůstávat. Jen některé z nás se zrodily za denního třpytu. Máme však také jiné sestry. Pojď! Pospíchej!"

Zase jí nestačil, dívce, která měla v nohách lehkost ranní mlhy a rychlost vlaštovek. Nestačil, a brzy se mu k patám položil věrný pes soumrak.
Kdesi vykřikla sojka. Pavouk křižák se schoval mezi sítěmi. Poplašeně se dívka rozhlédla mezi stíny. Potká-li jej některá ze sester, ani Voda nepomůže. Takový je zákon. Zákon, který kráčí s lhostejností lišaje smrtihlava, s hebkostí trávy nad rovem a který smrti do náruče dovede každého, kdo je z lidského rodu.
"Ulož se ke spánku," poručila. "Ulož se tady v kapradinách," naléhala, "ulož se hned!"
Šátkem, jak pohlazením motýlích křídel, mu ovanula čelo. Mladíka obešla ospalá malátnost, usadila se mu do očí. Znovu a znovu kolem něj vlály šátky a šály jak rej mlžných vírů, jak chmýří pampelišek větrem rozfoukané. Již v polospánku se svalil do mechových podušek, listí kapradin se nad ním zavřelo jako vody moře. Okamžik před tím, než jej pohltilo snění, ucítil ve vzduchu sytou vůni fialek v plném květu a zaslechl několik šeptaných slov...

"Kde víly lákají zbloudilce do lesů,
kytici z fialek za tebe přinesu.
Za tebe položím kytici v bodláčí,
ať se jim do spárů připlete jinačí..."

***

Toho ne, sestry, toho ne! Ušetřeme jej, je dobrý!
Přišel k nám a je náš. Takový je zákon! Je náš!
Slitujte se, sestry! Budu nad ním bdít celou noc.
Pak za něj zaplatíš ty. Takový je zákon.
A zaplatím, tisíckrát raději zaplatím, než abych dalšího člověka poslala do vašich rukou.
Jak jsi hloupá. Hloupá. Hloupá...

***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 for for | E-mail | Web | 15. března 2015 v 13:14 | Reagovat

Hello!

2 cialis cialis | E-mail | Web | 11. dubna 2015 v 3:35 | Reagovat

I think this is one of the most important info for me. And i am glad reading your article. But wanna remark on few general things, The web site style is ideal, the articles is really excellent  D. Good job, cheers

3 Smithd942 Smithd942 | E-mail | Web | 14. dubna 2015 v 3:21 | Reagovat

We're a group of volunteers and starting a new scheme in our community. geefebfdaefeckdc

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama