Vítr s fialkami 2/2

28. srpna 2014 v 11:54 | Jehane |  Povídání
Milí čtenáři,
s radostí si vám dovoluji oznámit, že za včerejší noci spatřila světlo světa druhá část baladické pohádky Vítr s fialkami. Doufám, že se vám příběh bude líbit a netrpělivě očekávám všechny vaše dojmy, postřehy, kritiku a jakékoliv další komentáře. Přeji příjemné čtení :)

PS: První část doznala jistých úprav v textu, takže doporučuji do ní také nahlédnout i v případě, že už jste měli tu čest...


Vítr s fialkami - 2.část

Sotva se ozval první skřivan pod oblohou, všechno se začalo probírat se spánku. Byla to prazvláštní noc. Jako by tma sváděla souboj se světlem a žádný z nich nezvítězil. Až se nakonec světlo i tma položily vedle sebe, mocnosti stejně silné, stejně trvalé. Nikdo nezvítězil a nikdo nebyl poražen. Prazvláštní noc.

Liborovi se zachvěla víčka. Co se mu to jen zdálo? Podivné sny, kdosi v nich mluvil o zákonu a odplatě a kdesi voněly fialky, až se hlava točí. Když se však rozhlédl kolem sebe, spatřil jen palouk pokrytý kapradím a drobnými lesními zvonky, jejichž kalichy si vypůjčily barvu od západního nebe. A o kus dál netrpělivě popocházela jeho malá průvodkyně.


"Neslyšelas v noci hlasy?" zeptal se jí.
"Nic jsem neslyšela," odpověděla, ale oči se jí kdoví proč toulaly kdesi po zemi. "Pojď, musíme pokračovat v cestě," pobídla jej.

Mladík už se na nic neptal, jen se osvěžil vodou z potůčku, který jediný si toho rána bezstarostně zpíval, a už spěchal dál do lesního přítmí za dívkou, která dnes byla téměř jako vyměněná. Neposkakovala mezi oblázky, sotva pohladila starou borovici po rozpraskaném kmeni a místy šla jako v hlubokém zadumání. A kolem ní se vznášelo cosi, co Liborovi bránilo projevit svou starost nahlas.

Kolem poledne les utichl. Před poutníky se otevřela nádherná mýtina přetékající barvami nejrůznějších květin, odlesky zlatého slunečního prachu a tím nejhlubším, nadpozemským klidem. Uprostřed mýtiny vyvěral drobný pramínek - jako by přicházel ze srdce samého lesa. Bez ustání plnil okrouhlou nádržku průzračnou vodou, která se rozlévala do okolí a voněla jako sedmero bylin.

Libor se zastavil, neschopen sebemenšího pohybu. Obešel ho strach, že kdyby se třeba jen nadechnout odvážil, mohl by posvátnost tohoto místa nenávratně pošpinit.

Viola při pohledu na tu nesmírnou nádheru ztratila něco ze svého neklidu a na okamžik se jí po tváři rozvlnil úsměv, jaký ji celou prostupoval vždy, když tančila s větrem. Brzy se však upamatovala. Teď nebyl čas na zbytečné otálení.
"Rychle naber vodu. Spěchej, není času nazbyt a i cesta zpět je nelehká." Pobízela mladíka sotva slyšitelným, naléhavým šepotem. Snad že si více než kdo jiný uvědomovala význam toho místa. Mýtina, kde se rodí život...

A zase byli na cestě. Libor klopýtal lesem ve Violiných stopách. Přišla noc a přišel den. Zastavili se až na samotném okraji. Za posledními stromy už vládly jiné zákony, jiný vítr tam pročesával lány obilí. A na mladíka i lesní vílu padl nečekaný smutek. Když Libor uchopil dívku za křehké ruce, jen sklopila oči. Nebránila se, cosi se v ní měnilo.

"Kdy tě zase uvidím?"
"Brzy, už brzy," hlesla a přivřená víčka se zachvěla představou něčeho, co přijde. "Jen tě prosím, už nikdy nevcházej do tohoto lesa. Nedokázala bych tě znova uchránit."
"Uchránit před čím?"
"Neptej se a jdi. Pospíchej domů, abys ještě včas Vodu přinesl."
"Uvidíme se tedy brzy?"
"Ano, už brzy. Ale už se nezdržuj a pospěš!"

Tak odešel. Ve spěchu, ale s příslibem brzkého shledání pustil její ruce a překročil práh lesa. Dlouho, dlouho za ním ještě dívka hleděla, než vzdalující se postava splynula s dalekým obzorem. Tehdy se začala loučit se světem, jak jej znala. Posmutnělá, ale hluboko uvnitř zvláštně klidná, po okraj naplněná dobrem. S posledními paprsky měla zaplatit cenu, která náležela lesním bytostem.

V okamžiku, kdy překročila práh vytyčený posledním staletým bukem, opřel se do jejích lehounkých šatů bouřlivý vítr. Místo dívky však odvál do kraje tisíce drobounkých fialových kvítků. Tisíce kvítků omamně vonících.

Když Libor ráno vycházel na zápraží, otřel si rukávem unavené oči. Celou dlouhou noc probděl u lůžka své matky. Modlil se, aby Voda odehnala zlou nemoc. Horkost se ztratila s prvními paprsky a dech nemocné se zklidnil.

Zlá noc se přetavila v překrásné ráno plné naděje. Louka před stavením byla toho jitra celá fialová a vánek prostoupený fialkovou vůní se mu něžně otíral o tvář. Tehdy pochopil cenu, kterou místo něj za Vodu splatila dívka s jantarovým pohledem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama