Následující báseň je docela podstatně jiná než to, na co jste ode mě v poslední době byli zvyklí. Je to taková bezprostřední reakce na to, že se všude musí na něco čekat, pořád má něco zpoždění, ať už vlaky, autobusy nebo i tramvaje. A člověka už to fakt nebaví, to mi věřte. Určitě víte, jak se počítají minuty, ba i vteřiny zbývající do odjezdu vlaku, který jste mohli stihnout, jen kdyby ten či onen dopravní prostředek jednou přijel na čas...
Proč jen se tramvaje tak loudají
Zatímco se točí ozubená kola,
přemýšlím o nerovnostech souběžnic.
Vážně dva do čtyřiceti šesti není osm?
Nemůžu se dopočítat,
a tak studuji chemii v lidech,
především v těch dvou,
co reagují přede mnou.
Zatímco se točí ozubená kola,
netrpělivě očekávám příští zacinkání,
které mě s chutí vyplivne na zastávce.
Stejně už ten vlak
asi nestihnu.
Otázkou je, co je horší - jestli naprosto špatně organizovaná hromadná doprava, nebo to, že i počkat na vlak nám přijde jako ztráta času, ale spousta jiných zbytečností ne... :)
Krásně napsáno, líbí se mi ty verše o chemii..