Kudy tudy do Drážďan? (2/3)

25. prosince 2014 v 12:00 | Jehane |  Kudy tudy do Drážďan?
Zajímá vás, kam se ještě můžete při návštěvě Drážďan podívat a co všechno se dá stihnout při jednodenní prohlídce města? Tento článeček vám přinese příběh opery, něco o korunovaci, a dozvíte se, jak to vypadá, když někomu slunce svítí ze zadnice.

Kudy tudy do Drážďan
(2/3)

Z dusného, nehybného prostředí (co se vzduchu týče) jsme se uličkou přeplněnou venkovními kavárnami a restauracemi vydali nadýchat čerstvého vzduchu na tzv. Terasu nad řekou Elbe (Labe). Výhled odtud je obdobný jako ve všech městech, která mají výhled na řeku a všechny její mosty. Drážďany se dokonce mohly objevit na soupisce hráčů za UNESCO, jenže právě jeden ze zmíněné přehlídky mostů jim tyto šance nenávratně sebral. I když nenávratně je možná příliš silné slovo - kdyby tu betonovou hrůzu shodili do řeky, třeba by se srdce úředníků dala trochu obměkčit.



Z Terasy jsme se parkem vydali za vysokou věží, která se majestátně vypíná nad vrcholky zastřižených stromků, tedy směrem k drážďanské katedrále Nejsvětější Trojice.


Před ní jsme se mohli seznámit s jistým Friedrichem Augustem II., který spískal velikou část okolních staveb. Že je katedrála katolická, jsme poznali hned na první pohled. Vnitřní honosná výzdoba nemohla nikoho nechat na pochybách. Stěny vymalované na šedo-bílo dávaly prostoru nový rozměr a varhany vyluzující nádherné melodie přidávaly ještě jeden další. V jedné z bočních kaplí je možné shlédnout prazvláštní plastiku, ve které jsme rozeznali takového prapodivně se šklebícího smajlíka. Cedulka na stěně nás poučila, že se díváme na moderní znázornění Panny Marie držící cosi v dlaních (kdoví co to přesně mělo být, ale tak jako tak to stejně nikdo neuhádl), a pod ní hořící Drážďany. Podle mého mínění by bylo asi nejlepší nechat kapli bez jakékoliv výzdoby. Po schodišti, které byste čekali někde v lepším měšťanském domě, ale stěží byste na jeho vrcholu tušili kostel, jsme vyběhli z velebného prostředí zase do světa obyčejných smrtelníků.


Než jsme přešli silnici k Semperoper, museli jsme nejprve nechat projet jednu tramvaj, auto, další tramvaj z protisměru, koňské spřežení a teprve poté se nám podařilo přeběhnout. Velkolepá budova drážďanské opery měla v životě tak trochu smůlu. Jen co ji pan Semper kdysi postavil, chvíli na to lehla popelem. Nechali ji tedy vystavět znovu, tentokrát Semprovým synem, protože pan stavitel byl právě zaneprázdněn jinde. Klasicistní styl však obyvatele Drážďan příliš nezaujal, nebyli novou operou právě nadšeni. Opět až válečné nálety ukončily jejich nelibost, protože budova jako všechny okolní pamětihodnosti padla za vlast. Částečně opět podle Semperových plánů vyrostla třetí budova opery. Ta už stojí dodnes a stále se jmenuje Semperova. Zvětšili sice hlediště, zato místa se pravděpodobně zredukovala z počtu 1700 na pouhých 1300. Akustika však prý je nyní absolutně dokonalá, a o tu jde především.

Proti opeře stojí jedna z tisíce jezdeckých soch, které je možné vidět roztroušené po celém městě. Dřážďaňané zřejmě bývali jezdecký národ. Se sochami jezdců se ještě setkáme.


Hned vedle budovy Semperoper najdeme elegantní Zwinger, který dnes slouží coby obrovské výstaviště. Momentálně byste si tady mohli zaplatit prohlídku expozice zkřížených mečů, tedy míšeňského porcelánu, nebo například procházku obrazárnou, kde byste měli tu čest setkat se se spoustou starých mistrů. My jsme si vystačili s prostou korunovací. Pokud se postavíte na ochoz a díváte se na Zwinger z výšky, uvidíte jednu ze čtyř věžiček akorát nad vašimi hlavami. A pokud si hlavu nastavíte zrovna pod baňatou kopuli, ejhle, máme zde hlavu korunovanou. V jedné části Zwingeru se nachází obrovská kašna s nymfami. Ke kašně se schází po dvojitém schodišti - tak hluboko do terénu je usazená! Po stranách stojí sochy dívek v antickém stylu a voda v kaskádách padá hluboko k nám dolů. Pokud sem zasvítí slunce, je to vskutku ohromující podívaná, ale i bez slunce je na co koukat. V samotném srdci Zwingeru je víc štěrkových cestiček než trávníků a víc turistů než cestiček. Nic člověka neotráví víc než slalom mezi davy. Proto jsme se tam nezdržovali příliš dlouho a vydali jsme se zpět k výchozí jezdecké soše. Odtud už jsme zamířili směrem k slavnému mostu Augustusbrücke, který nás převedl do nového světa - Neustadtu...

... kde nás opět přivítala jezdecká socha.




Pokud jste někdy toužili vidět někoho, komu svítí slunce i ze zadku, jezdec i kůň vám toto přání náležitě vyplní. Sousoší je totiž pokryto tenkou vrstvičkou zlata, a pokud tedy máte štěstí na slunečný den, budete náležitě oslněni. Od sochy se směrem vpřed táhne dlouhá nákupní třída lemovaná stinnou alejí. Plánovali jsme, že se tudy dostaneme do místa, kde se nachází uskupení čtyř dvorů vyvedených v různých stylech. Jeden z nich je ve stylu modré a žluté, tzn. zdi byly lemované soustavou trubek a říms. Když je deštivo, co půl hodiny se do nich pouští voda - což znázorňuje tu modrou. A když je slunečno, různě rozmístěné odrazky na fasádě odráží světlo dovnitř do dvora - to je zase ta žlutá. Další dvůr je ve znamení papíru, další obsahuje dřevěná zvířata, a tak podobně. Tak daleko jsme se však nedostali. Místo, kde jsme se právě nacházeli, bylo poblíž náměstí Albertplatz, zatímco dvory ležely ještě mnohem dál. Tudíž z procházky sešlo. Odpočinuli jsme si a dali se na pochod zpátky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama